Vývoj zemědělství EU od 1957 - 1992

A. Hlavní nástroj: Společná hospodářská politika (CAP).

1. Zásady CAP

Koncem války byly příděly a nedostatek potravin ještě stále skutečností a potravinová závislost jen na šesti členských státech vyvolávala obavy, že tyto státy jsou schopny pokrýt jen 80% svých potravinových potřeb. Z tohoto důvodu, hlavním cílem, který si CAP uložila, bylo skoncovat s touto potravinovou závislostí, vytvořením produkce Evropského společenství.

Články 38 až 47 Římské smlouvy (Treaty of Rome) jsou základem Evropské zemědělské politiky.

Článek 39 definuje priority Společné zemědělské politiky (CAP). Šlo o vyřešení těchto problémů:

“Úkoly CAP budou následující:

a) zvýšit zemědělskou produktivitu , zavedením technického pokroku a zajistit racionální rozvoj zemědělské produkce a optimální využití faktorů výroby, konkrétními postupy;

b) zajistit slušnou životní úroveň pro zemědělské výrobce a zpracovatele v Evropském společenství, konkrétně zvýšením individuálních výdělků osob zabývajících se zemědělstvím;

c) stabilizovat trhy

d) zajistit dostupnost zásob

e) poskytnout spotřebitelům zásoby za rozumné ceny.”

2. Hlavní směry

Hlavní směry společné zemědělské politiky (CAP), jsou založené na třech zásadách:

jednotném trhu, místních podporách (Community preference) a na principu finanční solidarity.

• Jednota trhu:

Tato zásada zahrnuje společný zemědělský trh, t. j. rozsáhlý vnitrostátní trh, ve kterém výrobky volně cirkulují a ve kterém jsou organizovány do (CMOs), to jest např. do společných tržních organizací pro obilniny, hovězí maso atd. Uplatnění principu tržní jednoty je zaručeno zejména zadáním společných cen pro každý zemědělský produkt uvnitř Evropského společenství. Nicméně v praxi existuje mnoho (netarifních) bariér (např: veterinární a fytosanitární normy, rozdíly v legislativě potravin, atd.), které omezují volný pohyb zemědělských produktů.

• Místní podpora.

Tato zásada je založena na prioritě prodeje evropských zemědělských produktů. EU se brání nízkému vývozu a musí subvencovat své produkty určené na vývoz, aby evropské ceny byly vyšší než ceny světové. Tyto dva mechanizmy garantují místní podporu:

• dovozní poplatky - týkají se dovozu zahraničních zemědělských produktů, zdražují zahraniční produkty v porovnání s domácími než jsou domácí. Důležité je zdůraznit, že výjimku tohoto mechanismu představuje soja, olejová semena, pokrutiny, bílkovinové plodiny a obilninové náhražky (kasava, kukuřičné krmivo (vedlejší produkt z kukuřice , po extrakci škrobu) a zbytky krmné řepy (dužina, melasa atd), které jsou určené ke krmení dobytka a jsou většinou dováženy ze Spojených států a ze zemí Latinské Ameriky. Nicméně v rámci smlouvy uzavřené se Spojenými státy v roce 1962, se EU zavázala, že bude zdaňovat tyto produkty nízkými nebo nulovými celními sazbami. Právě tento krok usnadnil USA a dalším zemím dovoz , jejich krmivo pro dobytek stouplo v oblibě a uškodil tím evropským obilninám a zelené píci.

• vývozní subvence (exportní refundace) - Produkty Evropského společenství určené na vývoz, jsou subvencovány za účelem větší konkurenceschopnosti na světovém trhu.

Garantované ceny vytváří základ CAP: Evropští farmáři mají v oblibě domácí ceny, které jsou vyšší než ceny světové, a ty jim zajišťují vyšší zisk. Rozdíl (mezi světovými a domácími cenami), který odráží podstatné náklady na produkci v EU, je financován z rozpočtu EU. Nicméně tato politika podpory cen nezabránila průměrnému poklesu ceny o 20% během let 1980-90.

• Finanční solidarita

Články 40 § 4 plánují vytvoření “ jednoho nebo více zemědělských poradenských a garančních fondů” za účelem dosažení cílů, které byly definovány v článku 39. A tak počínaje rokem 1965 se stal finančním nástrojem Společné zemědělské politiky (CAP) FEOGA (Fond Européen d’Orientation et de Garantie Agricole). Patří mezi strukturální fondy EU, stejně tak jako ERDF, The ESF a FIFG . FEOGA tvoří přibližně polovinu rozpočtu EU (v roce 1996 jej tvořilo 44, 5 miliard ECU, z celkového rozpočtu 85, 1 miliard ECU), ale jeho relativní podíl se postupně snižuje, tím jak získává na významu nová politika (výzkum, obrana, vzdělání, atd). A konečně je důležité, že se CAP v příjmové části rozpočtu pohybuje ve velmi nízkých číslech, na rozdíl od části výdajové, a to i přes to, že původně bylo plánováno, že systém importních přirážek vytvoří rovnováhu: ve skutečnosti totiž importní přirážky a daně z cukru, představují většinu příjmů FEOGA, to je však pouhých 5% vydání tohoto fondu. To je také důvod, proč jsou tyto odvody do fondu doplňovány příspěvky členských států, jejichž výše je odvozena od 1,4% základu HDP (VAT base) a harmonizovaná podle situace jednotlivých zemí.

• Garanční fond si klade za cíl podporu trhu se zemědělskými produkty stabilizováním evropských cen nad úrovní cen světových a podporuje tak “ minimální”příjmy farmářů. Když se podmínky zhorší a ceny klesnou pod určitý práh (tak zvanou intervenční cenu), FEOGA a odpovídající národní orgány vykupují produkci farmářů a skladují jí. Kromě výdajů na intervence, skladováni a refundace, financuje Garanční část fondu také pomoc při produkci, zpracování a marketingu farmářských produktů. Většinu výdajů spotřebují obiloviny, protože tomuto odvětví je určeno 41% garančního rozpočtu (ačkoliv ve skutečnosti obilnářské plodiny představují pouze 9% zemědělské produkce), poté následuje hovězí maso s 16,5% z výdajů a mlékárenský sektor s 9,1%.

Podíl Garančního fondu na celkovém rozpočtu přestal stoupat, jakmile se Evropské společenství stalo soběstačným. Bylo rozhodnuto jej zabrzdit, k čemuž posloužilo vydání směrnice, která stanovila stropní limit pro růst Garanční sekce fondu . Nicméně Garanční fond stále tvoří přibližně až 90% rozpočtu Společné zemědělské politiky (CAP).

• Poradenská sekce si klade za cíl zlepšení zemědělských struktur (kapitola 3): poskytuje finanční pomoc podle různých úkolů naplánovaných strukturální politikou, zejména:

• vzdělávání mladých farmářů (úkol 5a)
• vytváření modelových schémat modernizace farem (úkol 5b)
• podpora farmářství v horských a polárních oblastech (úkol 5a a 6)
• investice do zpracování a marketingu farmářských produktů (úkol 5b)
• rozvoj venkovských zemědělských oblastí (úkol 5b)

Tato sekce byla posílena po reformě strukturálních fondů v roce 1988 a tak se její rozpočet mezi lety 1987 a 1995 zdvojnásobil. Stále je však daleko nižší než Garanční fond - pohybuje se přibližně v úrovni 10% jeho rozpočtu. Výdaje této Poradenské sekce mají stropní limit, který je určován podle stropu zdrojů EU.

***B. Výsledná zemědělská krajina

Když začala CAP pracovat, bylo zemědělství v šesti původních členských státech (Belgie, Francie, Itálie, Německo, Lucembursko a Holandsko) charakterizováno jako “archaické” zaostalé a v jistých směrech vypadalo jako nynější zemědělství v CEECs.

Zemědělská populace stále představovala 20% evropského aktivního obyvatelstva, ale s velkými rozdíly (v Itálii 37%, ve Francii 26%, v Belgii 8%). Mechanizace byla malá (ve Francii 1,5 traktorů a 0,7 kombajnů na 100 hektarů). Více než polovina produkce byla distribuována na regionální trhy, národní trhy byly špatně organizovány a mezinárodní otevření trhu bylo omezeno na obchod s bývalými koloniemi.

Tato forma zemědělství neposkytovala dostatek potravin k tomu, aby mohla uspokojit potřeby populace členských států. Proto může být Společná zemědělská ekonomika ( CAP) charakterizována jako počátek soutěže v produktivitě, která pomohla farmářům soběstačnost v produkci potravin.

Během krátké doby “pokrok” mechanizace (přeskupení půdy, mechanizace), byl dosažen “pokrokem” chemizace (umělá hnojiva, pesticidy) a “pokrokem” genetiky (výběr): všechny tyto přístupy byly kombinovány tak, aby zvýšily zemědělskou produktivitu o 2 až 3% každý rok, zatímco domácí spotřeba stoupala v průměru pouze o 0,5%. Na polích s obilím nastal rychlý proces: 18 q/ha v padesátých letech, 40 q/ha v sedmdesátých letech, 45-50 q/ha v osmdesátých letech a 50-55 q/ha dnes. Tyto ukazatele zakrývají velké rozdíly: některé oblíbené zemědělské oblasti jako je (sever Francie nebo Holandsko), pravidelně dosahují 70-80 q/ha, na některých farmách dokonce více než 100 q/ha. Podobné je to s dojnicemi, které produkovaly s obtížemi 2500 kg mléka ročně, počátkem šedesátých let, dnes dávají více než 6 000 kg mléka a některé chovy dojnic pravidelně dávají více než 8 000 kg ročně.

Koncem sedmdesátých let celkové výnosy obilnin, brambor, čerstvé zeleniny, vajec dosáhly 100% soběstačnosti. V roce 1985 produkovalo Irsko více než 645% nad svou potřebu hovězího masa. V roce 1991 produkce zrnin v evropském společenství dosáhla ukazatelů, které do této doby nebyly nikdy dosaženy, 191 milionů tun.

V současnosti nadprodukce vede nevyhnutelně ke skladování přebytků. První hora másla se objevila v roce 1969, v této době bylo v lednicích evropského společenství uloženo 500 000 tun másla. O té doby se shromažďování zásob stalo běžné i u ostatních produktů: mléko od r. 1975, cukr od r. 1977, víno od r. 1978, hovězí maso od 1979, obilniny 1980.

Přestože cílů produktivity bylo úspěšně dosaženo, podpůrné mechanizmy povzbudily farmáře k vyšší produkci k zajištění pro domácí trh, na export a nebo do skladů a lednic evropského společenství. Větší produkce vyvolala vyšší příjmy. Během jedné generace ustoupilo tradiční evropské hospodářství intenzivnímu farmaření, a vyneslo EU na druhé místo nejsilnějších zemědělských producentů na světě. Dnes je EU dokonce porovnávána se Spojenými státy, protože Spojené státy představují 19% a EU 17% na světovém zemědělském trhu.

Ale můžeme mluvit o úspěchu? Vytvořené přebytky se rychle staly břemenem rozpočtu EU. V polovině osmdesátých let FEOGA zabíral dvě třetiny rozpočtu EU. Výdaje na skladování, stahování zpět a refundace byly příčinou poloviny ze zdvojnásobení výdajů FEOGA které vyšplhaly z 16 na 32 bilionů ECU (tu druhou polovinu tvořila strukturální podpora). Přirozeně každý daňový poplatník v Evropě na to doplácel, zatímco spotřebitel, kterému je určeno 16% příjmů daňového poplatníka na potraviny, se začal těšit nižším cenám. (-20% mezi lety 1980 a 1990).

Příjmy od roku 1973 se samozřejmě zvýšily, ale ne všem farmářům se to líbilo. Dá se říci, že Společná zemědělská politika byla většinou přínosem pro farmáře, kteří produkovali čím dál tím více, například velcí pěstitelé obilí v úrodných oblastech. Po období stagnace, příjmy opět slabě vzrostly během osmdesátých let, asi o jedno procento ročně. Potom začaly znovu klesat vykazujíc rekordní 4,8% pokles v roce 1991. Mimoto propast mezi zemědělskými příjmy a ostatními příjmy se začala zřetelněji rozevírat: se základem čítajícím 100% v roce 1970, průměrný příjem na obyvatele dosáhl 164% v roce 1992, v porovnání se 132% za průměrný zemědělský příjem. A nesmíme opomenout dluhy: farmáři, kteří financovali modernizaci svých firem se velice zadlužili: a tedy poměr dluhů francouzských farem (celkový dluh/ finanční závazky) se dostaly mezi lety 1980 a 1989 z 18% na 31%.

Drobné farmaření bylo Společnou zemědělskou politikou (CAP) úplně opomenuto. Intenzivní model prohluboval regionální disbalance, včetně obav z vylidňování venkovských oblastí, zejména ve Francii. Výsledky CAP také ukázaly, že centralizace zemědělských praktik přinesla zánik 200 000 až 300 000 farem ročně počínaje rokem 1980. Během let 1980 a 1989, dvanáct členských států ztratilo 24,6% ze svých zemědělských farem, což je ztráta 2,94 milionů farmářů (většina z nich odešla předčasně do důchodu). Z toho důvodu se farmy začaly specializovat, smíšené farmaření mizí, zatímco se rozvíjejí farmy specializované na obilí nebo masnou produkci.

Jasný je obraz dvou zemědělských scénářů, na jedné straně intenzivní a specializované zemědělství zajišťující pohodlný příjem a na druhé straně rodinné farmaření, které je efektivní vzhledem k vynaloženým nákladům a více zranitelné. Ukazatele mluví samy za sebe: v roce 1991 zajišťovalo 15% farem celých 50% mléčných produktů a 10% výrobců masa chovalo polovinu dobytka. Dnes 80% mléčné produkce poskytuje pouze 20% nejproduktivnějších farem a 60% obilnin pochází od 6% výrobců, kteří farmaří na 50% obilnářských oblastí.

Nadměrné množství zásahů v kombinaci s nešetrnými zemědělskými praktikami příčinou vážného poničení životního prostředí. Počátkem osmdesátých let se začala ve zvýšené míře používat dusíkatá hnojiva a koncentrace dusičnanů v některých povrchových a podzemních vodách přesáhla 50 mg/l. Použití pesticidů zasáhlo krutě biodiversitu, která již byla postižena pozemkovými úpravami. A tak se stalo, že doporučením intenzivních zemědělských modelů a degradací přírodních zdrojů CAP začala ohrožovat samotné zemědělství a proto spotřebitelé a enviromentální organizace ji podrobily ostré kritice.

Na začátku osmdesátých let byly provedeny první kroky za účelem kontroly nadprodukce a jejích neblahých sociálních a enviromentálních následků. A tak bylo v roce 1972 zavedeno maximum garantované kvantity pro mléčné produkty a v roce 1982 pro obilniny, mimo to určitý objem produkce a intervenční ceny byly automaticky sníženy. Ale výsledky byly jen průměrné. V roce 1985 zásoby obilnin vzrostly na 17 milionů tun, což byl v té době ojedinělý rekord. V srpnu 1984 byly zavedeny první kvóty na mléčné výrobky, neúspěšně, protože v roce 1986 zásoby másla stále dosahovaly 1,4 milionů tun.V roce 1988 se členské státy rozhodly dodržovat přísnou rozpočtovou disciplinu, omezujíc podpory v rozporu se směrnicemi. Nakonec byly zavedeny v roce 1989 poprvé příspěvky ze státních rezerv, nicméně bez většího úspěchu.

Celkově se dá říci, že první série opatření naprosto ztroskotala. V únoru 1992 obilninové zásoby Společenství vzrostly na 18,7 milionů, zásoby hovězího masa na 840 000 tun a mléčných výrobků na 700 000 tun; Garanční fond (FEOGA) obsahoval 32,5 milionů ECU, což je více než polovina rozpočtu Společenství. Z těchto důvodů se Společenství rozhodlo provést reformu CAP.