Příspěvek kandidátských zemí k šestému akčnímu programu pro ochranu životního prostředí

 PRVNÍ NÁVRH

(Text této verze nebyl zkorigován)

NENÍ URČENO PRO ZVEŘEJNĚNÍ, NECITOVAT!!!

Vypracovalo:

Regionální centrum ochrany životního prostředí

pro Střední a Východní Evropu

18. září 2000
            Část I: rozšíření

Politika na subnárodní úrovni

 Téma: Naléhavost požadavků na subnárodní struktury se při rozšíření zvýší

 Rozmanitost výzev ochrany životního prostředí, kterým čelí Evropská Unie, je relativně značná. Jsou zde nejenom rozdíly mezi jednotlivými členskými státy, které předurčují specifické výzvy ochrany životního prostředí, s kterými se musí každý z těchto států vypořádat, ale v rámci každého státu každý region, každý kraj a každé sídlo a oblast mají své vlastní jedinečné problémy, přičemž každý z těchto problémů vyžaduje jiný přístup.

 Otázka rozmanitosti byla identifikována v Pátém akčním programu pro ochranu životního prostředí, který kladl velký důraz na princip subsidiarity. Tento princip znamená, že problém musí být řešen na té úrovni, kde je to z hlediska efektivity řešení nejlepší. Kromě toho, prosazování dobrovolných dohod, podporování spolupráce mezi jednotlivými činiteli, jejich spoluúčast na rozhodování o otázkách ochrany životního prostředí, rozmnožování nových nástrojů a prostředků a vyvíjení environmentální legislativy, která se spíše než na předepisování řešení soustředí na poskytování rámce pro činnost, to vše má velice pozitivní dopad na schopnost činitelů v Evropské unii efektivně řešit problematiku ochrany životního prostředí.

 Nicméně předpokládáme, že s rozšířením Evropské unie rozsah environmentálních problémů v Unii, které jsou již dnes rozmanité, dramaticky vzroste. Nejde pouze o to, že ekonomická, sociálně politická a environmentální situace většiny kandidátských zemí je v porovnání s vyspělejšími členskými státy Evropské unie na jiné úrovni, ale stupeň, do kterého jsou některé oblasti v kandidátských zemích - takzvaná "horká místa" - zdevastována z hlediska životního prostředí, bude vyžadovat zvláštní pozornost a vyvážený přístup, aby nedošlo k negativní kompenzaci, týkající se procesu ekonomického a sociálního rozvoje v těchto zemích.

 Součástí transformačního procesu, který v kandidátských zemích začal počátkem devadesátých let, je skutečnost, že různé úkoly a zodpovědnosti, a především ty, které spočívájí na národních vládách, jsou přenášeny na struktury na subnárodní úrovni, především na místní vlády a regionální a místní státní úřady. Nicméně očekávání, která jsou vzhledem k tomuto procesu vkládána do jednání subnárodních vládních struktur, často zůstávají nesplněna. Jedním z problémů je skutečnost, že kapacita místních vlád a místních státních úřadů je omezena ve smyslu jak zdrojů, tak odborných znalostí. Politické rozhodování je často omezeno na slepou transpozici a kopírování národních politik nebo politik Evropské unie bez jednoznačného pochopení problematiky a bez kapacity a zdrojů, potřebných k efektivní a úspěšné implementaci těchto politik. Další problémy spočívají v tom, že na národní úrovni není přikládána dostatečná váha skutečnosti, že problematika ochrany životního prostředí na subnárodní úrovni se velice liší od "národního průměru", a vyžaduje tedy specifická a někdy unikátní řešení, která nemohou být implementována národními politikami.

Další růst rozmanitosti problémů ochrany životního prostředí v Evropské unii jako následek rozšíření bude vytvářet zvyšující se tlak na subnárodní struktury a další přesouvání pozornosti od národních a nadnárodních struktur směrem dolů, tedy na struktury subnárodní. Pokud tedy má budoucí rozšířená Evropská unie efektivně zvládnout všechny své environmentální problémy, musí i nadále umožňovat dostatečnou flexibilitu v implementaci politik a podporovat své členy v posilování jejich struktur na subnárodní úrovni, aby bylo možné aplikovat kreativní řešení, namísto pokusů o nalezení "jednoho jediného" řešení, které by mělo přijatelné výsledky za jakýchkoliv okolností. Jinak tento problém bude s dalším růstem Evropské unie stále rychleji narůstat, a tím bude efektivní implementace politik Evropské unie stále obtížnější a obtížnější.

 Čeho chceme dosáhnout?

 S ohledem na výše řečené musí jedním z cílů Šestého akčního programu pro ochranu životního prostředí být zintenzivnění procesu posílení subnárodních struktur tak, aby měly dostatečné informace, kapacitu a zdroje pro efektivní řešení jejich environmentálních problémů a další rozvoj budoucích politik způsobem, který zajistí, že specifické podmínky kdekoliv v Evropské unii mohou být řešeny na úrovni, která je pro toto řešení nejlépe situována.

 Politický přístup

 V zájmu dalšího posílení subnárodních struktur pro efektivní vypořádání s jejich environmentálními problémy jim musí národní a nadnárodní legislativa umožnit dostatečnou flexibilitu při volbě správných politických přístupů. Současný trend v legislativě Evropské unie, spočívající v poskytování rámce pro činnost a rozvoj v horizontální legislativě (hodnocení dopadů na životní prostředí, strategické hodnocení dopadů na životní prostředí, přístup k informacím, účast veřejnosti), je dobrý a musí v budoucnosti pokračovat s nezměněnou intenzitou.

 Tvůrci politiky na národní a nadnárodní úrovni musí odolat pokušení rozvádět do podrobností požadované přístupy, a namísto soustředění na to, aby do systému zavedli kontroly, které jim umožní pracovat s různými politickými přístupy, musí hodnotit jejich dopady na životní prostředí a  určovat, jestli zajistí požadovaný výsledek.

 Je žádoucí vypracovat další institucionální reformy na subnárodní úrovni (zejména v kandidátských zemích), které převedou ještě více zodpovědností na místní vlády a regionální a místní státní úřady. Zároveň bude nezbytné investovat do masivních programů pro budování kapacity a podporovat výměnu zkušeností a odborných znalostí.

 Musí být přiznána priorita rozvojovým plánům k ochraně životního prostředí, jejichž akční oblasti jsou určeny společným zájmem a které přesahují geografické hranicím. Takže například environmentální akční programy pro jednotlivá povodí musí dostat politický mandát řídit národní environmentální akční programy, dostat vyšší prioritu.

 Musí být vedeno více výzkumů na téma, co tvoří trvale udržitelná společenství, a musí být vyvinuty srozumitelné příručky a ve velkém měřítku rozšířeny mezi samosprávy a místní státní úřady.

 Konečně finanční nástroje Evropské unie (především Strukturální fondy) musí být flexibilnější a zajišťovat, že jakákoliv řešení, která přináší požadovaný výsledek, mají nárok na obdržení podpory. To může znamenat úpravy dohod tak, aby bylo možno kombinovat jednotlivé finanční nástroje, ze kterých musí být odstraněna všechna omezení, která dosud omezují možnost dosáhnout co nejvyššího nároku na podporu vzhledem ke kriteriím požadovaného výsledku.

 Kdo je zodpovědný?

 Evropská unie:

 ·         Pokračuje v současném trendu v legislativě Evropské unie, který se soustředí na poskytování rámce pro činnost a horizontální legislativu

·         Definuje kontrolní opatření a měřítka úspěchu

·         Zaopatřuje technickou asistenci a přenos zkušeností a odborných znalostí

 Členské státy:

 ·         Stanoví politický rámec, vyvinou motivační pobídky a nástroje

·         Zajistí vhodný institucionální rámec, definují struktury a zodpovědnosti

·         Vybudují kapacitu na všech úrovních státní správy a samosprávy

·         Poskytnou zdroje a technickou a metodologickou asistenci, pokud je jí třeba

·         Rozšíří informace a zvýší uvědomění

 Plánování integrované politiky

Téma: Politické sektory si neuvědomují možné zisky z ochrany životního prostředí

 Přístup k politickému plánování je tradičně mezi jednotlivými resorty přísně oddělen. Na jedné straně jsou sice zavedeny meziresortní připomínkové procedury pro zajištění základní úrovně komunikace mezi resorty, ale přesto politikaření, stranické politiky a neinformované soupeření za každou cenu často činí mezi rezortní spolupráci nemožnou nebo neefektivní.

Na druhé straně existuje mnoho přístupů "vyhrávají oba", které přinášejí vzájemné zisky životnímu prostředí stejně jako ekonomice a společnosti. Je mnoho zdokumentovaných případů, kdy politiky ochrany životního prostředí měly pozitivní dopad na trendy zaměstnanosti. Empirický důkaz naznačuje, že oblasti s vyšší kvalitou životního prostředí nebo oblasti, které dříve měly poškozené životní prostředí, ale nyní jej zlepšily, zažívají rychlejší ekonomický růst než oblasti, kde životní prostředí zůstává poškozené. Podstatné jsou také dlouhodobé zisky čistého životního prostředí pro zdraví obyvatelstva a pozitivní dopady zelených rekreačních oblastí na obnovení ekonomické produktivity jednotlivců.

Příležitost, vytvořená efektivní sektorální integrací, se neomezuje pouze na přímé environmentální zisky. Pokud bude k plánování sektorální politiky zaujat integrovanější přístup, mohou být ušetřeny finanční a lidské zdroje. Početné závazky členských států, vyplývající z mezinárodních dohod, politické cíle Evropské unie i národní a cíle pro jednotlivé sektory poskytují příležitost pro realizování podstatných synergistických efektů, které vyústí v omezení materiálních a intelektuálních zdrojů, potřebných na jejich implementaci. Například závazky v rámci Kyotského protokolu, týkající se klimatické změny, by mohly být efektivněji plněny s jedním vyváženým politickým přístupem, který by prostoupil všechny relevantní sektorální politiky včetně dopravy, energetiky, průmyslu, zemědělství a regionálního rozvoje, namísto prostřednictvím politiky ochrany životního prostředí, která má na politiky ostatních sektorů pouze omezený vliv. Následkem toho by náklady na soulad se závazky Kyotského protokolu mohly být nižší a jednotlivé sektory by byly lépe připraveny čelit výzvám v dlouhodobém měřítku.

Jedním z důvodů, proč jinak logický politický směr k lepší integraci zájmů životního prostředí do sektorálních politik zůstává pozadu za svými možnostmi, je skutečnost, že následkem nedostatečného pochopení mezi klíčovými politiky a zákonodárci nepatří ochrana životního prostředí mezi "hlavní politické směry" a je stále odsunována na okraj. Přestože politici a zákonodárci nijak nezpochybňují význam ochrany životního prostředí, mnoho z nich stále na životní prostředí pohlíží jako na sektor, který představuje nepřetržitý odliv prostředků z rozpočtu jejich země a neposkytuje žádné měřitelné zisky pro ekonomiku a společnost.

Čeho chceme dosáhnout?

Jedním z cílů Šestého environmentálního akčního programu musí být vypracování institucionální reformy v zájmu implementace plánování integrované politiky pro trvale udržitelný rozvoj a zvýšení porozumění mezi klíčovými skupinami činitelů, přičemž se jedná především o politiky, zákonodárce a širokou veřejnost, pro integraci zájmů životního prostředí a pro zisky, které tato integrace přinese ekonomice a společnosti.

Kromě toho bude důležité pěstovat lepší spolupráci mezi různými sektory, především na vládní úrovni, prosazovat vyšší využití synergistických přístupů a pokračovat ve výzkumech krátkodobých a dlouhodobých zisků, které integrace zájmů životního prostředí přinese ekonomice a společnosti.

Politický přístup

Jedním z nejslibnějších nástrojů pro integraci zájmů životního prostředí do sektorálních politik je strategické hodnocení dopadů na životní prostředí (SEA). Nová Směrnice Evropské unie, týkající se SEA, musí zajistit, že všechny hlavní politiky a strategie podstoupí důkladný proces hodnocení dopadů na životní prostředí, zahrnující plnou účast veřejnosti. Jak přibývá zkušeností s uplatňováním SEA jako nástroje pro sektorální integraci, budou vyvíjeny příslušné směrnice pro každý jednotlivý sektor.

Slibný vývoj znamená Cardiffský proces a rozhodnutí připravit strategii Evropské unie pro trvale udržitelný rozvoj. Nicméně má-li být tento proces plně využit, je nezbytné, aby Šestý akční program ochrany životního prostředí jednoznačně popsal, jaký je jeho vztah ke strategii trvale udržitelného rozvoje a jak mají tyto dva dokumenty spolupracovat během fáze implementace.

Aby byla zvýšena zodpovědnost jednotlivých sektorů za dopad jejich činnosti na životní prostředí, měla by jim být zákonem přikázána větší zodpovědnost za ochranu životního prostředí, zejména v oblastech, kde jejich činnost znamená hrozbu pro životní prostředí. Minimálně musí být pro každý sektor stanoveny jasné environmentální cíle s kvantifikovanými požadovanými výsledky a měřítky úspěchu. Úloha sektoru životního prostředí tedy spočívá v poskytování metodologické podpory, ale zodpovědnost za splnění cílů bude spočívat na sektoru, kterého se tyto cíle týkají. To vytvoří větší tlak na relevantní sektory, aby braly zájmy ochrany životního prostředí vážně.

Stejně jako Směrnice IPPC integruje schvalovací procesy do jednoho, čímž umožňuje lepší kontrolu úřadů při vydávání povolení v oblasti životního prostředí, musí být vyvinut podobně integrovaný přístup pro plánování politiky na subnárodní úrovni. "Vzdálenost" mezi životním prostředím a ostatními sektory je často mnohem menší na regionální nebo lokální úrovni, takže na těchto úrovních je větší potenciál pro integrovanější přístup k plánování.

Výzkum a vývoj v oblasti sektorální integrace musí být stále intenzivnější. Je třeba vyvinout nové politické nástroje a prostředky pro efektivnější politické plánování a rozhodování. Výzkum externích nákladů a vyjádření jejich výše zvýší naše uvědomění o "skutečných" nákladech produkce a následků dopadů na životní prostředí na ceny produktů a služeb. Musí být vypracovány další studie pro identifikaci zisků, které integrace zájmů životního prostředí do plánování sektorální politiky přinese pro ekonomiku a společnost.

Konečně musí být ve velkém měřítku zvýšeno uvědomění o ziscích, které   integrace zájmů životního prostředí do plánování sektorální politiky přinese. Musí být osloveny dvě hlavní skupiny činitelů: za prvé politici a zákonodárci, a za druhé široká veřejnost. Je životně důležité, aby tyto dvě skupiny měly dostatečné informace o ziscích, které integrace zájmů životního prostředí do plánování sektorální politiky přinese pro ekonomiku a společnost, a to jak z krátkodobého, tak z dlouhodobého hlediska.

Kdo je zodpovědný?

EU:

·         Pečlivá implementace nové Směrnice SEA, vývoj předpisů a implementace testů

·         Vývoj a implementace strategie Evropské unie pro trvale udržitelný rozvoj

·         Poskytnutí technické asistence a pomoci při výzkumech výhod integrace zájmů životního prostředí a kalkulace plných nákladů produkce.

Členské státy:

·         Zahájení institucionální reformy pro udělení větší zodpovědnosti ostatním sektorům

·         Vyvinutí systému plánování integrované politiky na národní a subnárodní úrovni

·         Uskutečnění kampaní pro zvyšování uvědomění na národní úrovni, vybudování kapacity klíčových zákonodárců, politiků a široké veřejnosti

·         Implementace pilotních projektů, zahrnující SEA a další nové nástroje

·         Implementace Směrnice IPPC v pokud možno nejkratší době

·         Poskytování metodologické podpory ohledně integrace zájmů životního prostředí do ostatních sektorů.

Prohlubování implementace

Téma: Rostoucí  komplexnost environmentálního acquis způsobuje, že jejich implementace je stále obtížnější

Současný základ legislativy Evropské unie - acquis communautaire - narostl na více než 300 aktů a několik tisíc stran textu, a to pouze v sektoru životního prostředí. Je to jeden z nejvyspělejších systémů legislativy na ochranu životního prostředí na světě. Nicméně se stává extrémně složitým v okamžiku, kdy jedním z jeho hlavních zájmů, vedle požadovaného environmentálního efektu, je možná interference s legislativami ostatních sektorů a dopad na tyto legislativy, a především dopad na hospodářskou soutěž a oblast Společného trhu.

Komplexnost environmentálního acquis vytváří také obrovský rozpočet a institucionální požadavky na jeho efektivní implementaci. Následkem toho se všechny členské státy při efektivní implementaci a prosazování  v menší či větší míře setkávají s obtížemi. S rostoucí komplexitou acquis je tedy spojeno nebezpečí zvětšující se trhliny mezi legislativními požadavky a jejich praktickou implementací.

Kromě toho je environmentální acquis vyvíjeno rychle, zejména v posledních letech. Tento "pohyblivý cíl" může některým členským státům způsobit komplikace, což vyvolává tlak na oslabování environmentálních standardů.

Vzhledem k tomu je zajímavé poukázat na skutečnost, že rozšíření Evropské unie představuje příležitost k posílení implementace environmentálního acquis po celé Evropské unii. Kandidátské země jsou v soustavném procesu změny už od zhroucení komunismu před deseti lety. Nejprve to byla ekonomická transformace od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice, řízené trhem. Nyní je to proces aproximace, který vyžaduje značné finanční zdroje, nové přístupy a masivní institucionální restrukturalizaci. Tato "ochota ke změně" a skutečnost, že Evropská unie trvá na kompletní implementaci acquis communautaire dříve, než tyto země mohou vstoupit, by mohla být využita k prosazení implementace acquis v celé Evropské unii.

V současné době se zdá, že z dlouhodobého hlediska je možná výhodnější soustředit se na posilování implementace současného environmentálního acquis než zbytečně urychlovat vyvíjení budoucí legislativy pro ochranu životního prostředí.

Čeho chceme dosáhnout?

Cílem Šestého environmentálního akčního programu musí být posílení kapacity členských států pro implementaci současných požadavků acquis communautaire.

Politický přístup

Pro proces implementace je životně důležitá kvalita existujících institucí a lidských zdrojů. Proto musí být vypracován program budování kapacity institucí pro ochranu životního prostředí a jejich zaměstnanců. Zvláštní pozornost musí být věnována posílení environmentálních inspektorátů pomocí zdokonalení jejich vybavení, udělení širších pravomocí, podněcováním výměny zkušeností a odborných znalostí jak v národním, tak v mezinárodním měřítku, atd.

Nicméně rozsah, do kterého bude implementace environmentálního acquis úspěšná, určí využívání finančních nástrojů Evropské unie. Přestože acquis communautaire Evropské unie všeobecně nepředepisují využívání specifických politických přístupů, toto jsou finanční nástroje Evropské unie, které implicitně nebo někdy explicitně předurčují řešení. Využívání finančních nástrojů Evropské unie musí být mnohem flexibilnější v zájmu urychlení implementace pomocí využití inovačních řešení.

Stejně i technická asistence a odborné znalosti Evropské unie musí být i nadále sdíleny na celém území Unie v nejširším možném měřítku v zájmu pomoci k vyvinutí nových a inovačních přístupů. Konečně musí být věnována dostatečná pozornost identifikaci cenově výhodných řešení a politických přístupů.

Kdo je zodpovědný?

EU:

·         Dodání flexibility finančním nástrojům Evropské unie (Strukturální a Kohezní fondy) a jejich orientace na inovaci

·         Poskytování technické a odborné asistence, vyvinutí programů pro výměnu zkušeností a odborných znalostí mezi členskými státy Evropské unie.

Členské státy:

·         Vyvinutí inovačních řešení pro efektivní implementaci environmentálních acquis

·         Sponzorování výzkumných projektů a pilotních projektů

Generování trvale udržitelného rozvoje na místní úrovni

Téma: Modely rozvoje měst určí, jak bude dotyčná země schopna dosáhnout svých cílů ochrany životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje

Města v kandidátských zemí mají dosud rozsáhlou infrastrukturu hromadné dopravy a příznivější poměr mezi hromadnou a osobní dopravou. Ale tato infrastruktura, která v minulosti trpěla nedostatkem investic, tváří v tvář rapidnímu přibývání majitelů automobilů v investičních plánech pokulhává daleko za silniční infrastrukturou.

Tlaky na rozrůstání měst - oblasti s nízkou hustotou osídlení a komerční investice - se spojují s ambicemi obyvatelstva přestěhovat se z nekvalitních bytů v panelových domech a s komplexní povahou obnovování městských center a opětného využívání historických průmyslových lokalit.

Nejhorší environmentální podmínky, ovlivňující lidské zdraví, jsou soustředěny v takzvaných horkých místech - ve městech nebo regionech s důlním nebo těžkým průmyslem, kde je zkombinována vysoká úroveň kontaminace, průmyslové znečištění, nebezpečí ekologických havárií a nízká životní úroveň místních obyvatel, zaviněná ekonomickým poklesem hlavních průmyslových odvětví.

Na opačném konci spektra venkovské oblasti s nejvyšší hodnotou biologické a krajinné rozmanitosti také trpí ekonomickým poklesem, vztahujícím se ke zhroucení starého modelu zemědělství. Tato skutečnost vytváří silné pohnutky pro trvale neudržitelné využívání půdy, lesů, chráněných druhů a jiných aktiv, která se zde vyskytují.

Čeho chceme dosáhnout:

Šestý environmentální akční program musí ihned z počátku procesu integrace kandidátských zemí do Evropské unie nabídnout pohnutky pro změnu směru rozvoje k trvalé udržitelnosti, zahrnující:

·         Využívání městského plánování a místních akčních plánů ochrany životního prostředí pro správu trvalé udržitelnosti městského osídlení

·         Zachování modálního poměru mezi hromadnou a osobní dopravou podporováním investic do infrastruktur a služeb hromadné dopravy

·         Navrhování nových rozvojů tak, aby jim mohla sloužit infrastruktura hromadné dopravy, hromadného vytápění atd.

·         Poskytování pohnutek pro opětné využívání průmyslových lokalit (hnědé plochy), zahrnujících řešení problémů minulých dluhů vůči životnímu prostředí a vyčištění těchto lokalit, a bránění investicím do nových staveb "na zelené louce"

·         Řešení problémů opuštěných, zpustlých průmyslových regionů v rámci simultánního dosažení environmentálních, ekonomických a sociálních cílů

·         Poskytování obyvatelům venkova možnost získávat ekonomické výhody z ochrany přírody a krajiny a z péče o obnovitelné zdroje, ze služeb turistům,produkce energie z biomasy a větru, a dalších aktivit.

Politický přístup

Ve společném procesu celé Evropské unie musí být vyvinuty jednoznačné představy trvale udržitelných místních komunit od velkoměst po venkovské oblasti, včetně místních komunit například v kampaních pro Trvale udržitelná města a v dalších podobných iniciativách.

Finanční nástroje Společenství, jako jsou Strukturální fondy, Kohezní fondy a Zemědělské subvence, musí implementaci těchto myšlenek aktivně podporovat.

Legislativa musí podporovat řešení specifických problémů v příslušných geografických jednotkách, jako jsou říční povodí, v souladu s Rámcovou směrnicí o vodě, nebo města v souladu se Směrnicí o kvalitě ovzduší.

Režim zodpovědnosti za životní prostředí musí být stanoven transparentním a předvídatelným způsobem v zájmu prosazování opětného využívání a rehabilitace opuštěných průmyslových lokalit jako kontrastu k investicím do stavění na zelené louce.

Kdo je zodpovědný?

EU:

·         Vyvinutí integrovaných politik, zaměřených na městské a venkovské oblasti, jako je Evropská územně-plánovací perspektiva

·         Stanovení specifických cílů ochrany životního prostředí a trvalé udržitelného rozvoje ve finančních nástrojích Evropského společenství

·         Podporování sdružování místních komunit a nevládních organizací v rámci Kampaně pro trvale udržitelná města

·         Podporování budování kapacity a výzkumu a vývoje v místních komunitách

·         Vyvinutí transparentního a předvídatelného režimu zodpovědnosti vůči životnímu prostředí.

Členské státy:

·         Vyvinutí národních územních plánů a plánů infrastruktur tak, aby podporovaly trvale udržitelný rozvoj

·         Vyvinutí schémat pro prosazování rozvoje "hnědých ploch" a rehabilitace "horkých míst" včetně toho, že v případě potřeby přijmou zodpovědnost za jejich vyčištění a za ochranu životního prostředí.

Místní komunity:

·         Vyvinutí místních Agend 21 a podobných strategií pro jejich lokální rozvoj

·         Využívání plánování a podle potřeby také dalších politických nástrojů pro zajištění trvale udržitelného rozvoje

Zvyšování uvědomění mezi jejich obyvateli a podporování modelů spotřeby a způsobu života, slučitelných s trvale udržitelným rozvojem.
            Část II: Komentáře k jednotlivým kapitolám Šestého environmentálního akčního programu

Klimatická změna

Téma: Úroveň skleníkových plynů stoupá

Průmyslový výstup kandidátských zemí a příslušný pokles produkce skleníkových plynů po zhroucení komunismu v roce 1989 znamená, že většina kandidátských zemí bude mít poněkud těžkosti při naplňování jejich závazků, vyplývajících z Kyotského protokolu, kterým mají dostát do roku 2005. Tato skutečnost nemá nicméně nic společného se současným trendem úrovní skleníkových plynů, která od poloviny devadesátých let soustavně stoupá.

Problém kandidátských zemí tedy nespočívá v otázce, jestli budou schopny splnit své závazky v rámci Kyotského protokolu, ale jestli budou i nadále reversně působit na trend zvyšující se produkce skleníkových plynů.

Jedním z nejproblematičtějších sektorů v této oblasti je energetika. Ceny energie jsou v kandidátských zemích dosud nízké zásluhou regulace trhu a využívání subvencí, takže průmysl i obyvatelstvo mají málo pohnutek k omezování spotřeby energie. To přispívá k neefektivní produkci energie a vysoké spotřebě energie na hlavu. Dalším problémem je nepříznivá struktura produkce energie, která - s několika málo výjimkami - spočívá většinou ve fosilních palivech a nukleární energii. Přestože nukleární energie není významným přispěvatelem k výrobě skleníkových plynů, jsou zde významné politické tlaky a úvahy o riziku, které nutí kandidátské země vyřadit veškerou nukleární energii.

Dalším problémem je nekontrolovaný nárůst silniční dopravy ve všech kandidátských zemích, o němž se předpokládá, že se s rozšířením pouze zhorší, protože nejobvyklejší způsob dopravy zboží v Evropské unii je doprava nákladními auty.

Další hrozbu představuje produkce metanu v zemědělství, a tento problém by také měl být vyřešen.

Konečně kolísání světových cen ropy v poslední době a sociální neklid, související se zvyšováním cen paliva v Evropě, by mohly signalizovat, že světová dosažitelnost ropy možná dosáhla vrcholu a v nejbližší budoucnosti bude tržní poptávka stále více převyšovat dosažitelnost ropy, což může způsobit ekonomické obtíže nebo dokonce zhroucení ekonomiky.

Čeho chceme dosáhnout?

Hlavním cílem kandidátských zemí musí být zvrácení negativního trendu v generování skleníkových plynů pomocí zvyšování efektivity využívání energie, úprava energetického průmyslu na "klimaticky příznivější" a nalezení uskutečnitelných alternativ využití fosilních paliv v produkci energie a spalovacích motorů v dopravě.

Politický přístup

První a nejvyšší prioritou musí být nahrazení fosilních paliv v  produkci elektrické energie a v automobilové dopravě. Technické základy pro takové nahrazení čistou, neznečišťující energií z aktivního vakua, zahrnující část prototypové technologie, jsou nyní připraveny. Tyto technologie musí být urychleně dokončeny a bude zahájeno jejich využívání.

Ceny energie a fosilních paliv musí být deregulovány natolik, aby tato deregulace byla přijatelná ze sociálního hlediska. Kdykoliv to bude možné, musí být instalovány kombinované generátory tepla a energie.

Musí být hledány alternativní zdroje energie včetně obnovitelných zdrojů, a jejich zavedení musí být v rámci možností podporováno subvencemi. Příklady zahrnují využívání sluneční a větrné energie, biomasy atd.

Efektivita služeb hromadné dopravy a železničních sítí musí být zvýšena. Musí být vzato v úvahu možné využití subvencí na pomoc těmto dopravním prostředkům, aby mohly obstát proti konkurenci silniční dopravy. Jako řešení, výhodnější pro meziměstské přepravování než letecká doprava, musí být v širokém měřítku podporovány rychlé vlaky a budování železničních sítí pro tyto rychlé vlaky.

Kampaň pro zvyšování uvědomění musí být zintenzivněna, aby bylo mezi veřejností a průmyslem zvýšeno pochopení dostupných alternativ.

Musí být identifikovány požadavky, související s klimatickou změnou, a zavedeny do městského a územního plánování v rámci minimalizace jejich dopadů na produkci skleníkových plynů.

Musí být v širokém měřítku prosazovány trvale udržitelné zemědělské metody a organické zemědělství. Kdykoliv je to mužné, zemědělská půda musí být přeměňována v lesy a musí být zavedeno trvale udržitelné lesní hospodářství. Pro dosažení tohoto cíle musí být určeny subvence.

Kdo je zodpovědný?

EU:

·         Výzkum řešení pro nahrazování fosilních paliv v energetickém průmyslu a dopravě

·         Využití tržního mechanismu včetně subvencí na podporování použitelných řešení v energetice, dopravě a zemědělství

Členské státy:

·         Implementace všech uskutečnitelných řešení

·         Zvyšování uvědomění průmyslu a veřejnosti

Ochrana přírody a biodiversity

Téma: V procesu rozšíření je okénko příležitosti k integraci ochrany biodiversity s reformovanou zemědělskou politikou, která současně přinese zisky přírodě, zemědělcům a občanům Evropy.

Jedním z aktiv kandidátských zemí je skutečnost, že Evropské unii přinášejí porovnatelně dobře chráněná přírodní aktiva: velké množství druhů živočichů a rostlin, včetně chráněných druhů, lesy, mokřady, louky, hory, pobřeží a tradiční kulturní krajiny. Tato aktiva byla do určité míry chráněna díky přísnější státní kontrole v minulosti, ale také zásluhou nedostatku zdrojů na subvence do zemědělství, porovnatelné se subvencemi v Evropské unii. Kandidátské země chrání signifikantní část svých území jako parky nebo jiné typy chráněných oblastí, které zahrnují lokality pod přísnou ochranou, ale také obydlená území s cíli péče o krajinu a trvale udržitelného rozvoje. Další část území byla opuštěna během deseti let přechodu od roku 1990 vinou restitučního procesu nebo nízké konkurenceschopnosti zemědělství za nových podmínek. V dalších oblastech se výše příjmů ze zemědělství dále snižuje kvůli stoupajícím cenám za takové vstupy, jako je energie, umělá hnojiva nebo pesticidy.

V kandidátských zemích žije na zemědělských usedlostech větší procento obyvatelstva než v současné Evropské unii. Věkový průměr tohoto obyvatelstva se zvyšuje a farmy obvykle ve smyslu investic a technologie zaostávají za moderními farmami v Západní Evropě. To představuje hrozivou výzvu pro Společnou zemědělskou politiku (CAP). Kdyby byla nekriticky aplikována nereformovaná CAP, vyvolalo by to v zemědělství vlnu slučování a následně nezaměstnanost venkovského obyvatelstva, což by si vyžádalo obrovské zdroje na investice, které by mohly unést pouze banky nebo externí investoři, a vzrůstající intenzita zemědělství by způsobila znečištění spodních i povrchových vod a snížila by biologickou a krajinnou rozmanitost. Nádavkem k tomu všemu by tím bylo způsobeno vytváření dalších přebytků zemědělských produktů a celkové náklady by byly vyšší, než si současný rozpočet Společenství může dovolit. Na druhé straně nízký příjem z tradiční zemědělství nebo dokonce z organického zemědělství, může farmářům zaručit živobytí, pokud bude podporován platbami za služby v rámci péče o krajinu a za tržní infrastrukturu. Mnoho oblastí v kandidátských zemích by mohlo mít na Evropském trhu výhodu ve smyslu hospodářské soutěže na základě úrovně ochrany krajiny, zejména pokud bude kombinována s dalšími aktivitami, jako je lesnictví, lesnické produkty a turistika.

Zavedením reformy Společné zemědělské politiky a Nařízení SAPARD byly uskutečněny první kroky k soustředění na cíl trvale udržitelného rozvoje venkova.

Kromě toho tržní podíl produktů organického zemědělství v celé Evropské unii vzrůstá a zemědělci v kandidátských zemích mají v tomto ohledu výhodu v hospodářské soutěži vzhledem k lépe zachovalé půdě a tradičním zemědělským metodám.

Čeho chceme dosáhnout?

Cíle Šestého environmentálního akčního programu musí zahrnovat ochranu biologické a krajinné rozmanitosti v rámcí sítě stanovišť Natura 2000 i mimo ni, a dále zabezpečování trvale udržitelné, vysoce kvalitní obživy pro venkovské obyvatelstvo, které je hlavním činitelem v úsilí o ochranu přírody.

Politický přístup

Možná řešení zahrnují:

·         Označení signifikantní části kandidátských zemí jako agroenvironmentální oblasti

·         Vyvinutí modelů rozvoje venkova, integrovaných s ochranou přírody prostřednictvím péče o půdu a jejího trvale udržitelného využívání (například IUCN kategorie VI péče o přírodní zdroje)

·         Subvence do zemědělství musí být zaměřeny na prosazování organického zemědělství a jiných služeb pro ochranu půdy, stejně jako rozvoj nezemědělských činností na farmách. Nástroj SAPARD je v tomto směru dobrým krokem

·         Názor, že lokality Natura 2000 znamenají přísnou ochranu, musí být změněn do té míry, že musí být možné tyto lokality trvale udržitelným způsobem využívat. V případě některých travnatých území, lesů a mokřadů je intervence v rámci péče o ně dokonce nezbytná pro udržení jejich biologické rozmanitosti a zachování kapacity pro druhy.

Kdo je zodpovědný?

EU:

·         Další vývoj zemědělské politiky ve směru rozvoje venkova a trvale udržitelného využívání půdy

·         Integrace trvale udržitelné péče a rozvážného využívání do ochrany stanovišť v síti Natura 2000

·         Zvyšování uvědomění venkovského obyvatelstva a složek ochrany o synergiích mezi trvale udržitelným rozvojem venkova a ochranou životního prostředí

Členské státy:

·         Označení oblastí s vysokou hodnotou biodiversity jako lokality Natura 2000 a jako agroenvironmentální oblasti. V kandidátských zemích by to mohlo reprezentovat většinu jejich území, jako tomu je v případě Rakouska. Tímto způsobem mohou za efektivních nákladů dosáhnout cílů ochrany i sociálních a ekonomických cílů a současně se vyvarovat problémů, spojených s implementací klasické Společné zemědělské politiky, která není již ve střednědobém horizontu udržitelná

Místní komunity:

·         Vyvinutí vize jejich rozvoje na základě potřeb obyvatelstva, zisků z ochrany a trvale udržitelného využívání zdrojů a budoucí konkurenceschopnosti.

Péče o zdroje a odpadové hospodářství

Téma: Hlavní výzvy spočívají v péči o vodu a půdu

Příklad, který je pro kandidátské země typický, je skutečnost, že zodpovědnost vůči životnímu prostředí velice zaostává. Je to "dědictví" minulého režimu. Nejznečištěnější lokality jsou ty, které byly dříve využívány pro průmyslové a vojenské účely. Všechny představují signifikantní hrozbu pro vodu a půdu. Aby národní a místní vlády přitáhly investory, jsou nuceny akceptovat skutečnost, že je nemožné převést tuto zodpovědnost na investora. Na národních a místních vládách tedy i nadále spočívá zodpovědnost hrozivých rozměrů, kterou naprosto nejsou schopné zvládnout, pokud budou odkázány pouze na své vlastní zdroje.

Dalším problémem je neefektivní využívání půdy. To je názorně demonstrováno na městském plánování, když mnoho rozsáhlých městských oblastí není připraveno na růst, který v současné době zažívají, což má negativní dopady na životní prostředí a na využívání zdrojů. Kromě toho, navigace řek a nevhodná protipovodňová ochrana, zavedená v minulosti, způsobily snižování hladiny podzemní vody, zvýšenou retenční kapacitu zaplavovaných oblastí, zhroucení přilehlých ekosystémů, zvýšenou erozi řečiště atd. To vše přispělo ke strašlivým záplavám ve Střední Evropě v letech 1997 a 1998.

Jednou z největších výzev, kterým kandidátské země v současné době čelí, je zvýšená spotřeba a spotřebitelství. To je přímý následek přechodu od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu kapitalismu. V euforii, která následovala po pádu komunismu, se spotřebitelství stalo prakticky symbolem demokracie, a mohlo by trvat mnoho let, než se tento nebezpečný trend změní. Hlavní problém, který s tímto tématem souvisí, je problém odpadu z obalů.

Konečně vzhledem k trendu, který se hlásí k historické tradici, a navzdory skutečnosti, že v kandidátských zemích jsou platy dělníků stále podstatně nižší než v Evropské unii, průmyslová odvětví, vyžadující mnoho pracovních sil, zahrnující i těžký průmysl, se v kandidátských zemích dále rozvíjejí, přestože v Evropské unii jsou postupně vyřazována. Přestože technologie, využívané v těchto nových zařízeních, jsou moderní a méně znečišťující než staré technologie, využívané v bývalých továrnách, jejich dopad na životní prostředí je stále signifikantní. Kromě toho, jakmile platy v kandidátských zemích překročí současný strop, průmyslová produkce se přesune jinam a zanechá kandidátským zemím ekonomický a sociální problém, který může mít také negativní dopady na životní prostředí.

Čeho chceme dosáhnout?

Politické přístupy musí prosazovat trvale udržitelné využívání zdrojů. To v praxi znamená vynakládat všechny síly na snížení využívání neobnovitelných zdrojů a prosazení využívání zdrojů obnovitelných.

Politický přístup

Zvyšování uvědomění spotřebitelů o dopadech jejich činností na životní prostředí je zřejmě až dosud jediná efektivní metoda pro řešení tohoto tísnivého problému. Kromě toho musí být prosazováno využívání biologicky rozložitelných a znovu použitelných obalů. S ohledem na to může být výhodné, aby si členské státy zvolily možnost upřednostnit recyklaci před ostatními řešeními (jako jsou například biologicky rozložitelné materiály).

V zájmu zvýšení efektivity využívání zdrojů v průmyslu musí být důkladněji prozkoumána koncepce dematerializace. Existuje široký rejstřík přístupů, včetně čistší produkce, využívání dostupnějších technologií (BAT; a zejména těch, které s sebou nenesou nadměrné náklady - BATNEEC). Kromě toho musí být prosazováno využívání dobrovolných dohod s průmyslem.

Z makroekonomického hlediska existuje příležitost, spočívající v přesunutí produkce z průmyslu na sektor služeb. Toto přesunutí by mělo být doprovázeno programy pro rekvalifikaci pracovních sil a pozitivní podmínky pro podnikatele. Musí být důkladněji prostudováno rozšíření Internetu pro ekonomické aktivity.

Konečně musí být nalezeno funkční řešení problémů environmentálních zodpovědností z minulosti. Je vyzkoušeno, že ekonomický rozvoj může být v oblastech, kde jsou efektivně vyčištěny hnědé plochy, nesmírně urychlen. Doporučuje se, aby v rámci řešení tohoto problému bylo uvažováno buď o využívání mechanismů pro kontrolu trhu, jako jsou subvence, nebo o využívání finančních nástrojů Evropské unie včetně Strukturálních fondů.

Kdo je zodpovědný?

EU:

·         Podporování programů pro výměnu zkušeností a odborných znalostí v oblasti dematerializace (snižování materiálové náročnosti) včetně BAT a BATNEEC, které ovlivní modely spotřeby

·         Vývoj mechanismů pro finanční podporu na vyčištění hnědých ploch

Členské státy:

·         Prosazování přesunu z průmyslové produkce na sektor služeb

·         Zvyšování uvědomění spotřebitelů o využívání zdrojů a obalech

·         Implementace efektivní protipovodňové ochrany

Zdravé životní prostředí

Bude vypracováno dodatečně
         Část iii: soupis příspěvků kandidátských zemí

Úvod

V této části zprávy je uveden soupis témat, která zmiňují různí činitelé v kandidátských zemích. Níže uvedený seznam byl sestaven jako výsledek následujících aktivit:

·         Zasedání zástupců vlád kandidátských zemí, týkající se Šestého environmentálního akčního programu, které se konalo 1. června 2000 v Szentendre v Maďarsku

·         Návštěvy týmu pro vedení projektu v kandidátských zemích

·         Příspěvky, které tento tým pro vedení projektu obdržel prostřednictvím Web stránek, elektronickou poštou nebo jinými komunikačními prostředky

Při prohlídce níže uvedeného seznamu je nutné přihlížet k následujícím faktům:

·         Níže uvedený seznam nemůže být nahlížen jako všezahrnující, protože ne všichni činitelé měli možnost k němu přispět (což doplňuje i skutečnost, že období implementace projektu proběhlo v letních měsících, kdy má mnoho lidí dovolenou)

·         Seznam není seřazen podle priorit, a témata, zmíněná později, jsou tedy stejně významná jako témata, zmíněná dříve

·         Mezi činiteli nebyl shledán žádný konsensus. Tento seznam je tedy pouze indikativní a nemůže reprezentovat mínění všech činitelů v kandidátských zemích

·         Mnoho bodů bylo zmíněno více než jednou osobou a v mnoha zemích. Jiné body byly zmíněny pouze jednou

·         Protože tým pro vedení projektu se nepokoušel dosáhnout konsensu a názory různých činitelů se v některých případech lišily, některé body mohou být protikladem jiných.

Seznam příspěvků kandidátských zemí

Implementace (významných) směrnic Evropské unie. V rámci lepšího řešení specifických potřeb a priorit země a v zájmu prosazování nejméně nákladných řešení musí být povolena větší flexibilita pro implementaci finančních mechanismů Evropské unie.

Uvědomění a účast veřejnosti. Musí být kladen důraz na zvyšování uvědomění veřejnosti o ziscích, vyplývajících z environmentálních politik Evropské unie a na spoluúčast veřejnosti při vládním rozhodování.

Zodpovědnost vůči životnímu prostředí. Problém zodpovědnosti vůči životnímu prostředí a množství kontaminovaných lokalit v přístupových zemích si může vyžádat výjimečná řešení, zahrnující například nástroje na způsob amerického Superfondu nebo výjimky z nových směrnic o skládkách.

Průmyslové znečišťování. Politiky musí jednoznačně prosazovat opětné využívání opuštěných průmyslových pozemků (hnědých ploch) jako protiklad ke stavění na zelené louce.

Městské životní prostředí. Musí být řešena problematika kvality městského ovzduší. Musí být aktivně prosazována hromadná doprava.

Doprava. Musí být dána priorita hromadné dopravě a železnicím (uvážit subvence) a vyvážení modálních poměrů.

Ochrana přírody a biodiversity. Musí být nalezen přístup, který odráží specifika kandidátských zemí, aby bylo zachováno jejich přírodní dědictví a ochráněna biodiversita za současného vyřešení touhy obyvatel venkova po blahobytu.

Klimatická změna a energie. Musí být prosazováno větší využívání obnovitelných zdrojů energie, efektivnost využívání energie a implementace plánů, týkajících se skleníkových plynů.

Rozvoj venkova. Slepé kopírování Společné zemědělské politiky by vyústilo ve vážné sociální a environmentální problémy.

Problematika integrace. Zisky, které životní prostředí přináší ostatním sektorům (jako je vytváření pracovních příležitostí, zvýšená konkurenceschopnost) musí být prostudovány, lépe pochopeny a široce podporovány.

Nástroje pro integraci: SEA, ekonomické nástroje, plánování. Strategické hodnocení dopadů na životní prostředí musí být zavedeno jako povinný nástroj pro integraci zájmů ochrany životního prostředí do sektorálních politik. Ekonomické nástroje jsou v zemích Střední a Východní Evropy využívány ve větším rozsahu, a tato zkušenost musí být dostupná pro Evropskou unii. Je třeba uvážit přijetí daně z emisí oxidů uhlíku na úrovni Evropské unie. Plánování má v kandidátských zemích dlouholetou tradici a tato zkušenost by mohla být využita v celé Evropě.

IPPC. Musí být nalezen přístup pro efektivní implementaci směrnice IPPC za nízkých nákladů.

Institucionální kapacita. Musí být kladen důraz na vybudování silných institucí a na jejich kapacitu. Personální vybavení institucí pro ochranu životního prostředí je v porovnání s jejich potřebami nedostatečné. Pro posílení institucí je důležité získat pochopení veřejnosti a financování.

Trvale udržitelný rozvoj. Trvale udržitelný rozvoj musí být lépe stimulován pomocí vyvíjení strategií, rozvoje institucí a nových nástrojů.

Zdraví, sociální otázky, ekonomika. Dopad životního prostředí na zdraví, sociální oblast a ekonomiku musí být prostudován a lépe pochopen.

Účast podniků. Podniky se musí zúčastnit dialogu s vládami a ostatními činiteli. Musí být prosazovány koncepce řízení podniků s ohledem na ochranu životního prostředí.

Mezisektorální jednání. Proces mezisektorálního jednání na úrovni celé Evropské unie napomůže sektorální integraci v jednotlivých členských státech.

Politické nástroje. Šestý environmentální akční program musí věnovat dostatečnou pozornost předpisování nástrojů, které mají být využívány pro implementaci, včetně nástrojů ekonomických, legislativních, institucionálních, vzdělávacích, informačních atd., a zajistit, že tyto nástroje jsou vhodně kombinovány pro podporování efektivní implementace politických cílů.

Ochrana přírody. Současná legislativa Evropské unie neodráží potřeby všech zemí. Je zjevně nezbytná větší flexibilita v implementaci stávající legislativy. Způsobem, jak této flexibility dosáhnout, je možnost poskytovat pro některé druhy a stanoviště, které jsou v Evropské unii chráněné, ale v některých kandidátských zemích běžné, výjimky nebo úlevy.

Znečišťování přes hranice. Silný důraz musí být kladen na to, aby procedura Hodnocení dopadů na životní prostředí byla využívána na mezinárodní úrovni pro případy s možným negativním dopadem na životní prostředí za hranicemi. Dále musí být nalezen lepší způsob implementace mezinárodních dohod v případech, kdy se jedná o citlivé otázky národní suverenity - možná prostřednictvím mezinárodního dohlížecího výboru.

Klimatická změna. I v nepřítomnosti dobře definovaných implementačních mechanismů pro Kyotský protokol existují již dnes funkční řešení, jako je Uhlíkový fond. Tato řešení musí být identifikována a implementována.

Zdraví. Ohrožení lidského zdraví je stále více sociální a ekonomickou otázkou, spíše než otázkou ochrany životního prostředí. Nejvíce je ovlivněno zdraví obyvatel s životními standardy nižšími než je průměr v jejich zemi.

Provoz. V oblastech s nízkou hustotou obyvatel, ale s vyhlídkami na populační růst, musí plánování pečlivě vymezovat směry budoucího rozvoje. Se zvyšováním ekonomické síly a životní úrovně zažívají některé kandidátské země tendenci obyvatel hustěji osídlených oblastí stěhovat se dále od středů měst. To má negativní dopad na provoz mezi městskými centry a předměstími.

Sektorální integrace. Integrace zájmů ochrany životního prostředí do sektorálních politik se musí odrážet také v rozpočtových návrzích vlády.

Regionální rozvoj. Plánování musí být na vrcholu hierarchie plánování v regionech. Příkladem úspěšné integrace ekologických a environmentálních zájmů do fyzického plánování jsou Územní systémy ekologické stability v České republice a na Slovensku.

Regionální rozvoj. Empirický důkaz naznačuje, že oblasti s čistým životním prostředím nebo oblasti, které byly dříve zdevastované, ale nyní jsou rekonstruované, zažívají vyšší ekonomický růst než znečištěné oblasti. Plány pro ekonomický rozvoj regionů tedy musí integrovat ochranu životního prostředí do svých hlavních politik.

Místní a regionální environmentální problémy. Takzvaná "horká místa" jsou ve vytváření politiky ochrany životního prostředí nahlížena jako důležitější priority. Národní politiky tedy musí umožnit dostatečnou flexibilitu pro řešení lokálních problémů.

Účast veřejnosti. Jedním z klíčových komponentů vytváření úspěšné politiky pro ochranu životního prostředí je pečlivá implementace principu účasti veřejnosti. Aarhuská úmluva tedy musí být implementována co nejdříve.

Daňová reforma. Jako jedna z možností musí být sledována reforma ekologických daní. Ideální by bylo, kdyby daňová reforma byla mezinárodně sladěna.

Legislativní versus jiné nástroje. Budoucí politické plánování se musí více soustředit na využívání ekonomických nástrojů a méně na využívání nástrojů legislativních. Jinými slovy, využívání legislativních a ostatních nástrojů musí být vyváženější.

Institucionální rozvoj. Zvláštní pozornost musí být věnována budování silných institucí na místní a regionální úrovni.

Zpracování odpadních vod. Protože většina území kandidátských zemí náleží buď k povodí Baltského moře nebo k povodí Černého či Jaderského moře, která jsou všechna ohrožena eutrofizací, celé území by z hlediska Směrnice o zpracování odpadních vod teoreticky mohlo být označeno jako citlivá oblast.

Směrnice o vodě. Protože implementace směrnic o vodě je pravděpodobně nejnákladnější částí environmentální aproximace kandidátských zemí, jednou z klíčových priorit Šestého environmentálního akčního programu musí být vodohospodářství.

Odpad. Musí být kladen větší důraz na minimalizaci odpadu.

Voda. Musí být implementován soubor dobře definovaných nástrojů s cílem omezit spotřebu pitné i užitkové vody.

Implementační mechanismy. Přístupů, které jsou příliš náročné z hlediska řízení a nákladů na technologie, bychom se měli vyvarovat, a musí být hledány nové, levnější mechanismy.

Klimatická změna. Musí být umožněny flexibilní mechanismy pro implementaci Kyotského protokolu.

Jaderná energie. V Šestém environmentálním akčním programu bychom se měli vyhnout zmínce o jaderné energii.

Energetika. Musí být v největší možné míře prosazováno využívání obnovitelné energie.

Trvale udržitelný rozvoj. Musí být vyvinuty nové systémy řízení pro trvale udržitelný rozvoj. Tyto systémy musí být otestovány a uplatněny v praxi.

Legislativa Evropské unie. Šestý environmentální akční program musí prosazovat přechod od technického přístupu k legislativě Evropské unie k přístupu, který se soustředí na dopady na životní prostředí, včetně trvale udržitelného rozvoje a integrace zájmů ochrany životního prostředí.

Občanská společnost. Trvalá demokratizace, účast na rozhodování o otázkách ochrany životního prostředí, společenská aktivita atd. jsou klíčovými stavebními bloky efektivního environmentálního rozhodování.

Princip subsidiarity. Zodpovědnosti musí být přeneseny na úroveň, která je z hlediska řešení příslušných problémů nejlépe situována. Musí být vybudována kapacita struktur na těchto úrovních.

Geneticky modifikované organismy. Mezi Evropskou unií a ostatními zeměmi světa musí být dosaženo mezinárodních dohod o geneticky modifikovaných organismech.

Zemědělství. Kodex dobrých metod v oblasti ochrany životního prostředí musí být implementován co nejdříve. Musí být ustavena atestace organických produktů pro trh. Je třeba podporovat přesun od zemědělství k službám, včetně zemědělské turistiky. Chudá půda by měla být zalesněna.

Zaměstnanost. V oblastech s poškozeným  životním prostředím musí být prostudována možnost ustavení zón bezcelního obchodu.

Přeprava odpadu. V zájmu lepšího využívání existujících kapacit pro recyklaci nebo likvidaci odpadu musí být umožněno přepravování odpadu za hranice s dobře fungujícím kontrolním mechanismem.

Zdaňování. Musí být prozkoumána možnost zavedení daně z produkce.

Doprava. Stávající služby pro hromadnou dopravu v městských oblastech musí být podporovány subvencemi. Musí být poskytnuty pohnutky pro přesun větší části dopravy ze silnic na železnice.

Informace. Informační systémy pro kampaně pro zvyšování uvědomění a informovanosti veřejnosti musí být široce podporovány.

Šestý environmentální program versus Strategie pro trvale udržitelný rozvoj. Tyto dvě strategie musí být těsně integrovány.

Klimatická změna. Musí být jednoznačně určena budoucnost nukleární energie v Evropě.

Finanční mechanismy. Finanční mechanismy Evropské unie musí být flexibilnější ve volbě politického přístupu.

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu webmaster@czp.cuni.cz.
Copyright © 2003 Centrum pro otázky životního prostředí UK
Naposledy změněno: 18. 05. 2005