Centrum pro otázky životního prostředí UK

E k o n o m i c k é    n á s t r o j e

v   o d p a d o v é m   h o s p o d á ř s t v í

a   o c h r a n ě    o v z d u š í

========================================

S t u d i e

Miroslav Richter Ústí n.L.,1995

1. Ú v o d

------------

Předkládaný materiál je součástí řešení dílčího úkolu č.3 "Ekonomické nástroje" projektu UNDP "Ekonomické informace, účetnictví a nástroje životního prostředí v České republice".

Cílem materiálu je navrhnout změny nebo úpravy ekonomických nástrojů uplatňovaných v odpadovém hospodářství a ochraně ovzduší

takové, aby se zvýšila účinnost fungování celého systému a snížilo riziko ohrožení životního prostředí. Všechna rizika vyplývájí z nedostatků těchto nástrojů a jejich nedodržování ze

strany zúčastněných právních subjektů. Část nedostatků ve stávající omezené funkčnosti systému nakládání s odpady a ochranou ovzduší je dána také absencí některých právních ustano- vení v zákonných normách, prováděcích vyhláškách a směrnicích včetně platných ceníků, případně zastaralých technických normách.

Základem pro zpracování předloženého materiálu jsou praktické zkušenosti získané v regionu severních Čech. Jedná se o oblast silně zatíženou vysokým soustředěním těžby nerostných surovin, energetiky na bázi spalování hnědého uhlí, těžkého průmyslu a v neposlední řadě intenzivním využitím půdního fondu. Situaci dále komplikuje vysoká hustota osídlení, vysoká hustota dopravních sítí všeho druhu včetně mezinárodních dopravních tras evropského významu.

V textu proto bude věnována pozornost následujícím oblastem odpadového hospodářství a ochrany ovzduší nejvíce ohrožujícím životní prostředí v uvedené oblasti s obecnou platností pro celou Českou republiku:

- těžba nerostných surovin,

- prevence vzniku odpadů ve sféře: - průmyslové,

- komunální a domovní,

- stavebnictví,

- zemědělské,

- možnosti omezení vlivu starých zátěží,

- ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami.

I když výše uvedené soubory se mohou jevit jako relativně samostatné, vzájemně nesouvisející, právě jejich soustředěnost do nevelkého území severozápadních Čech vyvolává potřebu společného rozpracování v jedné práci. Řada dále uvedených skutečností v obdobné skladbě se téměř bez výjimek týká také např. Ostravska, případně alespoň částečně dalších průmyslových aglomerací ČR.

V samém úvodu je třeba zdůraznit, že legislativní a

ekonomické nástroje se z globálního pohledu minou účinkem v pří- padě, že nebudou stimulovat technický a technologický rozvoj v

příslušných oborech. Z tohoto pohledu se jeví naprosto nezbytnou provázanost a vyváženost nástrojů sankčního charakteru se všemi

nástroji stimulačními. Principem by mělo být postupné opuštění plošně působících ekonomických nástrojů a jejich náhrada nástroji

jednoznačně postihujícími znečišťovatele a poškozovatele životní- ho protředí. Na druhé straně je žádoucí zavedení ekonomických nástrojů podporujících konkrétní aktivity vedoucí obecně ke zlepšení stavu životního prostředí. Všechna tato opatření musí být podpořena účinnou legislativou. Právě toto je cesta k optimálnímu vyřešení problematiky životního prostředí ve vazbě na ekonomické aktivity v konkrétním regionu.

Další souvislosti a dopady na rozvoj regionů, lokální sociální politiku a pod. nejsou předmětem této práce i když v konkrétních případech řešení na ně musí být brán ohled. Neméně důležité jsou dopady na zdravotní stav obyvatelstva - zdravější životní prostředí postupně vyvolá snížení nároků na přímé či

nepřímé dotace a příspěvky do zdravotnictví.

2. T ě ž b a n e r o s t n ý c h s u r o v i n

----------------------------------------------------

Těžba nerostných surovin obecně vždy představuje velkou

zátěž pro životní prostředí těžební lokality. V tomto smyslu vliv vyvolaný hlubinnou těžbou je obecně považován za menší, než vliv vyvolaný povrchovou těžbou. Z velké části se na tomto hodnocení podílí i vnější dojem způsobený zásahem do reliéfu krajiny, přičemž ostatní vlivy nejsou vnímány tak intenzivně. Toto se často odráží i v uplatňovaných ekonomických nástrojích.

2.1. Hlubinná těžba

Hlubinná těžba ze své podstaty největší měrou zasahuje do svrchní části zemské kůry včetně půdního horizontu. Nejvýraznější zásah je vyvolán narušením soudržnosti hornin nad vyrubanými slojemi, což je spojeno se změnami hladiny spodních vod a často i

změnami jejich chemického složení. Např. pokles hladiny spodních vod se změnami chemického složení je častým jevem v těžebních lo- kalitách ohrožující hlavně zdroje pitné vody. Při poklesech půdy nad poddolovaným prostorem naopak v jiných případech dochází i k zamokření či zaplavení rozsáhlých rovinatých území. Navíc poklesy půdy jsou nerovnoměrné. Terén je zvlněný a bez dodatečných úprav k běžnému zemědělskému využití, zástavbě a vedení inženýrských sítí je dloudobě nevhodný. Uvedené skutečnosti vždy ovlivňují nejen vodní režim jak povrchových tak podzemních vod, ale i další využití poddolovaných území. Při intenzivním čerpání vod z důlních prostor a jejich přechodném zabezpečení proti sesuvům bývá situace za provozu dolu výrazně odlišná od stavu, který se postupně, často během až několika desítek let, vyvine po ukončení těžby. Literatura uvádí, že mnohdy trvá i více než padesát let, než se situace v poddolovaném území stabilizuje natolik, aby nebyla nutná mimořádná opatření např. při zakládání staveb.

Druhý, neméně rozsáhlý okruh problémů, vyvolávají haldy - odvaly hlušiny a odpadních materiálů z třídíren vytěžených materiálů.

Např. těžba rud v Krušných horách v minulých letech i současnosti,

ale i těžba černého uhlí na Ostravsku a Kladensku nyní se potýká právě s tímto problémem. Nejednou tyto haldy, či výsypky byly současně skládkami i dalších odpadů z komunální nebo průmys- lové sféry, často nedefinovaného složení a množství. Hlušina

z úpraven je u nás prakticky výhradně ukládána na povrchu. To

vyvolává při zakládání potřebu rozsáhlé technické přípravy, dále systematickou péči za provozu a nakonec realizaci rekultivace. Po ukončení ukládání odpadních materiálů je sanace hald vždy spojena s velkým rozsahem zemních, vodohospodářských aj. prací finančně značně nákladných.

2.1.1. Finanční krytí následků důlní činnosti

Při zahajování a v průběhu těžby jsou ze zákona těžební organizace povinny hradit škody, které jsou důsledkem těžební činnosti. Problémem zůstává situace po uzavření těžební lokality,

zejména v případě zániku těžební společnosti nebo významné redukci jejích ekonomických výnosů při omezené těžbě. Tato situace nastala zejména v uzavíraných uranových, černouhelných a hnědouhelných dolech. Pro českou ekonomiku je tato situace nová, legislativně důsledně nedořešená, zejména u těžebních podniků končících důlní činnost téměř okamžitě, bez možnosti získání kapitálu na sanaci následků důlní činnosti.

Povinnost vytváření reservního fondu za provozu dolu z jeho finančních zdrojů (zisku), deponování a vázání příslušné částky u

finančních ústavů pro potřeby dodatečné sanace škod není právně jednoznačně vyřešena, ale využívat se již začíná. Problémem zůstává riziko inflace, které může deponovanou částku natolik znehodnotit, že nepokryje náklady na eliminaci dodatečně vzniklých škod. Veškeré závazky pak přejdou na regionální správní orgány a v případě většího rozsahu zprostředkovaně nebo přímo až na státní rozpočet.

Tento stav musí být řešen legislativně a následně technicky s bankovními ústavy taxativně stanoveným minimálním ročním úrokem

na příslušné jasně definované vázané vklady. Příznivým faktem pro finanční ústavy je zde deponování větších částek na dlouhé časové období, často až desítek let, což pro ně může být lukrativní, neboť s nimi mohou disponovat.

Např. státní banky v Itálii výhodně úvěrují vybrané zakázky v oblasti ochrany životního prostředí, je-li na nich státní zájem a alespoň částečná účast státu na jejich realizaci. Podmínkou ale není státní garance na úvěr! Na výslovný dotaz není toto řešeno zákonnou normou, ale genlemanskou dohodou mezi bankou, státem a investující společností - příjemcem úvěru.

2.2.2. Možnost získání prostředků na asanaci následků důlní činnosti

Oproti situaci popsané v bodu 2.2.1. by výhledově mělo být cílem ihned maximum odpadů z úpraven ukládat do vyrubaných prostor. Toto není myšlenka nová, ale z ekonomických důvodů nebyla dosud těžaři využívána. Určité praktické zkušenosti ale s ní jsou, neboť principielně shodně byly sanovány prostory hlubin- ných uranových dolů v oblasti Stráže pod Ralskem. Důvodem pro tento postup v této lokalitě byla snaha nenarušit pískovcové nadložní vrstvy a zdroje vod. Např. ve Francii společnost Elek- tricité de France v hlubinném černouhelném dole Gardanne nedaleko Marseille počítá s ukladáním škváry a popílku ze zde rekonstruo- vané elektrárny do vytěžených štol. Táž technologie by v budoucnu mohla umožnit vytěžení vybraných hnědouhelných slojí.Některé jsou dnes zařazeny do nebilačních zásob jen pro nemožnost jejich těžby klasickou lomovou nebo hlubinnou technogií, která by si vynutila znehodnocení dalších území spojenou s likvidací dalších obcí. Při současném využití vytěžených prostor pro ukládání odpadů lze výhledově uvažovat o jejich těžbě. Zvládnutí této možnosti není ani tak problém technologický, jako ekonomický - vytvoření příznivých podmínek pro ekonomiku těžby příslušného ložiska.

Bylo by účelné zvážit, jakými ekonomickými nástroji podpo- řit využití této varianty. Účelné by se jevilo udělení např. 20%-ní daňové úlevy z příjmu příslušné důlní organizaci za předpokladu, že využije v kalendářním roce min. 50 % nově vyrubaných prostor pro uložení vhodných vlastních či cizích odpadů. Také lze rozlišit sazby za nově zabírané plochy a jejich převody např. ze zemědělské do nezemědělské půdy pro účely sklád- kování odpadů na povrchu. Např. pro případ skládkování 8O-ti % vlastních odpadů z třídírny a úpravny těžených minerálů v prostoru vlastního hlubinného dolu, proti jejich uložení na povrchu, by těžební organizace získala úlevu na příslušných poplatcích, což by ji motivovalo k využití právě této možnosti. Rovněž také nevynětím příslušných pozemků ze zemědělského nebo lesního půdního fondu požadovaných pro skládkování odpadů, lze vyvinout účinný tlak, či přímo zabránit, další devastaci území těžební společností. Možnost využití zbývajícího volného vyrubaného prostoru po zpracovatelných minerálech pro uložení dalších odpadových hmot

od exteních firem za úplatu je vždy potenciálně použitelné. Tento finanční přínos by dále motivoval provozovatele dolu. Ukládání cizích odpadů v hlubinném dole by přirozeně vždy muselo předchá- zet prověření jejich kvalitativního a kvantitativního chemického

složení při současném odborném posouzení geologických poměrů v dané lokalitě.

Postupným vyplněním volných důlních prostor ještě za provozu

dolu by bylo nejen předcházeno nárokům na zábor nových ploch na povrchu pro deponování odpadů z důlní a úpravárenské činnosti, ale zároveň část dalších odpadů nyní skládkovaných na povrchu by byla deponována pod zemí. Tím by se zároveň výrazně nebo úplně, závisle na zhutnění vrtev ukládaného materiálu a jejich síle, vyloučilo riziko poklesu nadložních vrstev, doba nutná pro jejich stabilizaci by se výrazně zkrátila. Návazně také dopady na vodní režim po ukončení důlní činnosti a omezení využitelnosti dříve poddolovaných pozemků se všemi důledky ekonomickými budou menší.

Zpracované technické studie prokazují technologickou schůdnost těchto řešení. Zpracování technicko-ekonomických studií pro kon- krétní lokality potom prokáže skutečné nároky na skládkování odpadních materiálů v prostorách hlubinných dolů a to komplexně ve vazbě na náklady spojené se sanací poddolovaných ploch. Zde je nutno zahrnou i předpokládaný vývoj cen pozemků včetně případů jejich vyhrazení pro deponie, efekty z jejich využitelnosti pro zemědělství, lesnictví, zástavbu, vodní zdroje a pod.

2.2. Povrchová těžba

Rozlohou největší povrchové doly jsou v západních a severozápadních Čechách na těžbu hnědého uhlí. Poněkud v ústraní zůstávají lokality s povrchovou těžbou stavebních surovin (písku, štěrkopísku, kameniva, vápence, slínku), cihlářských, keramických a sklářských surovin. Jejich velikost, počet a rozmístění po území státu z nich činí problém celostátního významu nejednou zasahující i do problamatiky chráněných krajinných území. Např.

České středohoří je značně zatíženo těžbou kameniva, Český kras těžbou vápence, Český ráj těžbou sklářských písků, území těsně sousedící s Krkonošským národním parkem - Černý důl je ovlivněno dolomitovým lomem Kunčické vápenky.

Povrchová těžba vždy vede k devastaci krajiny. Náprava vzniklých škod je velmi pracná a tím pádem nákladná. Nejednou dochází k výrazným změnám reliéfu krajiny, v některých případech byly a dodnes jsou zcela likvidovány krajinné dominanty - tyto případy lze doložit příklady lomů z CHKO České středohoří (Dobkovičky - Kubačka, Obřice - Vršetín, Libochovany - Deblík a Trabice, Ústí n.L. - Mariánská skála a řada dalších menších lomů momentálně již uzavřených, např. Prackovice - Debuz, Děkovka - Solanská hora). Vysoká těžba kameniva je v oblasti Dokské pahor- katiny (např.Tachov, Maršovický vrch, Tlustec). Exploatace těžby

firmou Wimpey - Severokámen Liberec právě zde je momentálně velká.

Rozsah vznikajících škod v těchto případech a jejich náprava není prakticky možná! Zde je nutno hledat vedle klasických ekonomických nástrojů také vyvážený soulad s kriterii ochrany krajiny a přírody.

Povrchová lomová těžba s sebou kromě řady jiných negativních

vlivů nese i následující problémy vyžadující úpravu zavedených a

užívaných postupů nebo řešení:

2.2.1. Minimalizace záborů půdy pro deponie

Těžební společnosti nejsou dostatečně intenzivně stymulovány

k tomu, aby v maximální míře využívaly vnitřní výsypky pro uládá- ní skrývkových materiálů nebo odpadů z úpravárenských procesů. Vnitřní výsypka umístěná blíže porubní frontě téměř vždy negativ-

ně ovlivňuje těžební technologii a přímo se promítá do nákladů těžby.

Zároveň tlak na rozsah a tempo rekultivačních prací na plochách postižených těžbou rovněž není příliš intenzivní. Zde by nepochybně sehrálo pozitivní roli úvěrové a daňové zvýhodnění těžební společnosti, která prokazatelně snižuje poměr mezi rozlohami ploch těžebních proti plochám rekultivovaným a předaným

k jinému využití. Např. prokazatelným převodem nebo prodejem půdy

zemědělským, lesním, vodohospodářským a jiným společnostem podle charakteru rekultivace.

Např. absolutní snížení daní ze zisku v úrovni 3 - 5 % by přineslo velmi rychle žádaný efekt - znatelné zmenšení ploch postižených těžbou.

2.2.2. Oddělené deponování využitelných skrývkových materiálů

Zákonem je vyhovujícím způsobem řešeno hospodaření s ornicí ze skrývek. Řešeno není zákonnou cestou ani účinnými ekonomickými

nástroji separátní ukládání jednotlivých využitelných minerálů z nadložních vrstev. Dosud je praxe taková, že všechny skrývané nadložní materiály jsou až na výjimky bez třídění ukládány na

výsypky. Pomícháním jsou navždy nenávratně znehodnoceny pro jakékoliv další průmyslové využití. Přitom v jiné lokalitě je shodný materiál těžen při pokračující devastaci dalšího území s negativními dopady do všech postižených oblastí včetně životního prostředí. Jedná se např. o písky a jíly vhodné pro výrobu cihlářského nebo keramického zboží vyskytující se v nadloží uhelných slojí v severočeském revíru.

Rovněž i zde je účelné úvěrové a daňové zvýhodnění těžebních

společností podložené právní normou, které zajistí buď separátní uložení využitelných momentálně nezpracovávaných minerálů nebo dotování jejich investiční činnosti, pokud projeví sami zájem o jejich zpracování. V tomto smyslu se stávající dotační systém ze Státního fondu životního prostředí jeví značně těžkopádný a nepružný pro potenciálního uživatele. Složitostí spíše odrazuje,než aby možným finančním příspěvkem motivoval. Např. úleva na dani ze zisku v úrovni 5 - 10 % udílená za prokazatelně lepší hospodaření s přírodními zdroji tím, že je jich min. 75% dále využitelných (s rozlišením separátního uložení a nebo zpracovávání) by působila účinně a efektivně.

Naopak ale dnes prakticky neexistuje postih znehodnocování přírodních zdrojů tohoto typu. Tento stav do budoucna vyžaduje právní a na jeho základě i ekonomické sankce (např. zvýšení daní z těžební činnosti nebo pokutování). Všechny právní úpravy musí

mít vazbu na zákony související, hlavně "Horní zákon", aby vytvořily ucelený systém!

2.2.3. Tvorba reservního fondu

Ze zákona vyplývající povinnost tvorby reservního finančního

fondu určeného na eliminaci přímých nebo vyvolaných škod v době těžby a po jejím ukončení včetně systémově-technického řešení minimálního znehodnocování tohoto fondu inflací je pro případ povrchové těžby stejně naléhavá jako u těžby hlubinné, což bylo uvedeno v b.2.1.

2.2.4. Aktivní daňová politika státu

Určitý objem minerálů těžených povrchově či hlubinně je z ČR vyvážen nezpracovaných, pouze drcených a vytříděných, resp. minimálně upravených. Toto se vedle uhlí týká stavebních hmot (písku, štěrkopísku a kameniva) a z keramických surovin kaolinu. Další materiály jsou zpracovávány energeticky velmi náročnými technologiemi, často na fyzicky a morálně zastaralých výrobních linkách (např. cement, vápno a hutní výrobky), což se významně promítá do cen výrobků.

Česká republika není příliš surovinově bohatá, proto musí všeobecně preferovat vývoz kvalifikované práce před vývozem materiálu. Proto by se měla chránit před exportem surovin nebo polotovarů, např. výše uvedených, daňovou přirážkou. Výše této přirážky musí být volena tak, aby zabránila prodeji příslušného materiálu na zahraničním trhu výrazně pod běžnou cenou, ale na druhé straně nepřipravit totálně vývozce o konkurenceschopnost v příslušném teritoriu.Regulační účinek - snížení nadměrných vývozů

by toto opatření nepochybně splnilo. Takto získané prostředky by měly být použity přímo pro tvorbu SFŽP bez dalšího stupně přerozdělování!

Cílem musí být neprodávat na zahraničním trhu tak zvaně "pod cenou". Toto jinak vede k enormním exportům za cenu neúměrného vyčerpávání tuzemských ložisek surovin. Také dochází ke skrytému vývozu v republice nedostatkové energie, která je draho nakupována za volně směnitelné měny (jen malá část deviz plyne do bankovního systému ČR z výše uvedených vývozů). Elektrická energie z tuzemských zdrojů je získávána opět za cenu poškozování všech složek životního prostředí. Významnou položkou při exportu je existující diference mezi tuzemskými a světovými cenami hlavně technologického zařízení, na kterém je příslušná výroba zajiš- ťována a dále přetrvávající značné diference ve mzdách a platech

všech zaměstnanců.Toto se opět přímo promítá do cen exportovaných materiálů a neúměrně zvýhodňuje vývozce (viz spory o dampingových cenách cementu se zeměmi EU).

2.3. Závěry

2.3.1. Legislativně vymezit všechny povinnosti těžebních organi- zací: a) při zahajování těžby,

b) v průběhu těžby,

c) po ukončení těžby

po stránce technicko-technologické a ekonomické s cílem minimalizace rizik poškození životního prostředí.

Legislativně musí být přesně vymezeny kompetence všech zúčastněných stran - těžební firmy, orgánů státní správy a dotčených stran.

2.3.2. Ze strany MŽP a hospodářských ministerstev stimulovat akti- vity na ochranu životního prostředí formou snížených daní, dotací, úvěrového zvýhodnění a sankcionovat počínání,které

se se zásadami ochrany ŽP neslučuje dle vyhlášených zákonných norem.

2.3.3. Výše uvedené závěry vyžadují jasně a jednoznačně zformulo- vanou strategii a taktiku MŽP ve státní ekologické politi- ce projednané a schválené vládou.

3. P r e v e n c e   v z n i k u   o d p a d ů

-------------------------------------------------

Nejzávažnější otázkou v oblasti odpadového hospodářství je fáze zneškodňování dále nevyužitelných materiálů jejich bezpečným uložením na skládce. Proto všechny záměry vedoucí k omezení nebo vyloučení potřeby skládkování odpadů musí být zvýhodněny právě před skládkováním. Jelikož skládkování je ve světě, ale nyní i v ČR předmětem lukrativního podnikání, není až na výjimky nutné do této oblasti vkládat větší finanční částky ze zdrojů státu formou dotací, než je tomu u ostatních oblastí odpadového hospodářství.

Prevenci vzniku odpadů je nutné chápat ve dvou rovinách:

a) - omezení potřeby skládkování,

b) - vyloučení potřeby skládkování.

Tyto postupy se vzájemně liší především nároky:

a) - technicko-technologickými,

b) - organizačními,

c) - ekonomickými.

Rozlišení se musí odrazit především v dotační politice SFŽP. Je žádoucí vytvořit ucelený systém opatření, která by podpořila eko- logizaci sféry materiální výroby. Dále navrhovaná opatření svým působením musí podpořit především investiční činnost, která v první řadě vede k vyřešení stávajících problémů ochrany životního

prostředí. Dosud naprostá většina producentů odpadů všech skupenství se uchylovala k řešením "na konci trubky", t.j. likvidaci následků bez řešení jejich příčin. Klíčovým důvodem pro toto počínání je na jedné straně dosud trvající nedostatek finančních zdrojů na investování do technologií a na druhé straně postupný náběh platnosti oprávněně tvrdé ekologické legislativy. Má-li podnik za této ekonomické situace doslova přežít, musí si počínat právě uvedeným způsobem, jinou volbu nemá! Ekonomické nástroje musí podpořit nejen všeobecně žádoucí

oživení ekonomiky státu, ale hlavně restrukturalizaci výrobních programů s cílem snížení jejich náročnosti na surovinové a energetické zdroje, s vyšším podílem kvalifikované práce ve vyro- beném zboží. Teprve takovýto systém povede v konečném efektu k ochraně životního prostředí.

3.1. Průmyslové odpady

3.1.1. Doplnění plánů odpadového hospodářství

Zákon o odpadech a návazné předpisy vytvořily v první řadě dobrou informační základnu o místě, kvalitě a kvantitě vznikají- cích odpadů s přehledem možností nakládání s nimi. Zde je nutno zdůraznit jednu významnou skutečnost, že je přehled o odpadech vznikajících za ustáleného provozu příslušných podniků, či tech- nologických linek. Hůře je již zmapována oblast odpadů vznikají- cích za nestandardních situací, např. v průběhu technologického čištění a oprav strojního zařízení, konzervace nebo rušení tech- nologických linek, důsledek poruch technologického režimu.

Z praxe je známo, že odpady vznikající za těchto situací se často pomíchají, organizačně obtížně se zvládá jejich separovaný sběr a shromažďování. Tyto stavy mohou být pro původce odpadu příležitostí k úniku z plateb za ukládání nebezpečných nebo zvláštních odpadů.

Řešení tohoto okruhu problémů přirozeně vyžaduje právní základ pro možnost vznesení následných požadavků na provozovatele technologií s možností sankcí v případě jejich neplnění.

Východiskem zde musí být provozně technická dokumentace (např.technologický reglement příslušné výrobny), z níž vyplyne charakter vznikajících odpadů a odborným odhadem stanovené jejich

množství (vždy bude závislé na délce cyklu provozu a odstávek, rozsahu čistících a opravářských prací atd.). Rovněž bude dobře stanovitelné jejich chemické složení. To bude základem doplnění plánů odpadového hospodářství příslušných podniků.

3.1.2. Poplatky za ukládání odpadů

Stávající poplatky za ukládání především nebezpečných a zvláštních odpadů do skládek se jeví jejich původcům neúměrně vysoké. To svádí k bohužel úspěšným pokusům zařazovat některé odpady do jiné kategorie, než kam by svým chemickým složením a případnými toxickými účinky patřily. Podaří-li se přimíchat část např. zvláštního odpadu mezi odpady ostatní, zpravidla se to nikde nepozná. Odhalení při nepravidelných namátkových kontrolách

inpektory ČIŽP je málo pravděpodobné. Technické zázemí inspekto- rátů a omezená mobilita jejich pracovníků je hlavní příčinou.

Příměsi jiných materiálů zpravidla nezjistí ani provozovatelé skládek při jejich přejímce před uložením i když ze zákona odpovídají po všech stránkách za provoz skládky!

Statisticky prokazatelná diference mezi množstvím vznikajích odpadů a odpadů skutečně ukládaných na příslušné skládky toto jenom dokazuje.

Zatížení podniků poplatky za emise plynných škodlivin, užití

a znečištění vod a zejména ukládání odpadů, z nichž velký díl činí škvára a popeloviny z energetických zařízení, je značné.

Platby za ukládání odpadů odčerpávají příliš vysoký podíl omezených finančních zdrojů podniků. Ty pak často nejsou schopny cestou investic ani dílčích modernizací v dohledné době zásadně a perspektivně vyřešit příčiny vzniku odpadů.

Nabízí se ve světě užívaná možnost méně získat na poplatcích nebo daních a tím nepřímo ve skutečnosti více udělat pro životní prostředí. Postupným snižováním daňového zatížení (např. daně ze zisku)

podnikatelské sféry nebo snížení DPH podmíněného investicemi do ekologizace výrob, případně z hlediska úrokových sazeb výhodným

úvěrováním ze SFŽP podpořit investiční činnost na potlačení či odstranění příčin vzniku odpadů bude účelné a účinné.

Významným faktorem oživení ekonomiky by rovněž bylo urychlení oběhu finančních prostředků tvořených DPH. Jejich pomalé vracení z bank zpět do podnikové sféry právě podnikům blokuje nemalé prostředky. Zkrácení lhůty např. na 1/2 doplňkem zákona o daních je jednoduché a technicky zvládnutelné.

3.1.3. Kontrolní činnost

Účelná a jasně zdůvodněná podpora investiční činnosti musí být vyvážena účinnou kontrolní činností. Přesné zákonné vymezení práv, povinností, odpovědnosti a kompetencí inspekčních orgánů je základem. Stejně tak musí být definována pozice producenta odpadu včetně jeho postihů. Každý původce odpadů musí nabýt přesvědčení, že každé přestoupení zákona je trestáno a pokuta je vždy několikanásobně (!) vyšší než náklady za legální cestu zneškodnění odpadu. Takto fungují kontrolní a inspekční orgány

např. ve Švýcarsku vůči právnickým i fyzickým osobám.

Zefektivnění kontrolní činnosti vyžaduje zároveň řešení technického zázemí inspekčních orgánů ČIŽP (vybavení akreditova- ných laboratoří) včetně vyšší mobility jejích pracovníků, což by vyřešilo stávající problémy omezené akceschopnosti.

Nabízí se otázka, zda by neměl stávající systém hygienické

služby všech stupňů, nyní náležící pod MZdr, jako nezávislý kon- trolní orgán podléhat MŽP jako jedna ze složek ČIŽP.

Jeho materiální a personální vybavenost by nejen zvýšila účinnost všech kontrolních orgánů ČIŽP, ale hlavně by se jejich činnost zlevnila investičně i provozně (vyšším využitím technických prostředků a fondu pracovní doby příslušných pracovišť). Tímto organizačním opatřením by se zabránilo dublování výstavby, technického a personálního vybavování příslušných analytických laboratoří ze státních prostředků.

3.1.4. Termické zneškodňování odpadů

Významnou cestou redukce objemu odpadů je jejich termické zneškodňování. Objem odpadu lze snížit několikanásobně závisle na obsahu nespalitelných podílů a popelovin, často až pod 10% původ- ního objemu. Nevýhodou bývá vznik odpadů - škváry, popílku a kalů

- obsahujících ve větším množství např.těžké kovy. To může ztížit a prodražit jejich konečné uložení do skládek. Závisle na chemickém složení termicky zneškodňovaných odpadů je investičně a provozně náročné čištění vznikajících spalin.

Přestože termické zneškodňování odpadů je vždy investičně a

provozně nákladné, je v řadě zemí velmi často využíváno, protože

umožňuje zisk tepelné a elektrické energie z jinak nevyužitelných

materiálů.

Problémem širšího uplatnění termických postupů zneškodňování

odpadů je relativně nížší cena energií v ČR proti cenám světovým.

Prolongace doby trvání tohoto rozdílu nestimuluje k důslednému šetření energiemi všeho druhu a není příznivá ani energetickému využití většiny bezpečně spalitelných materiálů. Jinak je tomu v zemích západní Evropy, zejména Švýcarsku, kde je spalováno přes 80% spalitelných odpadů! Malý zájem o systémy termického zneškodňování odpadů dále prohlubuje nutnost nákupu části či celé

technologie za volné měny. Při směnném kurzu Kč vůči volným měnám

a prodeji energie právě za Kč rostou náklady na zneškodňování odpadu - tento růst nákladů přenáší provozovatel, např. spalovny,

na původce odpadů.

Existuje sice několik tuzemských firem nabízejících příslušné technologie pro spalování nebo pyrolýzu odpadů (např. ČKD Dukla). Ale ne vždy mohou poskytnou investorům reference nezbytné pro omezení rizik nájezdu a provozování jednotky. Výsledkem je, že se řada investorů uchyluje k nákupu dražších i když principielně naprosto shodných zařízení od dražších zahra- ničních firem. Jelikož např. nemocniční odpady lze bezpečně zneškodňovat jen spalováním, přenáší se tato situace cenová a kurzovní nepřímo až do rozpočtů obcí nebo státu, kteří zdravotní zařízení dotují! Je tedy patrné, že uplatnění světových cen energií v České republice v co nejkratší době je žádoucí.

V řadě zemí jsou pro termickou likvidaci odpadů s úspěchem využívány cementářské rotační pece. Příkladem může být Rakousko, Francie, USA, Kanada. Do určitých koncentrací je v uvedených zemích povolováno vedle spalování pneumatik, odpadů z rafinérií, nemocnic, barvářských a lakařských provozů, neregenerovatelných minerálních olejů a zbytků po regeneraci vyjetých olejů, plastů i spalování PCB. Odpad je zde výhodným a levným palivem zásadně neovlivňujícím výpal cementářského slínku. Popeloviny bez problému zůstávají součástí cementů, spaliny jsou čištěny od kysele reagujících plynů a par zpracovávanými vápenatými slou- čeninami. Emise dioxinů a benzofuranů nebyly prakticky prokázány, neboť teplota plamene, teploty slínku a doba setrvání spalin v pásmuu teplot nad 1.200^oC zaručuje jejich rozklad.

Pokud by se v širším měřítku využilo cementářských pecí pro termické zneškodňování vybraných odpadů, výrazně by se pro stát jako celek zlevnilo využití termických technologií. Praktické zkušenosti v tonto smyslu v ČR mají cementárny Ostrava, Mokrá a Čížkovice. Legislativní podpora tohoto postupu a určitá právní ochrana provozovatelů příslušných zařízení by umožnila využití této cesty. Tím, že cementářské pece provozují ve všech bývalých krajích ČSR nebo jejich dosahu, byl by plošně řešen nejeden ožehavý problém odpadového hospodářství levnou cestou.

3.1.5. Rozšížení pravomocí ČIŽP

V současnosti, kdy je privatizace průmyslu dokončována a řada problémů transformace ekonomiky ve směru snižování její materiálové a surovinové náročnosti prokazatelně vázne, je řešením snížení daňového zatížení podnikatelské sféry. Nikoliv ale plošné, ale účelově zaměřené jenom tam, kde je ekologizace průmyslové výroby prosazována formou modernizací, rekonstrukcí nebo nové investiční výstavby. Nezastupitelnou úlohu v systému povolování staveb mají orgány státní správy včetně ČIŽP. Aktivním využitím platné legislativy a pravomocí v ochraně životního prostředí lze prosadit splnění již vyhlášených limitů cizorodých látek v produktech a odpadních proudech. Rozšířením pravomocí ČIŽP o rozhodování, komu daňové, úvěrové a jiné úlevy udělit, nebo naopak odejmout, by byl získán další nástroj přímého ovliv- nění vývoje stavu životního prostředí v konkrétním regionu.

Bylo by také vhodné novelizovat vývoj limitních koncentrací, depozičních limitů nebo limitních norem pro delší časový úsek a ve vazbě na země EU.

3.2. Komunální a domovní odpady

Oblast komunálních a domovních odpadů se potýká s několika problémy, které vyžadují řešení. Vedle technicko-ekonomických záležitostí, uváděných dále, není doceněna výchova a propagace ve směru informovanosti a všeobecných znalostí veřejnosti o problé- mech odpadového hospodářství včetně rizik pro životní prostředí. Vzájemná provázanost výchovného působení s ekonomickými nástroji je nezbytná a ve svém důsledku nejúčinnější, což potvrzují zkuše- nosti vyspělých zemí západní Evropy.

Za závážné problémy v oblasti komunálních a domovních odpadů jsou

považovány následující:

3.2.1. Původce odpadů

Platným zákonem o odpadech je za původce odpadů považována obec. Pozice občana, skutečného původce odpadu, není zákonem definována. Proto nelze na pravého původce vyvinout účinný tlak včetně využití nástrojů ekonomických. Jsou známé případy, kdy majitelé např. rodinných domků odhlásili poplatky za odvoz domov- ních odpadů, aniž by museli prokázat, jak s nimi nakládají. Obecní úřad nemá šanci stav napravit. Může udělit pouze pokutu v případě, že konkrétní osobu přistihne při činu - vysypávání odpadů na nepovolenou skládku. Proto ze zákona musí vyplynout,

že původcem komunálního odpadu je také občan, z čehož dále plyne povinnost platby za odvoz a zneškodnění odpadů z každé domácnosti. Dle technických možností musí být velikost poplatku odvozena buď od počtu členů domácnosti nebo v nejlepším případě od skutečného množství odpadů vyjádřeného ve hmotnostních nebo objemových jednotkách.

Ve čtvrtích se zástavbou rodinných domů je přechod na platby za skutečné množství odpadu technicky dobře schůdné např. vážením nádob na závěsném rameni kukavozu před vyklopením a po něm (toto je užíváno např. v SRN a Švýcarsku). Jinou možností je prodej poukázek na vyprádnění, odvoz a uložení odpadu z konkrétních nádob vyvážených defakto nepravidelně, ale až po jejich naplnění - vozy určené na odvoz odpadků projíždějí sídlem pravidelně, ale odvážejí odpad jen z nádob připravených k odvozu stanoveným způsobem označených. Tento systém je v zahraničí rovněž užíván a v poslední době ho zavádějí i některé podniky technických služeb v ČR. Veřejností je přijímán příznivě. Beznádobové systémy sběru odpadů jsou rovněž v zahraničí užívány. Poplatek za odvoz odpadu uloženého v k tomu účelu prodávaných pytlech je zahrnut v ceně samolepek nebo štítků připevňovaných na pytel. Nevýhodou tohoto systému je vysoký podíl ruční práce při manipulaci s materiálem a nebezpečí protržení obalu s následným znečištěním okolí. Občan navíc musí mít uložen pytel s odpadky až do naplnění někde uvnitř obytného domu, k vozovce ulice ho dává až po naplnění, uzavření a označení těsně před odvozem odpadků (zpravidla 2x v týdnu).

Určitým problémem jsou všeobecně velké činžovní domy nebo sídliště, kde dost dobře nepřipadá v úvahu, aby každá domácnost

měla venku svoji nádobu na odpadky a kde z hygienických důvodů nepřipadá v úvahu umístění částečně naplněných pytlů s odpadky uvnitř objektu. Zde zřejmě platba paušálu za odvoz odpadů podle počtu členů domácnosti je jediným řešením.

Výhodou systémů přímé platby za množství domovního odpadu je motivace občana k separovanému sběru odpadů - vytřídění podílů recyklovatelných, které jsou sbírány bezúplatně nebo zálohově. Toto je velmi účinná cesta k minimalizaci objemu odpadů a zároveň zvýšení podílů recyklace materiálu rozdílného druhu.

S vysokým efektem je tato cesta využívána v západní Evropě, především německy hovořících zemích, kde také je podíl recyklova- ných materiálů nejvyšší. Nutno dodat, že zde tento systém má tradici a fakticky tři generace obyvatel ho běžně využívají. Výchova a vznik určité tradice mají i v tomto směru svoji neza- stupitelnou roli.

3.2.2. Separovaný sběr odpadů u jeho zdroje

Problémovou složkou komunálních a domovních odpadů jsou možné příměsi odpadů nebezpečných (zářivky, výbojky, baterie, obaly a zbytky nátěrových hmot nebo rozpouštědel) a zvláštních odpadů (např. obaly a zbytky léčiv, minerálních olejů a tuků, ale také odpadních fritovacích olejů aj. odpadů z potravinářství).

Ve světě je snaha tyto druhy odpadů sbírat v prodejní síti, často zálohováním prodeje nového výrobku, např. baterie, proti vrácení starého nepoužitelného výrobku. Záloha nebývá vysoká - odhadem do 10% prodejní ceny. V některých státech jsou na území měst zřizo- vána sběrová střediska, kam občani sami bez úplaty dopravují odpadní materiály, které potom podnik, např. na úrovni našich technických služeb, dodává za úplatu zpracovatelům. Tento systém je více či méně zaveden např. ve Švýcarsku, SRN a Dánsku.

V ČR zavedený systém podniků "Sběrné suroviny" fakticky plní obdobnou funkci, ale s dosti omezeným sortimentem sbíraných materiálů, což je vázáno jejich zpracovatelností v tuzemsku. Např.

ve Švýcarsku jsou ve městech sběrová místa, kde se shromažďuje více než třicet různých druhů materiálů! Přirozeně tento systém doplňuje separovaný sběr odpadů do nádob hustě rozmístěných po městech, zejména v obytných čtvrtích a obchodních centrech.

Separovaný sběr je postupně zaváděn i v ČR, ale největší problémy činí cena kontejnerů (počet stanovišť je omezen a jejich vzdá- lenost od obydlí je proto větší), životnost kontejnerů (mechanické poškození, hořlavost sbíraných materiálů někdy i materiálu kontejneru) a zpracovatelnost shromážděného odpadu. Všechna zařízení separovaného sběru odpadů obhospodařují buď soukromé firmy nebo akciové společnosti (např. ve Švýcarsku), případně neziskové společnosti s vysokou kapitálovou účastí měst, dodavatelů technologií (třídění a přepracování odpadů) a zpra- covatelů druhotných surovin (např. v Dánsku). Touto organizací, kapitálovým a smluvním propojením je zajištěna přímá vazba na zpracovatelská odvětví. Je vyloučena situace, že by se některý ze separovaně sbíraných materiálů nevyužil. Navíc občan je motivován přímou platbou k minimalizaci množství odpadu, které musí platit. Maximum se ho snaží vytřídit a uplatnit v separovaném sběru, v některých případech za úplatu, což mu uhradí část nákladů za placený odvoz a uložení odpadů.

3.2.3. Povinnosti výrobců

Systém separovaného sběru odpadů funguje spolehlivě zejména ve vazbě na b.3.2.1. a navíc umožňuje předání takto shromážděných odpadů zpracovateli nebo výrobci příslušného výrobku - v některých zemích mají výrobci ze zákona povinnost postarat se o zneškodnění odpadů pocházejících z jejich výrobků nebo přímo o likvidaci svých starých výrobků včetně recyklace získaných druhotných surovin. Zahrnutí této povinnosti do zákona o odpadech

spolu se zvýhodněním příslušného výrobce při investiční činnosti, např. přímou dotací ze SFŽP nebo úvěrováním z tohoto fondu s nižší

úrokovou sazbou by podpořilo fungování celého systému sběru a minimalizace celkového objemu odpadů ukládaných do skládek různých

typů.

3.2.4. Podpora zpracovatelů druhotných surovin

Systém popsaný v b. 3.2.2. může všestranně účinně a účelně

fungovat jen za předpokladu zajištěného zpracování odpadních ma- teriálů. Proto stimulační aktivity MŽP (dotace, úvěrování, výhodný úrok z úvěrů) musí směřovat také ke zpracovatelům druho- tných surovin, vedle firem zajišťujícím sběr, shromažďování, třídění a přepracování odpadů do technologicky využitelné podoby.

3.2.5. Spalování odpadů

Termicky zneškodnitelné domovní a komunální odpady lze bezpečně využívat k produkci energie a tím významně snížit objem odpadů ukládaných do skládek. Širšímu využití této technologie brání situace komentovaná v b. 3.1.3. Ve světě je obvyklý i více než 50% podíl spalovaných komunálních odpadů (např. Švýcarsko a SRN). Prosazuje se rovněž spalování kalů z čističek odpadních vod, hlavně v případech, kdy na ně není plynulý odbyt nebo jsou kontaminovány těžkými kovy.

3.2.6. Zkrmování a kompostování odpadů

Separovaným sběrem z komunálních a domovních odpadů vytří- děné potravinářské zkrmitelné nebo kompostovatelné odpady je nutno rovněž v maximální míře využívat.

Redukce objemu skládkovaných odpadů je významná, přínosné je rovněž hrazení části krmiv potravinářskými odpady. Kompostovatel- né odpady jsou velmi dobře využitelné nejem pro rostlinnou výživu a zlepšení struktury půdy, ale mohou sehrát významnou úlohu při rekultivacích těžbou postižených území. (Za určitých okolností stejnou důležitost mají i odpady z čističek odpadních vod.)

Největší problém v současnosti činí privatizace a restruktu- ralizace zemědělství. Tam, kde byly v minulosti smluvně jasné vazby mezi původci odpadů a zemědělskými podniky jako jejich zpracovateli, jsou nyní potíže dané povětšinou rozdrobeností hospodářství a všeobecným poklesem zemědělské výroby. Z pohledu odpadového hospodářství je tedy nyní žádoucí ze strany MŽP ČR politická podpora transformace zemědělství a hlavně vyjasnění vlastnických a uživatelských vztahů k půdě. Do půdy a zeměděl-

ských výrob nemá smysl ze státní sféry vkládat větší finanční postředky dříve, dokud nebude jasno komu a jak se rozdělí výnosy.

Všechny vklady činěné do zemědělství v současnosti buď jen brání kolapsu nebo nechtě prodlužují existenci nejasných vlastnických vztahů. Rozhodně neslouží k perspektivním a koncepčním změnám.

3.3. Stavební odpady

Stavební odpady v současné době ukládané do skládek činí v ČR i jiných zemích cca 1/3 objemu skládkovaných materiálů. Velmi často právě tyto materiály se u nás nacházejí i na divokých

skládkách. Jejich objemnost a tím vysoké náklady za odvoz včetně uložení na řízených skládkách bývá pro drobné stavebníky drahé i když na druhé straně podstupují riziko pokuty (viz b.3.1.2.).

Skutečný stav ve stavebních odpadech ČR je charakterizován následovně:

- pro stavební firmy, které zajišťují opravy a rekonstrukce, z nichž pochází největší objem stavebních odpadů, je nejlevnější odvoz odpadu na skládky komunálních odpadů. Náklady za uložení odpadu do skládky zaplatí investor, který si mnohdy neuvědomí, za co všechno platí a spoléhá na dodavatele stavby, prosazuje zlevnění pouze globálně, nikoliv konkrétně např. pro účel dalšího využití nebo přepracování odpadu.

- přepracovatelské firmy schopné zhodnocovat stavební odpad jsou pouze výjimkami, zpravidla jen u velkých měst, často mimo finančně únosný dosah dopravy venkovských stavebních firem.

- základní informace o existenci přepracovatelských firem staveb-

ních odpadů jsou kusé, často se neví o jejich přesném umístění ani kvalitě a sortimentu přepracovávaných materiálů, sortimentu

výrobků a jejich použitelnosti (základních technických a kons-

trukčních parametrech, atestech, cenách, dodavatelských a jiných podmínkách).

- projekčním firmám rovněž tyto informace chybí, takže užití recyklovaných stavebních odpadů do projektů nových staveb ani nenavrhují. Navíc nemají zkušenosti s jejich užitím a fakticky mají jen omezené možnosti je získat. Platné ČSN a oborové normy

jsou zastaralé a s užitím materiálů tohoto typu vůbec v době svého vzniku nemohly počítat. Z právní odpovědnosti projektanta

plyne riziko postihu při poruchách nebo havárijích stavebních

konstrukcí vzniklých následkem užití nenormovaných materiálů na stavební prvky, které jsou důležité pro statické a dynamické zatížení konstrukce stavby.

Je tedy logické, že se řadový projektant užití těchto materiálů vyhne a v projektu použije materiály klasické, normované, s nimiž má dostatek praktických zkušeností.

- technologické linky na přepracování stavebních odpadů jsou dováženy ze zemí s volně směnitelnými měnami. Pořizovací náklady, v důsledku kurzu koruny vůči těmto měnám, a tím pádem i odpisy zahrnuté v ceně příslušných výrobků jsou vysoké. Proto ani z ekonomických důvodů se užití recyklovaných stavebních materiálů projektantovi ani investorovi nejeví výhodné.

- za této situace je pro soukromé firmy riskantní investovat do technologických linek na přepracování stavebních odpadů, neboť riziko omezené prodejnosti jejich výrobků v ČR trvá.

Důsledkem tohoto stavu je trvale vysoká potřeba nových stavebních materiálů získávaných v naprosté většině případů energeticky velmi náročnými postupy z neobnovitelných přírodních zdrojů. To je vždy spojeno s rizikem poškození životního prostře-

dí. Tuto situaci lze řešit následujícími způsoby:

3.3.1. Novelizace ČSN a oborových norem

Revize ČSN a oborových norem závazných pro projekční a stavební organizace musí umožnit užití nových materiálů včetně materiálů získaných recyklací. Pro nové stavby nebo rekonstrukce a typy stavebních konstrukcí musí norma přesně vymezit, které materiály (nebo alespoň typy materiálů) a za jakých podmínek jsou vhodné a naopak musí jednoznačně stanovit, kde je jejich užití výslovně nevhodné.

Poznámka:

Toto je sice záležitost organizačně - technická, nikoliv ekonomická, ale aktivita MŽP ČR zde musí sehrát významnou roli iniciátora. V některém místě je nutné tento "začarovaný kruh" přetnout. Ekonomický efekt s dopadem do ochrany životního pros- tředí se dostaví sekundárně.

3.3.2. Podpora investic na recyklaci stavebních odpadů

MŽP ČR a jeho instituce mají nezastupitelnou úlohu v technickém rozvoji směrovaném k ochraně ŽP. Proto podporu techno- logických postupů vedoucích k využití stavebních odpadů má ve své kompetenci. Dotační podpora, výhodné úvěrování a úrokování ze SFŽP jsou účinnými ekonomickými nástroji, které jsou již k dispozici. Podpora technického rozvoje formou vypisovaných grantů účelově zaměřených k vývoji a využití recyklovaných materiálů ve stavebnictví je další možností.

3.3.3. Výchova technické inteligence

Výchova projektantů ve školách, doškolování projektantů z praxe a široká informovanost odborné veřejnosti ve směru možností

zpracovávání stavebních odpadů a dále využívání příslušných re- cyklací získaných produktů v oborech stavebních nebo se staveb- nictvím souvisejících je rovněž velmi důležité. Ekonomického efektu není dosahováno přímo a okamžitě, ale zprostředkovaně s dlouhodobou perspektivou vysoké účinnosti! V tomto smyslu investice do vzdělání je nutno chápat jeko nepřímý ekonomický nástroj.

3.3.4. Nepřímé zásahy do cenových relací

Jednou z cest, jak ekonomicky podpořit využívání druhotných surovin a recyklovaných materiálů všeobecně a pro stavebnictví obvzlášť, je např."nepřímé zdražení" využívání přírodních zdrojů. Tlakem na omezení rozsahu těžební činnosti, zvýšení podílu rekul- tivací vůči záboru nových ploch pro těžbu, jak bylo komentováno v b. 2.2., nepovolování záborů kvalitní půdy pro těžbu, zástavbu

a skládkování představuje jen některé z možností. Toto se musí postupně odrazit ve zdražení klasických stavebních materiálů a vyvolá poptávku po recyklovaných materiálech. V zásadě stejná metodika byla využita v rozvinutých průmyslových zemích i když není vždy zcela patrné, zda toto bylo užito záměrně - tuto funkci zajistí samovolně trh při globálním zpřísnění požadavků na ochranu zdraví, přírody, pracovního a životního protředí.

3.3.5. Rozšířené využití materiálů z obnovitelných zdrojů

Dříve československé a nyní i české stavebnictví se proti světu vyznačuje mimořádně vysokým zastoupením silikátových materiálů ve stavebnictví. Tyto materiály jsou vždy přepracovává- ny do použitelné podoby energeticky náročnými technologiemi, hlavně kalcinací, výpalem a slinováním. Výchozí suroviny jsou získávány těžbou z více či méně omezených přírodních zdrojů.

Negativní zátěž životního prostředí těžbou byla již komentována. Specifická hmotnost všech těchto materiálů je vysoká, proto i náklady na energii pro manipulaci a dopravu jsou značné, potřeba přepravní kapacity, opotřebení dopravních prostředků, rychlejší cyklus jejich obnovy atd. dále zatěžuje životní prostředí. Jejich určitou výhodou zůstává dlouhá životnost nevelké nároky na údržbu při dodržení daných zásad jejich užití a recyklovatelnost i když dosud u nás nevyužívaná.

V ekonomikách západních zemí v tomto smyslu velmi příznivě zapůsobil šok ze zdražení energií v začátku sedmdesátých let. Tím byl trhem vyvinut velmi silný tlak na úspory energií absolutní i relativní. To se projevuje ve významně vyšším využívání obnovi- telných materiálů stavebnictvím - dřeva a dřevních odpadů, ale i odpadů průmyslových, např. fosfosádry a energosádry či odpadních plastů, pryže nebo stavebních odpadů. Např. dánská vláda trvale uměle udržuje vysoké ceny energií naprosto všem odběratelům bez rozdílu, stimuluje programy jejich úspor a zisky jsou ze zákona obratem vkládány formou investic zpět do modernizace energetic- kého hospodářství. Tím se Dánsko vyšvihlo během cca patnácti let na světovou špičku energetického hospodářství a teplárenství. Navíc dánské v této sféře fungující neziskové organizace přebytky finančních prostředků okamžitě investují zpět do energetiky a odpadového hospodářství, které je s ní úzce svázáno provozováním velkého počtu třídíren a spaloven odpadů všeho druhu, např.komu- nálních, průmyslových a zemědělských.

Prosazování obdobných trendů prostřednictvím zákona o neziskových organizacích ze strany MŽP v ČR je žádoucí a vysoce účelné efekty, které to může dlouhodobě přinášet.

3.4. Zemědělské odpady

Situace zemědělství v ČR byla ve stručnosti komentována v b. 3.2.6. Bylo konstatováno, že do doby dokončení transformace zemědělství a vlastnických vztahů v jeho rámci není zatím účelné investovat větší částky ze zdrojů MŽP do této sféry. Přesto jsou oblasti zasahující svými účinky do více oborů, kde vznikající ztráty nebo odpady zatěžují výrazně životní prostředí. Tam je nutné již nyní ekonomických nástrojů využít: - podpora rozvoje maloodpadových postupů výroby a zpracování zemědělských plodin (např. produkce olejnin).

- podpora programů úspor spotřeby energií, především elektřiny a ropných produktů na bázi ropy.

- podpora vývoje a užití pesticidů biologicky stoprocentně rozložitelných.

- podpora moderních postupů konzervace, ošetření a skladování rostlinných výrobků a potravin minimalizujících jejich ztráty znehodnocením.

- podpora energetického využití zemědělských produktů a odpadů.

- podpora systémů výživy rostlin nezatěžujících půdu, povrchové a podzemní vody (hydroponie, foliární výživa rostlin.

Vhodnými ekonomickými nástroji je vypisování grantů na řešení technicko - organizačních problémů, úvěrování investičních nebo modernizačních akcí, přímé dotace ze SFŽP, daňové zvýhodnění

a pod.

3.5. Omezení starých zátěží

Aktuálním problémem a dlouhodobou hrozbou ohrožení životního prostředí jsou staré zátěže. Rozumí se jimi neřízené skládky odpadů všeho druhu, vznikající z části nekontrolovaně jako tzv. černé skládky, nebo dříve platným stavebním zákonem povolované obecní skládky. Těmto skládkám zpravidla zcela chybělo technické zabezpečení po stránce evidence množství a kvality ukládaného materiálu, zabezpečení a posouzení vhodnosti podloží pro existen- ci skládky v dané lokalitě. Byla pomíjena rizika ohrožení všech složek životního prostředí, zohledněny částečně byly jen zdroje podzemních vod. Neexistence zákona o odpadech nebo jakéhokoliv jiného právně závazného ekvivalentu byla hlavní příčinou.

Důsledkem tohoto stavu jsou následující skutečnosti:

- řada starých skládek byla uzavřena a zrekultivována již v minulých letech, není přehled o množství ani složení odpadů, které do nich byly za provozu uloženy, mnohdy i jejich přesná lokalizace je obtížná, v katastrálních mapách nebývají zaneseny.

- u velkého počtu dalších skládek toho typu byl ukončen provoz a

čekají na sanaci. Často není jasné technické řešení ani finanční krytí.

- velký počet skládek byl založen na nevhodném podloží bez jakékoliv izolační vrstvy. Ohrožení spodních vod je prokázáno nebo je vysoké riziko jeho vzniku. Nejednou jsou takto ohroženy důležité zdroje spodních či povrchových vod především pro záso- bování obyvatelstva pitnou vodou. Přitom řada podobných lokalit je buď mimo dosah jiných regionálních vodovodních sítí nebo v horším případě je dodavatelem pitné vody do okolí!

- vedle evidovaných povolených skládek existuje několikanásobně větší počet skládek divokých, zpravidla poblíž malých sídel.

Tato sídla jsou často bezprostředně závislá na lokálních zdrojích podzemních vod. Rozloha těchto skládek a objem uloženého odpadu nebývá velký, ale nulová informovanost o původu odpadů je hlavním rizikem.

- není vyloučeno, že na některých z těchto legálně provozovaných nebo divokých skládách jsou uloženy i nebezpečné odpady z několika posledních let, kdy se sazby za ukládání odpadů výrazně zvýšily, případně dřívější doby, kdy povinnost dokladovat jejich uložení byla poněkud vágní a stanoviska orgá- nů hygienické služba nebyla vždy důsledná, resp. vyjímkami obcházená.

Východiska z citované situace nabízí dále uvedené náměty:

3.5.1. Evidence uzavřených skládek

Dokončení a zpřesnění evidence starých zátěží referáty a odbory životního prostředí obecních a okresních úřadů. Plánování finančních prostředků na konkrétní činnost a její personální zajištění za účasti nezávislých odborných firem a ČIŽP.

3.5.2. Rozhodování o asanaci

Odborné posouzení stavu lokalit skládek dle chemického rozboru namátkově odebraných vzorků materiálu a průsakových vod. Dle výsledku rozhodnout o technice asanace:

a) na místě,

b) odvozem materiálu na řízenou skládku vyhovující platným legislativním normám.

3.5.3. Právní náležitosti a závazky

K tomuto účelu právně definovat, kdo uhradí náklady sanace.

Existuje právní možnost přenosu části nebo celého finančního břemene na původce odpadů, je-li prokazatelně znám. Pokud skládka vznikla a její provoz byl prokazatelně rozhodnutím OÚ ukončen před termínem platnosti zákona o odpadech, jen v tomto případě nelze přenášet náklady sanace na původce odpadu a musí se přenést

přímo na státní rozpočet, nehradit je ani z rozpočtu obcí nebo OÚ.

3.5.4. Závazky provozovatelů skládek

Ve všech ostatních případech sanace hradit z prostředků provozovatele skládky. Jen v případech, kdy právní subjekt provozovatele skládky zanikl a sanace skládky nebyla smluvně zajištěna jako součást např. likvidace firmy, nebo provozovatel skládky právně neexistoval, hradit veškeré náklady sanace z prostředků státní správy od okresních úřadů výše. Stanovit min. částku, např. procentem z ročního rozpočtu OÚ, kterou musí OÚ vyčlenit z vlastních zdrojů na sanaci starých zátěží. Z nich opět pevně stanovenou částku, např. min. 5O% s časovým rozložením do 1-2 let, uhradí obec, na jejímž katastrálním území se skládka nachází. Teprve zbytek nákladů by byl hrazen ze státního rozpočtu.

Tím bude OÚ i obecní úřad "zainteresován" na své nedůsledné práci

v minulosti a motivován do budoucna, aby další nepovolené - černé skládky nevznikaly a provozované skládky byly posuzovány důsledně dle platných zákonných norem. Vyšší orgány státní správy budou mít zájem na minimalizaci podílu výdajů přenášených do jejich rozpočtu. Budou se snažit v maximální míře využívat inspekčních

orgánů a budou mít maximální zájem na jejich dlouhodobě spolehlivém a bezchybném fungování.

Navrhovaný systém je tvrdý ke všem zúčastněným, ale vylučuje nezainteresovanost či neúčast některého z článků na fukci celého systému.

3.6. Závěry

3.6.1. Legislativně přesně definovat původce odpadů - jeho pozici z pohledu práv, povinností a kompetencí vůči orgánům státní správy, firmám, občanům a naopak.

3.6.2. Aktivní finanční, daňovou a úvěrovou politikou podporovat technicko-technologická opatření směřující ke snížení zátěže životního prostředí odpadovým hospodářstvím, neplnění zákonných ustanovení finančně postihovat

4. O c h r a n a    o v z d u š í

----------------------------------

Ochrana ovzduší v České republice a zejména oblasti sever- ních Čech je velmi závažným problémem vyvolaným v první řadě strukturou palivově-energetické základny. K tomu přistupuje vysoká soustředěnost výroby energií a těžkého průmyslu do plošně nevelkých území s vysokou hustotou osídlení a dopravních sítí, často mezinárodních. Tato situace je typická pro pánevní okresy Ústí n.L., Teplice, Most a Chomutov i okresy s nimi bezprostředně sousedící, hlavně okresy Děčín, Litoměřice a Louny.

Naprostá většina energie pro vytápění, vaření, ohřev teplé užitkové vody, výrobu páry pro technologické účely, pohony dopravních prostředků a výrobu elektřiny je u nás získávána spalováním fosilních paliv. Z nich klíčovou pozici má hnědé uhlí.

Jeho chemické složení (obsah síry kolem 1 - 3%, arsenu, rtuti aj.

těžkých kovů včetně radioaktivních), nízká výhřevnost (běžně kolem 10 - 16 MJ/kg) a vysoký obsah popelovin (často 15 - 25 %) z něho činí palivo naprosto nevhodné pro malé a střední zdroje tepla. Konstrukce uhelných topenišť a čištění spalin jsou vždy technologicky obtížná a proto drahá. Jejich instalace na malých a středních zdrojích tepla prakticky není ekonomicky schůdná. Potom jediným řešením v této oblasti je přechod na jinou palivovou základnu, především zemní plyn. V tuzemsku těžené černé uhlí nepatří rovněž k nejkvalitnějším, neboť obsahuje těsně pod 1% síry. Složení spalin přepočtem na kg škodliviny/MJ je proti hnědému uhlí příznivější. Ale ani tato topeniště se pro výhledově platné emisní limity škodlivin bez účinného a tedy drahého čištění spalin neobejdou!

Velkým zdrojem znečištění ovzduší státu a hlavně sídel, kro- mě již výše uvedených zdrojů, je doprava. Zdaleka nejen typy motorových paliv, ale i stáří a technický stav motorů se výrazně promítá do kvalitativního složení emitovaných výfukových plynů. Řešení imisní situace uvnitř sídel vyvolané dopravou nelze hledat

výhradně ve sféře motorových paliv a spalovacích motorů, ale také ve sféře technicko-organizačních opatření.

Průmyslové zdroje znečištění ovzduší (mimo oblast získávání energií) činí relativně nízký podíl z celkového znečištění atmo- sféry státu. Jeho problémem zůstává značná různorodost chemického složení emitovaných škodlivin a často kombinace několika škodlivin na jednom zdroji. Toto mnohdy komplikuje nebo zcela vylučuje kontinuální a spolehlivé monitorování příslušného zdroje

znečištění atmosféry včetně monitoringu škodlivin v pracovním prostředí. Zde je nutno připomenout, že klasická toxikologie se zabývá izolovaným působením jediné škodliviny na živý organismus. Běžně nestuduje konkrétní kombinace škodlivin v rozsahu běžně se vyskytujících koncentrací na určitých pracovištích nebo z urči- tých typů výrob. Synergismus je sice dobře znám u některých kombinací chemických sloučenin, ale zdaleka ne u všech, které si

pozornost zaslouží z pohledu ochrany zdraví a životního prostředí!

Problém ochrany ovzduší v ČR je nutné řešit v několika para- lelních liniích vzájemně se doplňujících i prolínajících jak po

stránce technicko-technologické tak i organizační podložené ekonomicky:

4.1. Omezení emisí prachu

4.1.1. Emise popílku z malých a středních zdrojů tepla

Malé a střední zdroje tepla, zajišťující vytápění a dodávky teplé užitkové vody hlavně pro byty, provozovny služeb a obchody, jsou dosud z velké části závislé na spalování tuhých paliv nebo topných olejů. Při spalování tuhých paliv je nutno vedle emisí popílku se spalinami vzít v úvahu rovněž prašnost vyvolanou dopravou, manipulací a skládkováním paliva, prašnost odškvárovacích linek, meziskládek a dopravy škváry na skládky, včetně prašnosti na vlastních provozovaných skládkách škváry a popela. Vyřešit zcela bezprašně celý cyklus užití tuhého paliva je sice technologicky schůdné užitím zcela uzavřených systémů dopavy,skladování, dávkování a spalovaní uhelného prachu se zcela uzavřenými suchými dopravními cestami nebo hydraulickými cestami odškvárování a odpopílkování. Přes značnou investiční náročnost tohoto systému přetrvává problém chemického složení spalin jak z pohledu obsahu oxidů síry tak i dusíku. I když je u citovaného systému prosazována suchá aditivní metoda odsiřování spalin přídavkem vápence nebo páleného vápna do paliva, pro její omezenou účinnost (cca 40%) a nutný vysoký přebytek vápenaté složky proti stechiometrii není toto řešení pro česká hnědá uhlí perspektivní. Ekonomickou podporu závádění tohoto systému proto nedoporučuji.

Z uvedných důvodů je perpektivní pouze ekonomická podpora přechodu na jiný zdroj energie, nikoliv pouze dílčí pokusy o eliminaci zdrojů prašnosti. Dle lokálních podmínek a stavu dal- ších zařízení je účelný a stoprocentně účinný jen úplný přechod na zemní plyn nebo elektřinu. Stávající systém podpory formou paušálního finančního příspěvku pro zájemnce o plynofikaci či elektrifikaci je plně funkční. Vyžaduje zachování po dobu nejméně

dalších dvou až tří let závisle na rychlosti budování dostatečně dimenzovaných rozvodných sítí plynu a elektřiny zejména ve venkovských sídlech chráněných krajinných oblastí nebo národních parků.

4.1.2. Využití kogeneračních jednotek

Při plynofikaci lze zkombinovat výrobu tepla a elektřiny na kogeneračních jednotkách.Jejich předností je energetická účinnost

přesahující běžně 80%, současně téměř absolutní odstranění prašnosti a oxidů síry spolu s výrazným omezením emisí ostatních škodlivin, včetně oxidů dusíku, ze spalovacího procesu. Je velmi žádoucí od určitého tepelného výkonu (minimálně od 500 kW)zákonem předepsat investorovi povinnost instalace kogenerační jednotky. Jen touto cestou - metodou - lze dosáhnout rychle a účinně vyššího stupně využití primárních zdrojů energií a v přepočtu na jednotku využitelné energie výrazně snížit emise tuhých a plynných škodlivin. V konečném efektu je právě toto žádaný cíl!

4.1.3. Alternativní zdroje energie

V lokalitách mimo dosah dálkových plynovodů nebo nedostateč- ně dimenzovaných přenosových kapacit pro rozvod elektřiny si zaslouží podporu rozvoj alternativních zdrojů energií, např. energie větru, malé vodní elektrárny, využití bioplynu, solární energie nebo využití tepelných čerpadel. Řešením je rovněž užití propanbutanu. Formy podpory využití právě uvedených systémů ze zdrojů SFŽP a podmínky pro její získání mohou zůstat shodné jako u plynofikace či elektrifikace.

Výsledky dosažené uplatněním těchto cest jsou známé z celé Evropy, hlavně Dánska a Nizozemska, kde jsou užívány nejvíce. Problémem zůstává ekonomická schůdnost, především doba návrat- nosti, při realizaci systémů vyrábějících elektřinu dodávanou do sítě obhospodařované ČEZ, a.s. Potíže s návratností nejsou pouze tehdy, využije-li veškerou vyrobenou energii producent a stane se tak nezávislým na jejím prodeji.Zde je nutno opět zákonnou cestou vlastníky přenosových sítí doslova donutit, aby elektřinu vykupo- vali od malých výrobců cca za 80% prodejní ceny účtované odběra- telům. Tato cesta podpory rozvoje nekonvenčních a alternativních zdrojů elektřiny byla zvolena např. v SRN s vysokým efektem pro ochranu přírodních zdrojů a životního prostředí.

4.1.4. Odprášení velkých zdrojů emisí

Při odparašování velkých zdrojů emisí prachu je naprosto nezbytné volit odparašovací systém dle teploty čištěných plynů, koncentrace prachu, fyzikálních a chemických vlastností prachu a nosného plynu. Není v tento moment důležité, zda se jedná o spaliny z kotle nebo odpadní plyny z jiného průmyslového procesu.

Pro horké plyny s nízkou relativní vlhkostí a za daných podmínek nelepivé prachy se s výhodou dosud používaly cyklony, elektrofiltry nebo jejich kombinace. Účinnost odprášení těmito zařízeními zpravidla nepřesahuje 99%. Ve speciálních případech, kdy je žádoucí nosný plyn zároveň ochladit, eventuelně absorbo- vat některé plynné složky, jsou užívány mokré odlučovače prachu. Často jsou v tomto směru užívány Venturiho pračky, kde účinost odloučení prachu většinou přesahuje 99%. Nevýhodou zůstává vznik roztoku nebo častěji suspenze prachu ve vodě, kterou je nutno čistit nebo energeticky náročnými postupy, většinou odpařováním, zpracovat v základní výrobní technologii.

Vyšší účinnost odloučení prachu z nosného plynu zajišťují pouze keramické filtry nebo tkaninové filtry na bázi teflonu, skelných a aramidových vláken (do teplot cca 270^oC) nebo jejich vzájemnou kombinací při výrobě příslušné filtrační tkaniny. Např.

v případě kapsových filtrů zaručují výrobci příslušných zařízení účinnost přesahující 99,99%. Čistota vypouštěného vzduchu je pak vyšší, než je běžně v okolí! Právě nejjemnější frakce polétavého prachu nejvíce zatěžují životní prostředí včetně respiračních

orgánů člověka. Právě na nich jsou sorbovány nebo kondenzují zdraví velmi škodlivé sloučeny (sloučeniny těžkých kovů, polycyk- lické aromatické uhlovodíky aj. sloučeniny s vyšším bodem varu). Je tedy žádoucí (např. snížením daně ze zisku o 5% nebo úvěrem ze SFŽP) podpořit investiční činnost podniků ve směru zvýšení účinnosti odlučovačů prachu.

4.1.5. Odprášení ostatních zdrojů emisí

Odlučování prachu unášeného proudem chladných plynů nebo vzduchu je v průmyslových provozech běžně zajišťováno opět samostatně nebo kombinací cyklonů a tkaninových filtrů používa- jících tkané nebo netkané textilie z různých materiálů (např.PES,

PAD, bavlna, skelná vlákna). V některých případech, pro např. lepivé prachy, při práci s plynem mokrým nebo nasyceným vodními parami, se používají mokré odlučovače prachu. Jejich účinnost zachycení prachu běžně přesahuje 99%. Komplikací je opět vznik roztoku nebo suspenze prachu ve vypírací kapalině (zpravidla vodě), kterou je nutno separátně čistit. Toto vždy prodražuje provoz příslušného odlučovacího zařízení a tím pádem celé technologické linky, což se promítá až do cen výrobků.

Do této skupiny zdrojů emisí prachu náleží povětšinou drtící, mlecí, třídící, skladovací a expediční linky stavebních hmot, obilnin, olejnin, cukru, mouky, šrotu a pod. Povětšinou se jedná o prachy nejedovaté, zdraví člověka nebo obecně životnímu prostředí málo škodící.

V této skupině zdrojů emisí prachu jsou již zpravidla nasazeny vysoce účinné odlučovače prachu, pravidla tuzemské pro- venience. Problémem většinou není účinnost odloučení prachu, ale spíše technický stav a nutnost zajištění trvale bezporuchového provozu příslušných zařízení. Náklady údržby nebo modernizací musí nést provozovatel, pouze vyjímečně připadá v úvahu postup doporučený v b. 4.1.2.

4.2. Omezení emisí škodlivých plynů a par

Ze zákona č. 309/91 o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami a jeho novely z 27.4.1992, případně dalších návazných předpisů, je patrný výčet škodlivin. Systémy jejich zneškodňování jsou zpravidla následující:

a) - oxidace - spalování bez nebo za přítomnosti katalyzátorů,

b) - redukce katalytická nebo nekatalytická,

c) - fyzikální absorpce bez nebo s chemickou reakcí,

d) - fyzikální adsorpce,

e) - chemisorpce,

f) - kondenzace.

Často nepostačuje pro úplné odstranění škodlivých složek jeden čistící stupeň a musí se užít uspořádání vícestupňové, kde je v sérii zařazeno několik aparátů fungujících na jednom či více z uvedných principů. Typickým příkladem v tomto smyslu je čištění spalin ze zařízení na termické zneškodňování odpadů.

Oxidační a redukční procesy, zejména s katalyzovanými chemi- ckými reakcemi, jsou zpravidla investičně a provozně velmi drahé.

Proto je snaha, pokud možno v jednom stupni příslušnou škodlivou

složku přeměnit na složku pro atmosféru zcela nebo málo škodlivou - např. oxidace par uhlovodíků z výfukových plynů na platinovém katalyzátoru na vodu a oxid uhličitý, nebo redukce NO_x ze spalin čpavkem na dusík a vodu.

Absorpční, adsorpční a chemisorpční procesy, rovněž strojně-

technologicky komplikované, většinou umožňují zkoncentrování zachycované složky a její další využití. Toto je běžně využíváno v chemickém průmyslu. Například při odsiřování petrochemických surovin se katalytickou hydrogenací převede síra chemicky vázaná na uhlovodíky až na sirovodík, který je parciální katalytickou oxidací převeden na síru. Zbývající nezreagovaný sirovodík je chemisorpčně zachycen na oxidu zinečnatém. Při jeho regeneraci oxidací se uvolní koncentrovaný oxid siřičitý průmyslově využitelný např. ve výrobě kyseliny sírové nebo siřičitanů.

Kondenzace par je s výhodou využívána tam, kde to vedle fyzikálně-chemických podmínek (tenze par, bod varu) také podpoří vysoká cena zachycované složky. Příkladem může být kondenzace sirouhlíku ze vzduchu odsávaného ze spřádacích míst ve výrobnách viskózového hedvábí. Jiným příkladem mohou být kondenzační jed- notky nyní postupně instalované na nových čerpacích stanicích pro zachycení par motorových paliv odsávaných od hrdel palivových ná- drží motorových vozidel nebo přepravních cisteren při jejich plnění u výdejních stojanů.

Je nutné zdůraznit, že všechna výše uvedená opatření umožňují v řadě případů pouze omezení nebo vyloučení následků, nikoliv řešení příčin emisí škodlivin. Toto je nutno rozlišit i ekonomickými nástroji, které budou uplatněny.

4.2.1. Průmyslová zařízení pro zachycení emisí plynů a par (mimo energetiku)

Jak vyplývá z výše uvedeného, v řadě případů jsou příslušná odlučovací zařízení nedílnou součástí technologických linek. Na základě zpřísněných emisních limitů pro ochranu ovzduší jsou odlučovací zařízení zdokonalována či zcela nahrazována novými, účinějšími aparáty. Jelikož řada technických opatření vede vedle ochrany ovzduší rovněž k omezení ztrát, přináší určitý efekt pro provozovatele. V těchto případech se ekonomická stimulace může omezit na zvýhodněné úvěrování ze SFŽP nebo i odklad splátek z poskytnutého úvěru. Těchto forem je i nyní podniky využíváno. Zásadní změny zavedený systém nevyžaduje.

4.2.2. Emise oxidů síry z uhelných elektráren

Nejožehavějším problémem znečišťování ovzduší jsou emise oxidu siřičitého, oxidů dusíku a dalších škodlivin ze spalování uhlí. Technologicky na dobré úrovni jsou zvládnuty odsiřovací systémy, zejména mokré vápno vápencové metody. Jejich účinnosti zachycení oxidu siřičitého se v praxi pohybují kolem 90%. Tím, že produkovaná energosádra je alespoň částečně (kapacitní důvody) zpracovatelná ve stavebnictví, jsou nejčastěji užívané. Tuhý odpad tak dále příliš nezatěžuje životní prostředí. Nevýhodou jsou nároky na spotřebu vápence a energie, čímž se část zátěže životního prostředí přesouvá do jiných oblastí - těžby, úpravy a dopravy vápence a pod., se všemi dopady na životní prostředí.

Postupná výstavba odsiřovacích zařízení na největších elektrárnách probíhá nebo alespoň je ve vysokém stupni projekční rozpracovanosti. Zahraniční finanční a technická účast na zahá- jení výstavby spolu s účastí státu splnila ve své době svůj účel.

Od současnosti již zřejmě nebude nutná zásadní finanční podpora ze strany státu, spíše bude zapotřebí státních garancí na zahraniční úvěry, zejména v případech, kdy bude zájem na urychlení realizace.

4.2.3. Možnost náhrady hnědého uhlí černým

Vedle stavby odsiřovacích zařízení je nutné vzít v úvahu i další cesty omezení emisí oxidů síry i když problém řeší částečně

s nevelkým výhledem. Např. je pro energetické účely nabízeno ve větším rozsahu ostravské černé uhlí. Jeho užití vyžaduje úpravy nebo rekonstrukce topenišť, které zpravidla finančně zvládnou provozovatelé sami s tuzemskými a zahraničními bankami. Užití speciálních ekonomických nástrojů v tomto směru nebude zřejmě zapotřebí a není ani účelné, neboť v nedaleké budoucnosti si i topeniště na černé uhlí vyžádají intenzivnější odsiřovací zaříze- ní a tím další investiční prostředky. Pokud by se postupně instalovala fluidní topeniště (atmo- sférická nebo tlaková) na místo práškových při současném užití černého uhlí, rovněž by toto při aplikaci vápence do paliva zlepšilo emisní situaci u oxidů síry. Ale opět jen na přechodnou dobu. Není tedy účelné ze státních prostředků dotovat tyto rekon- strukce.

4.2.4. Paroplynový cyklus na uhelné bázi

Ve světě jsou považovány za pespektivní metody tlakového zplyňování uhlí ve spojení s paroplynovým cyklem ( dnes mnohem častějším v západní Evropě na bázi zemního plynu). První jednotky tohoto typu jsou ve výstavbě, např. ve Španělsku (Puertollano) za finanční a technicko-technologické spoluúčasti EU.

Obdobný systém je před zprovozněním v rámci Sokolovské uhelné společnosti v palivovém kombinátu Vřesová, uvažuje se i o jeho realizaci v Tlakové plynárně, a.s. Ústí n.L. Podobné projekty si zaslouží všestrannou podporu, neboť oproti klasickým kondenzačním

elektrárnám umožňují zvýšení energetické účinnosti vysoko nad 50%

při současném vyřešení kvality emitovaných spalin včetně oxidů dusíku. Navíc systém čištění plynu současně umožňuje získání řady významných meziproduktů důležitých např. pro chemický průmysl. Toto napomáhá rovněž kvalitě spalin na výstupu z plynové turbíny a za ním zařazeného kotle. V tomto směru je nutná angažovanost MŽP a SFŽP, budou-li o podporu investory požádány. Vedle finanční podpory úvěrováním ze SFŽP je žádoucí i výchovná a osvětová činnost MŽP vůči orgánům státní správy a veřejnosti.

4.2.5. Omezení emisí oxidů dusíku z velkých zdrojů

Vyřešení emisí oxidů dusíku z klasických kondenzačních elektráren je vždy nákladné. Investiční náklady bloku odsiřo- vání a denitrifikace spalin jsou zpravidla téměř shodné s investičními náklady na celý technologický blok výroby elektřiny.

Prevence omezení emisí NO_x vyžaduje rekonstrukci hořáků a topenišť pro postupný přívod sekundárního vzduchu. Rovněž volbou paliva s minimálním obsahem dusíku lze významně potlačit vznik oxidů dusíku. V řadě případů se zavádí technologie nekatalytické

i katalytické redukce oxidů dusíku čpavkem. Na starých elektrá- renských blocích v ČR se nevyplatí příslušné katalytické systémy

instalovat. Proto stimulace jejich instalace cestami finančních podpor není účelná. Nekatalytické systémy jsou vždy investičně i provozně nepoměrně schůdnější a provozovatelé jsou schopni je zvládnout standardními metodami investiční výstavby bez účasti státní dotace. Jejich nevýhodou je nižší účinnost odstranění oxidů dusíku - jestliže katalytické procesy mají účinnost kolem 90%, pak nekatalytické procesy mají účinnost kolem 50%.

4.2.6. Přechod z kondenzačního na teplárenský provoz

Perspektivnější u velkých elektráren se jeví přechod z kon- denzačního na teplárenský provoz, často v zahraničí označovaný jako kogenerace. Tím se může významně zvýšit energetická účinnost z cca 32% nad 50% a i množství emitovaných škodlivin na jednotku využitelné energie. Právě energetická účinnost je největší slabi- nou u nás převládajících elektrárenských kapacit. Nevýhodou je také soustředění elektrárenských kapacit cca ze 40-ti% na území bývalého severočeského kraje. Tím potenciální odběratelé tepla i elekřiny jsou ve větších vzdálenostech, což dále zvyšuje riziko ztrát energií v rozvodech a tím prodražení získávané energie. Vedle řešení emisí a přechodu na kondenzační provoz je nutné zabývat se i diverzifikaci zdrojů blíže ke spotřebiteli energie. Minimalizace ztrát v rozvodech tepla a elektřiny je rovněž významným faktorem ochrany přírodních zdrojů a životního prostředí. V ČR byly dosud preferovány projektanty i investory parní rozvody tepla před hodkovodními (s teplotou vody kolem 160^o

C) nebo teplovodními (s teplotou vody do 95^o). Parní rozvody vykazují ztráty tepla nad 40%, teplovodní rozvody mají ztráty pod 15%! Právě centrální zásobování teplem s teplovodním systémem rozvodu v Dánsku, provozované v některých lokalitách déle než 20 let, výhodnost těchto systémů dokazují.

Teprve prosazování dříve naznačených tendencí v teplárenství

je vhodné podpořit ze státních prostředků SFŽP přímou dotací nebo úvěrem. Tím se jednou podporou řeší jak emise škodlivin, tak i dokonalejší hospodaření s energiemi a jejich zdroji.

4.2.7. Pozice jaderné energetiky ve výrobě elektřiny a tepla

Spalování fosilních, ale i bio- a ekopaliv s sebou vždy nese emise CO₂, určité emise popelovin (v případě tuzemského hnědého uhlí s těžkými kovy a radioaktivními prvky), polycyklic- kých aromatických nebo alifatických uhlovodíků a jejich derivátů,

NO_x, SO₂, aldehydů, dioxinů, furanů a jiných sloučenin prokazatelně škodlivých životnímu prostředí a člověku. Nejčistším fosilním palivem je zemní plyn, kde jsou emise všech dříve uvedených organických sloučenin ve spalinách nejmenší nebo tam zcela chybí. Získávání fosilních paliv, zejména tuhých, a ukládání popelovin představuje vždy značnou zátěž pro životní prostředí (viz dříve).

Z tohoto pohledu se jeví jaderná energetika včetně systémů získání, přepracování a uložení jaderných paliv ve zcela jiném světle. Množství všech celkově vznikajících škodlivých látek včetně emisí do ovzduší je min. o 4 až 5 řádů nižší v přepočtu na jednotku získané energie, než je tomu u všech výše uvedených paliv!

Výjimkou jsou jen radioaktivní odpady. Těch ale vznikne jen cca 120t/rok za plného provozu obou jaderných elektráren Dukovany a Temelín. Přitom ze spálených cca 50 mil.t/r hnědého uhlí odpadá ve škváře a popílku celkově kolem 60 t/r uranu a thoria ukládané- ho do skládek zvláštního odpadu a z lokálních topenišť do skládek komunálního odpadu...

Za těchto okolností, t.j. poškozování životního prostředí emisemi prachu a odpadních plynů, kapalnými a tuhými odpady, se jeví odmítavý postoj, hlavně odborné veřejnosti, vůči jaderné energetice neopodstatněný. V současnosti zastávaná odborná a politická pozice MŽP je adekvátní republikovým potřebám. Není ale vždy vůči veřejnosti podpořena jasnou a přesvědčivou argumentací pro obhájení zastávaných postojů. Určitým příkladem ve vztahu k veřejnosti může být filosofie vlády a elektrárenské společnosti EdF ve Francii, jejímž základem je naprostá otevřenost a široká informovanost praktikovaná dlouhodobě a systematicky.

Přímé ekonomické zapojení MŽP nebo SFŽP do rozvoje jaderné energetiky není účelné ani vhodné.

4.2.8. Omezení emisí ze spalovacích motorů

Více než 98% všech spalovacích motorů u nás i ve světě je využíváno k pohonu dopravních prostředků všech druhů. V dohledné době se tento poměr významně nezmění. Zatím nejsou k dispozici dostatečně výkonné a provozně spolehlivé akumulátory eletřiny, které by ve větší míře umožnily přechod na elektrickou trakci. Jiné typy pohonů (setrvačníky, stlačený vzduch, solární články, palivové články aj.) rovněž nejsou ještě v tak pokročilém stádiu

technologického rozvoje, aby umožnily masové využití v kratším časovém údobí, např. do lO-ti let. Proto základem pohonu dopravních strojů zatím zůstanou benzinové zážehové, naftové vznětové a leteckým petrolejem poháněné proudové motory. I přes významné možnosti zkvalitnění spalovacího procesu v příslušných motorech konstrukčními úpravami, zpřesněným dávkováním paliva, možnosti zneškodňování CO, NO_x a uhlovodíků na katalyzátorech, vždy určitý obsah škodlivin budou emitovat a tím poškozovat atmosféru. Příznivější složení spalin spolu s menším opotřebením motorů při zachování příznivého dojezdu vozidel vykazují zkapal- něné plyny (zemní plyn, propanbutan), alkoholy (metanol, etanol), bionafta a hybridní pohony (spalovací motor - alternátor - akumu- látor - elektromotor).

Aktivity MŽP musí podpořit všemi formami ekologicky příznivější dopravní systémy a na ně vázaná další opatření:

- lodní a železniční dopravu před silniční a leteckou,

- podpora zavedení výroby a využití ekologicky přijatelnějších paliv,

- stavby obchvatů obcí před stavbami průjezdů obcemi s vyšší kapacitou,

- výsadby zeleně podél dopravních tras pro snížení hlučnosti a prašnosti,

- preferovat hromadnou dopravu osob před dopravou individuální,

- preferovat hromadnou přepravu materiálů před kusovou,

- podporovat uplatňování uzavřených přepravních systémů (ciste- ren, kontejnerů aj.) před otevřenými,

- odmítat vedení mezinárodních dopravních tras chráněnými územími (CHKO, národními parky, přírodními reservacemi) po

povrchu, prosazovat stavby tunelů tam, kde není vyhnutí.

- stimulovat výzkum, vývoj a výrobu ekologicky přijatelných paliv pro motorová vozidla (viz výše).

- podpora konstrukcí a materiálů dopravních staveb vedoucích k nižšímu čerpání přírodních zdrojů (kameniva, písku, cementu aj.) při prodloužené životnosti staveb,

K tomuto účelu je vhodné užít vedle legislativních opatření rovněž následujících ekonomických nástrojů:

- vypisování grandů na řešení výzkumných a vývojových projektů,

- úvěrování realizace výsledků výzkumu a vývoje ze SFŽP,

- vypisování soutěží na řešení odborných problémů,

- přímé dotace na podporu investiční činnosti,

- aktivní daňovou politiku v oblasti motorových paliv - daňově zvýhodnit např. benzin natural a bionaftu před klasickými moto- rovými palivy.

4.3. Závěry

4.3.1. Emisní limity škodlivin vyhlašovat zákonem v předstihu na časový interval minimálně pěti let v součinnosti s MPaO a podnikovou sférou - základem musí být limity EU.

4.3.2. Finančně podporovat jen projekty s časově dlouhodobou účinností řešící výhradně příčiny poškozování ovzduší.

4.3.3. Stimulovat aktivity charakteru výzkumu a rozvoje řešící problematiku ovzduší a životního prostředí komplexně, nikolov řešení pouze dílčích úkolů.

4.3.4. Důsledným uplatňováním zákonných norem a nepřipouštěním výjimek v jejich plnění zajistit soustavnou ochranu životního prostředí.

4.3.5. Užíváním zákonných sankcí nutit znečišťovatele ovzduší k realizaci technických opatření odtraňujících příčiny zne- čištění.

5. Z á v ě r    s t u d i e

-----------------------------

Zdokonalení systému ekonomických nástrojů vhodných pro řízení odpadového hospodářství a ochrany ovzduší v České republi- ce vychází z následujících doporučení zdůvodněných v této studii:

5.1. Plošně působící ekonomické nástroje postupně nahradit nástroji působícími přímou sankcí na znečišťovatele životního prostředí nebo naopak zvýhodněním znečišťovatele, který prokazatelně hodlá investovat do odstranění příčin znečištění životního prostředí, menším daňovým zatížením,

nižší úrokovou sazbou na poskytované úvěry nebo přímou dotací ze SFŽP.

5.2. V co nejkratší době zcela liberalizovat ceny energií a uvolnit regulaci mezd a platů, maximálně se přiblížit přímému uplatnění světových cen v české ekonomice.

5.3. Zavedením aktivní daňové politiky regulovat export nezpra- covaných surovin a polotovarů zejména v případech, kdy jsou

enormně zatěžovány přírodní zdroje surovin a životní pro- středí v okolí zpracovatelských podniků. 5.4. Prosadit novelizace ČSN a oborových norem umožňující širší uplatnění druhotných surovin ( přesným vymezením jejich použitelnosti v praxi) a uplatnění dokonalejších tepelně- izolačních materiálů v tepelné a stavební technice.

5.5. Novelizací zákonů, vyhlášek a prováděcích předpisů zdokona- lit a inovovat systém právních norem s cílem stručného a jednoznačného vymezení práv a povinností znečišťovatele nebo poškozovatele životního prostředí, ať se jedná o osobu právnickou či fyzickou, s vymezením zákonných nároků např.

investora do technických prostředků na ochranu životního prostředí v oblasti daňové, úvěrové, dotační a celních pop- latků.

5.6. Nepovolovat výjimky ze stanovených zákonných norem ochrany pracovního a životního prostředí. Jejich dodržování důsledně kontrolovat, neplnění pokutovat.

5.7. Zvážit začlenění hygienické služby do systému České inspek- ce životního prostředí s cílem nezávislé fukce a efektivní činnosti při minimálních nárocích na investiční a provozní

prostředky.

5.8. Formou vypisování grandů a odborných soutěží podpořit výzkum a vývoj materiálů, techniky a technologií na ochranu život- ního prostředí.

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu webmaster@czp.cuni.cz.
Copyright © 2003 Centrum pro otázky životního prostředí UK
Naposledy změněno: 18. 05. 2005