Environment Centre cz bw204
fb  twitter  fb  fb

Jan Keller,
Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita v Brně

Z hlediska zdravého rozumu by fungování osvěty vzhledem k problémům životního prostředí nemělo být spojeno s většími problémy. Máme přece k dispozici dostatek přesvědčivých údajů o tom, jak situace celosvětově vypadá a jaké jsou převažující trendy. Stav je pravidelně monitorován a kdokoliv má zájem, může si dnes informace svobodně sehnat. Dokonce i ten, kdo se nechce probírat dlouhými řadami konkrétních dat, lehce pochopí, na jaké problémy musí dříve nebo později narazit neomezený růst, je-li realizován v prokazatelně omezeném prostředí.

 Především učitelé stále ještě žijí v krásné osvícenské iluzi, podle níž stačí zjevit lidem vědeckou pravdu a oni se jí budou ve svém jednání spontánně řídit.

 Bohužel, ve skutečném životě působí celá řada faktorů, které citlivost studentů či mimoškolní veřejnosti vůči environmentálním problémům citelně oslabují. Výsledkem je, že téměř každý tuší ohrožení, téměř nikoho to však nemotivuje ke změně jednání. Bez nároku na vyčerpávající výčet si dovolím uvést některé z faktorů, jež účinnost environmentální osvěty, podle mého názoru, výrazně blokují.

1)      Chybně nastavená infrastruktura

 Lidé mají pochopitelnou tendenci chovat se ekonomicky, tedy více či méně přesně bilancovat zisky a náklady, jež pro ně vyplynou z určitého jednání. Skutečnost je taková, že cesta po kolejích konzumního chování je v mnohém ohledu snazší než hledání neprošlapaných pěšinek jednání citlivějšího vůči životnímu prostředí.

 I člověk, který si velmi dobře uvědomuje naléhavost globálních problémů, se v praxi bude chovat v průměru spíše „neekologicky“, jestliže takové jednání bude finančně méně nákladné, časově méně náročné a především - sociálně více odměňující, tedy

prestižnější. Je tedy třeba napravit deformovanou infrastrukturu normálního jednání. Zatím se vyplácí provozovat energeticky plýtvavou domácnost, vyplácí se používat při každé příležitosti osobní automobil, vyplácí se nakupovat ekologicky nešetrné výrobky. Především se vyplácí neangažovat se příliš v aktivitách, které jsou napůl posměšně a napůl zlověstně nepřesně označovány jako ekologické. Výchova k udržitelnosti se za těchto okolností stává výchovou k odvaze stát se nekonformním.

2)      Situace středních vrstev v rizikové společnosti

 S přechodem od klasické modernity k rizikové společnosti se výrazně proměnil charakter středních vrstev. V dobách, kdy společnost rozdělovala především nedostatkové dobro, bylo životně důležité, aby střední vrstvy co nejvíce zesílily. Zvyšovala se tím míra demokratizace společnosti, snižovala míra frustrace a posiloval sociální smír.  Ve společnosti, která stále více zmnožuje obtížně pojistitelná rizika, mají střední vrstvy jiný charakter. Patří do nich všichni ti, kteří jsou riziky sice ohroženi, zároveň však z jejich produkce v určité míře profitují. Na rozdíl od horních (kteří jsou ohroženi minimálně) a vrstev dolních (které z rizik nijak neprofitují) jsou střední vrstvy zároveň obětí i komplicem systému. Stačí si jen vzpomenout, kolik automobilistů proklíná hustý provoz, jehož jsou spolutvůrci.

 Silná střední vrstva při dělbě rizik a ohrožení znamená slabou vůli výrazněji toto ohrožení snížit. Rozhodnutí k udržitelnému životnímu stylu znamená dobrovolnou marginalizaci, tedy zřeknutí se výhod, a to s vědomím, že zřejmě budu i nadále doplácet na ty, kdo se výhod nezřekli. Přesednu-li z auta zpět na vlak, budu ve zvýšeném jízdném platit i za ty, kdo zpět nepřesedli.

3)      Aritmetika strachu

 Mocným faktorem, který pohání lidské jednání, jsou úzkosti a strach. Bájná společenská smlouva byla uzavřena proto, aby strachy minimalizovala. Riziková společnost strachy dereguluje. Svoji legitimitu zároveň čerpá z toho, že zbavuje člověka jednoho z prazákladních strachů, a sice dříve všudypřítomného strachu z nedostatku. Strach z nedostatku vede lidi k tomu, aby raději předimenzovávali objem svých zásob, a to třeba i za cenu překračování únosné kapacity prostředí.

 Aritmetika lidského strachu prošla velmi kuriózní proměnou. Neustále máme tak velké obavy z absolutního nedostatku, že jsme hluší k rizikům naprostého předimenzování. Ve snaze utéci dávným obavám blížíme se k bodu, jehož bychom se měli bát především. Ti, kdo bagatelizují narůstající globální problémy, vědomě manipulují s našimi zažitými strachy pokaždé, když varují před návratem na stromy či do jeskyní. Ony stromy a jeskyně nejsou ničím jiným než symbolem naprostého nedostatku, jehož se každý ve skrytu duše obává.

 Lze namítnout, že ekologové straší zase lidi vizí ekologické krize a katastrofy, takže síly jsou vyrovnány. Není tomu tak. Lidé se řídí především každodenní zkušeností. A zatímco celosvětovou ekologickou katastrofu ještě nikdo nezažil, obavy z nedostatku může prožít na vlastní kůži prakticky každý. Strach z nedostatku je v lidech zafixován natolik, že varování před svícením loučemi zabírá naprosto spolehlivě. A není jednoduché lidem vysvětlit, že návrat k loučím by nehrozil v důsledku rozumné umírněnosti, ale právě jen po vyrabování neobnovitelných zdrojů.

 Standardní představa ustavičného a ničím neomezovaného materiálního a spotřebního růstu totiž neuznává jako svou alternativu růst materiálně méně náročný, ale vždy jen kolaps, krach a bankrot. Scénář naprostého bankrotu, k němuž by došlo právě v důsledku živelného růstu, nemá v klasické ekonomické vědě dostatečnou teoretickou oporu.

4)      Postmoderní mentalita

 Celá filozofie udržitelného vývoje osciluje kolem hodnot dlouhodobé perspektivy, zodpovědnosti, sebedisciplíny, ohledu na druhé, kultivovaného altruismu.

 Je obtížné počítat s těmito hodnotami v době, která naopak preferuje dočasné kontrakty a krátkodobý horizont, oslavuje těkavost v podobě flexibility a z důvodů marketingových propaguje neodolatelnost okamžitého prožitku. Takzvaná postmoderní mentalita dává přednost rychlému střídání produktů, ale také mód, idejí a postojů. Nejen věci, ale též vztahy ke druhým snadno odhazuje po jednom použití.

 Modelu udržitelnosti odpovídá člověk jakožto bytost spjatá s určitým pevným místem a pociťující za toto místo zodpovědnost. Typickou figurou doby postmoderní je naopak turista: v žádném místě nechce déle setrvávat, všemi pouze letmo prochází, je přesvědčen, že všechna byla naaranžována jen kvůli jeho pohodlí a kvůli suvenýrům, které si koupí a odnese.

 Postmoderní mentalita odpovídá společnosti, která dokáže produkovat mnohem více, než kolik může být zkonzumováno. Pozornost a zájem spotřebitele je v ní proto nejnedostatkovějším prvkem. Vše, co nabízí, se snaží obalit lákadlem silného okamžitého prožitku. Stačí, když prožitek vydrží tak dlouho jako nejmenší jednotka konzumentova apetitu. Pro každou další jednotku pak nutno zakoupit nový.

 Není opět jednoduché v této atmosféře vybičované imperativem kvantifikovatelného růstu vychovávat zemitého člověka, jenž by se po nasycení základních potřeb věnoval zpytování své duše a hledání smíření s řádem přírody. Existuje nebezpečí, že pokud by se tento trvale udržitelný druh rozmnožil, mnoho lidí v odvětví služeb by rychle ztratilo pracovní příležitosti a hrubý domácí produkt země by ještě více poklesl. A pak by výchova k udržitelnosti mohla lehce nabýt rysů ekonomické sabotáže.

5)      Lhostejnost jako úspěšná strategie

 Byly doby, kdy se tvrdilo, že společností hýbou zájmy. Leccos nasvědčuje tomu, že stále významnější místo v samospádu společenského dění má naopak obyčejná indiferentnost, lhostejnost a nezájem. Mnoho lidí si vyzkoušelo, že lhostejnost je strategie, která se vyplácí. Zůstávat indiferentní může být vysoce ekonomické v situacích, kdy je velká pravděpodobnost, že našich cílů bude spolehlivě dosaženo přičiněním druhých. A naopak, naše vlastní sebeenergičtější úsilí může být jen mrháním energie, pokud se druzí nepřipojí.

 Tato klasická úvaha je při řešení environmentálních problémů vysoce frekventovaná. Z výzkumů vyplývá, že jedním z hlavních faktorů, který brání lidem více se angažovat ve prospěch společného životního prostředí, je lhostejnost druhých. Pokud tento prvek odrazuje stejnou měrou všechny, neudělá nikdo nic.

 V tomto bodě se všechny shora zmíněné faktory propojují v bludný kruh. Přirozená tentende chovat se ekonomicky, stejně přirozený strach nepřekročit zdání normality i snaha zůstat členem alespoň střední, když již ne horní vrstvy rizikové společnosti, to všechno vede člověka k tomu, že váhá učinit krok ve směru, který jinak po všech stránkách považuje za docela správný.

 Jak tento bludný kruh rozetnout, nikdo přesně neví. Mnozí spoléhají na to, že tím, co lidi popostrčí směrem k udržitelnosti, bude prohlubující se ekologická krize. Povede k nové konfiguraci v aritmetice strachu. Spoléhat na něco podobného je velmi riskantní. Lidé ovládnutí strachem se nebudou chovat racionálně. I když toho z osvícenských iluzí už mnoho nezbývá, je třeba se křečovitě držet té, která je bohužel ze všech nejproblematičtější - víry ve zdravý lidský rozum.

.