Environment Centre cz bw204
fb  twitter  fb  fb

Richard Tichý
Biologická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Motto: Nevykládej mi zde tu omáčku, mne zajímá to podstatné!

Výše uvedený výrok patřil, a bohužel ještě patří, k stálé výbavě učitelů a examinátorů na všech typech škol. Tento příspěvek se jím chce zabývat. Přístup, který onen výrok vyjadřuje, totiž napáchal a stále páchá řadu škod v celé společnosti. Cílem mého textu je ukázat na jeho škodlivost a naznačit cesty, jak jej můžeme na vysokých školách změnit.

V ekologii, stejně jako v jiných vědách, vycházíme z toho, že každý systém zahrnuje dvě základní kategorie, totiž prvky systému a vazby, které prvky různě spojují. Prvky ekosystému jsou například jednotlivé organismy a jejich skupiny, vazbami se pak rozumí celý soubor vztahů, v nichž se organismy nacházejí. Již na této úrovni se můžeme ve vzdělávání setkat se zvýrazňováním prvků (popisu organismů, jejich taxonomie, způsobů rozmnožování atd.) na úkor vazeb. Ony vazby se totiž daleko hůře vysvětlují (a zkoušejí). Ale systémový přístup můžeme extrapolovat ještě dále. Například tak, že za prvky budeme považovat ekologické, sociologické, ekonomické znalosti, a za vazby všechny vztahy, které tyto odbornosti mezi sebou mají.

Příkladem toho, jak na vyšších úrovních zobecnění zcela postrádáme systémové chápání reality, je výrok jednoho z našich předních liberálních ekonomů, jímž vstoupil do učebnic na celém světě:

Ekologie je máslo na krajíci chleba. Nejdříve si musíme vydělat na ten chleba, až poté se zabývat ekologií.

Neznamená to ale, že by se čeští ekologové dostali v chápání systému dále. Příkladem je následující tvrzení:

Územní plán Šumavy musí v první řadě odrážet zájmy ochrany přírody, až poté zohledníme ekonomické zájmy obcí.

Tento přístup již způsobil řadu škod, a to jak ekonomických, tak i škod na povědomí veřejnosti o ekologii jako takové.

Obě tvrzení mají společný základ – vycházejí z nedostatečně integrovaného chápání světa, z upřednostňování pouze vybraných fragmentů informací. Bohužel, vzdělávání, zaměřené na informace a opomíjející individuální vytváření vazeb mezi informacemi, právě k takovému chápání vede. Takový vzdělávací systém zvýrazňuje především informativní charakter vzdělávání, tedy klade důraz na prvky systému. Stranou pak zůstávají vazby, jejich vytváření je možné nazvat jako formativní aspekt vzdělávání. Adjektiv formativní se vztahuje k celému spektru vazeb, které si každý člověk vytváří ve své mysli mezi jednotlivými informacemi či jejich bloky. Pozor ale, většina těchto vazeb je přísně individuální a každý člověk si je vytváří nejen na základě informací, které ve škole získá, ale také na základě svých osobních dispozic, svých dovedností, zkušeností, rodinného zázemí či ochoty zabývat se světem kolem sebe.

Klíčem úspěšného vzdělávání proto není ani tak míra vstřebání informací, ale vytvoření si základních dovedností, jak informace získávat, jak je třídit a používat. Jednou větou, posláním vzdělávání není naučit se povinné penzum informací, nýbrž zejména se naučit, jak se vlastně učit. Samozřejmě, že v takovém vzdělávání stále potřebujeme informace, ale nesmíme zapomínat na to, že nejsou tím nejdůležitějším.

V roce 1997 tehdejší prezident Roman Herzog pronesl ke shromážděným německým akademikům projev, v němž osvíceným způsobem formuloval nedostatky jejich univerzitního vzdělávání. Podle pana Herzoga trpí německý univerzitní systém tím, že:

  • nerespektuje diverzitu individuálních dovedností studentů,

  • podceňuje praktické aspekty života,

  • nevyžaduje od studentů dostatek iniciativy a individuálního snažení,

  • mylně předpokládá, že vzdělávání je neutrální vzhledem k individuálním a společenským hodnotovým škálám,

  • vzdělávací programy jsou příliš uniformní a byrokraticky vytvořené,

  • zaměřuje se především na státní vzdělávací instituce a podceňuje úlohu nestátních komerčních a neziskových subjektů či své začlenění do procesu celoživotního vzdělávání občanů.

Je až s podivem, jak přesně výše uvedené hodnocení odpovídá i současnému stavu českých univerzit. Otázka nyní je, co s tím můžeme dělat. Řadu věcí samozřejmě nemůžeme ovlivnit přímo, a spousta otázek je závislá na celkovém rozvoji naší společnosti, na růstu hospodářství a na rozvoji mezinárodních vztahů, zejména s ohledem na Evropskou unii. Existují však i řešení, která se dají poměrně snadno využít a na řadě našich univerzit již fungují.

V textu níže vycházím především ze zkušeností, které jsme udělali na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a ze spolupráce oboru Aplikovaná ekologie této fakulty s nevládními a neziskovými aktivitami. Děkuji touto cestou zejména pracovníkům občanského sdružení Spiralis, kteří nám pomohli řadu nových prvků do výuky zavést, a Nadaci Roberta Bosche a Nadaci Jana Husa za to, že nám pro naše aktivity poskytly finanční zajištění. V neposlední řadě bych chtěl vyjádřit uznání vedení Biologické fakulty Jihočeské univerzity za to, že umožnilo řadu experimentů realizovat, i samotným studentům, že projevili o tyto projekty zájem a aktivně se do nich zapojili. Mnoho zkušeností také můžeme prezentovat proto, že řadu progresívních nástrojů práce Biologická fakulta zavedla již od svého vzniku v roce 1991, například níže zmiňovaný kreditní systém, hodnocení kvality výuky či zdůrazňování významu diplomových prací ve výuce.

HLAVNÍ NÁSTROJE ZMĚN

Seminární práce a eseje

Samostatné práce studentů jsou samozřejmě noční můrou studentů. Na druhé straně však dávají prostor právě pro rozvoj individuálních dovedností, umožňují studentů naučit pozitivní sebemotivaci ke kvalitní a samostatné práci, a v neposlední řadě upevňují přijaté informace ze školy právě ve struktuře individuálních vazeb, které si studenti vytvářejí ve své mysli..

Hlavní výzva tohoto nástroje však leží především na vysokoškolských učitelích, a to jak v zadávání samostatných prací, tak i v jejich hodnocení. Samozřejmě, že vezmou-li studenti zadání seminární práce jako další z řady nezbytných formalit na cestě k vytouženému diplomu, přichází úsilí vniveč a výsledkem jsou málo iniciativní absolventi a unavený pedagog. Pozitivní motivace studentů a podpora jejich tvořivosti jsou daleko důležitější, než by se mohlo stát. K tomu přistupuje i způsob hodnocení seminárních prací. Samozřejmě, že je možné práce hodnotit systémem odevzdal(a)/neodevzdal(a). Náročnější, ale také daleko přínosnější, je poskytování dostatečné zpětné vazby. Bohužel, metodologie hodnocení esejí a seminárních prací není u nás příliš známa a, možná z důvodů nedostatku času, jí mnozí učitelé nevěnují dostatečné úsilí.

Kreditní systém

Individualizace studia a jeho diverzifikace je podmíněna zavedením dostatečně flexibilních vzdělávacích programů. V této souvislosti považuji kreditní systém za téměř nezbytnou podmínku. Musí však jít o skutečně maximálně volný kreditní systém, tedy nikoliv jen jakési imaginární přidělování kreditního zisku předmětům, které jsou pevně vloženy do učebních osnov. Bohužel, takový pseudokreditní systém si u nás zavedla řada univerzit a všichni se teď poklepáváme uznale po zádech, jak jsme zajistili jeden z požadavků EU na slučitelnost univerzitního vzdělávání v Evropě.

Kreditní systém také vyžaduje zavedení zpětné vazby, nejlépe formou hodnocení jednotlivých předmětů studenty. Na Biologické fakultě máme s hodnocením velmi příznivé zkušenosti, neboť jeho organizace se chopili sami studenti a jeho výsledky pravidelně zveřejňují.

Diplomové práce

Bakalářské či magisterské, stejně jako doktorandské práce, jsou na našich univerzitách nedílnou součástí výuky. Přesto by se i v tomto ohledu dala řada věcí zlepšit. V mnoha ohledech platí to, co jsem uvedl u samostatných prací výše. Velmi často se setkáváme s tím, že diplomová práce je jakási formalita, nutné zlo.

I zde však mají naši univerzitní učitelé před sebou řadu výzev. Jednou z těch hlavních je překonání středověkého dogmatu o nadřazenosti učitele nad žákem. Bohužel, někdy své studenty vychováváme tak, že se neodváží odporovat autoritě, přestože mají jiný názor. On samozřejmě nemusí být správný, ale daleko cennější je, když student vysloví svůj vlastní názor, třebaže chybný, než když rezignuje a pasivně přijme, co od něj učitelé čekají.

Spojení výuky s praxí

Spojení výuky s praxí bylo samozřejmě populárním krédem z dob socialismu. Naštěstí již nemusíme do učebních plánů vkládat praxi či třídní chápání oboru a můžeme se věnovat naplno předmětu studia. Ruku na srdce, my jako učitelé přece často ani nemůžeme vědět, jak vypadá praxe oboru, který učíme - vždyť v praxi nepracujeme. A tak se nám stane, že připravíme dokonale absolventy na dráhu například aplikovaného ekologa, aniž bychom studenta upozornili na to, že většina jeho práce na úřadě, v neziskové organizaci či v komerční firmě nebude o rostlinách a zvířatech, nýbrž o komunikaci, vyjednávání, legislativě a administrativní práci.

Jako nejlepší nástroj se nám zatím ukázalo využívat hostujících lektorů z praxe, jejichž příspěvky zařazujeme do vlastní výuky. Samozřejmě, že možnosti univerzit nám většinou neumožňují těmto lektorům nabídnout dostatečnou finanční kompenzaci. V Českých Budějovicích nám ale většina lektorů z praxe pomáhá zcela dobrovolně a z vlastního zájmu. Výzvou pro univerzity je proto jen vhodné zařazení těchto lidí do výuky a dostatečně kvalifikovaná a cílená práce s takovými dobrovolníky. V té se můžeme poučit například od řady českých neziskových organizací, které se zapojováním dobrovolníků cíleně zabývají.

Výuka občanských dovedností

Termín “občanské dovednosti” také často dostává určitý pejorativní nádech. Patří k nim však i takové dovednosti, jako vystupování na veřejnosti, komunikace, facilitace porad a mediace konfliktů, způsob chování při přijímacím pohovoru nebo zásady duševní hygieny. V Českých Budějovicích jsme zavedli několik podobných předmětů a setkaly se se značným zájmem studentů. K rozvoji občanských dovedností také připočítáváme celou oblast informací o neziskovém sektoru. Vycházeli jsme z toho, že jednak řada našich absolventů do neziskového sektoru bude směřovat, a jednak z toho, že profesionalizace českých neziskových organizací je v přednostním zájmu pro rozvoj občanské společnosti a posílení funkce demokracie v našem státě.

Zavedení podobných předmětů nám umožnila spolupráce s neziskovými organizacemi, zabývajícími se vzdělávacími aktivitami. Tyto organizace pro naši výuku také získaly finance ze dvou významných nadací, zaměřujících se na rozvoj občanské společnosti v naší republice. Díky grantů, které jsme společně získali, tak můžeme tyto netradiční předměty zavádět i na jiných univerzitách.

ZÁVĚRY

Současné výzvy českého univerzitního vzdělávání reflektují globální i evropské změny politického, hospodářského, sociálního a kulturního klimatu. V podmínkách informační exploze, internacionalizace, globálních změn životního prostředí a stále napjatější situace na trhu práce potřebujeme, aby naše univerzitní vzdělávání obstálo v zahraniční konkurenci a abychom přispěli k výchově dostatečně připravených kvalifikovaných odborníků. Samozřejmě, že to je především obecně prospěšná činnost, za kterou požadujeme od společnosti odpovídající finanční či alespoň morální kompenzaci (kterou zřejmě zatím nedostáváme). Ale většinu nástrojů již máme ve vlastních rukou. Jsme je schopni použít?

.