Environment Centre cz bw204
fb  twitter  fb  fb

Petr Ježek
Vysoká škola ekonomická Praha

Ekonomie je vědou, která se prodrala na výsluní všeobecného zájmu rychlostí úměrnou rychlosti technologického vývoje. Ekonomické vzdělání je dnes chápáno převážně jako vstupenka do Klubu Nechudých, tedy jako způsob zajištěné, byť nikoli nutně bohaté budoucnosti. Ekonom bývá považován za toho povolaného, který je oprávněn vyřknout poslední odborný ortel než se řešení chopí politici či prostý občan. Je tedy ekonomické vzdělání opravdu oním spasitelem, který umí krize přestát, když ne přímo jim předcházet? Není však ekonomii vlastní také jisté riziko nekompetence a ignorance jiných vědních oborů při řešení problémů vývoje společnosti v biosférickém kontextu?  Budiž tento příspěvek pokusem upozornit na pravé a falešné ekonomické vzdělání a na skutečné a fiktivní aspekty aplikačního potenciálu ekonomie.

1.    Ekonomie a její metoda: Důvod k sebevědomí?

Každý z nás je natolik odborníkem, nakolik vnímá a korektně respektuje zásady své činnosti podložené vědou. Upozorňuji tedy na cudně zamlčovanou skutečnost, že čistá ekonomie je bez zapojení jiných vědních oborů (zejména matematiky, práva, sociologie, psychologie, ale i třeba fyziky, chemie a biologie) notně pohublým rachitickým neopeřencem bez lesku a ambicí cokoli seriozně uchopit, pojmenovat a poznat. Je tomu tak proto, že základní a prakticky jedinou vlastní metodou ekonomického zkoumání, resp. měření je peněžní oceňování. Vše, co nelze jednoznačně peněžně ocenit, se vymyká možnostem exaktní ekonomické analýzy a je odkázáno na alternativní nepeněžní metody. Oceňovací problém, tj. nemožnost všeobecné aplikace přímého či nepřímého peněžního ocenění je vážným rubikonem teoretické ekonomie, což ekonomové sice nepříliš ochotně uznávají, zpravidla se však dále snaží být těmi, kdo vyřknou rozhodující slovo. Ekonomii tedy mnohem více sluší pokora a ochota k mezioborové komunikaci než autoritativní soudy méně soudných ekonomů. Lze jistě namítnout, že jde o problém společný všem vědním oborům. Riziko autonomního, a zpravidla tedy chybného soudu je však např. v meteorologii vždy menší než v ekonomii, neboť ekonomie na rozdíl od meteorologie vždy ve svých důsledcích významně ovlivňuje předmět svého zkoumání.

Zatímco pro většinu přírodovědných oborů je neodpustitelným hříchem zkoumat fiktivní jevy, ekonomie díky své omezené metodě nerozlišuje mezi fiktivními a reálnými ekonomickými jevy, jsou-li peněžně ocenitelné. Nám všem je jistě znám pojem duševní vlastnictví, resp. nehmotný majetek. Zatímco hmotný majetek je uchopitelný a zároveň tak doložitelný také fyzikálně,  o myšlence formalizované v patentní přihlášce nic takového nelze říci. Jak známo, hrubý domácí produkt je neočištěná veličina, která obsahuje i nejrůznější externality s převahou negativních, aniž by to většinu ekonomů – o politicích nemluvě -  jakkoli znepokojovalo při zdůrazňování priorit ekonomického vývoje. Ceny akcií na kapitálovém trhu přestávají sledovat nejen ceny zboží a služeb výrobců, které reprezentují a s nimiž se obchoduje na reálných trzích, ale nezřídka i prosperitu příslušných společností, aniž by ekonomové vznesli vážné námitky. Ekonomie pracuje i s takovými penězi, které nikdy nenabudou hotovostní podobu, aby demonstrovaly svou reálnou existenci, aniž by to iritovalo experty měnové teorie. Ekonomie ve skutečnosti zcela akceptuje vedle fiktivních jevů i principy teorie her, čímž se zcela zásadně distancuje od základního smyslu své existence – zprostředkovat člověku to, co potřebuje ke svému životu v dané kvalitě. Je tomu tak proto, že pohled ekonoma na svět je v zajetí velmi nedokonalé a v mnohém klamavé metody, která je vydávána za metodu zkoumání všeho.

2.    Vyhánění čerta ďáblem

Ani naše společnost ani globální společenství není v krizi. V krizi se nenachází ani biosféra. Existuje pouze několik „problematických projevů vývoje lidské civilizace“ jako vděčné téma pro akademické diskuse. Ekonomická ani sociální či ekonomická katastrofa se nekoná a nehrozí, je třeba zachovat chladnou hlavu a určité dílčí projevy nerovnováhy sledovat a vyhodnocovat. Takový je standardní pohled ekonoma na současnou realitu. Je uklidňující a laskavý k publiku, protože rozšafné rozpoložení je vstřícné k uzavření výhodného kontraktu. Na jak dlouho? Je-li geolog ve svém zkoumání znevýhodněn časovou disproporcí mezi dobou svého zkoumání  a rychlostí vývoje zkoumané horniny, je ekonom vystaven obdobnému problému; i jeho doba zkoumání se podstatně liší od vývojové rychlosti předmětu, je ale naopak podstatně delší, nikoli kratší. Ekonomický soud je tímto faktem až příliš ovlivněn nato, aby si činil nárok na přesnost a doložitelnost, a tedy i na odpovídající respekt.

Není náhodou, že se všechny významnější proudy teoretické ekonomie zřekly zkoumání ekonomických jevů v krátkém období jako zásadní součásti svého přístupu. Především vlivem technologického vývoje se konkrétní ekonomické jevy častěji mění, a to  rychleji než je pozorovatel schopen vše postihnout, natož pak poznat a pochopit. Nové složitější technologie a rychlost změn socioekonomického prostředí vtahuje každého z nás do prostoru přehuštěného informacemi, jež se usilovně, ale marně snažíme zachytit, utřídit a krátkodobě využít, aniž zbývá kapacita na vnitřní oponenturu vlastního chování v krátkém i delším horizontu. Mnohé firmy tohoto jevu využívají, aby zajistily vysokou motivaci svým zaměstnancům i společníkům, kteří se neptají po smyslu svého konání, jen sledují své výkonové ukazatele. Kolika lidem pak ve skutečnosti zbývá dostatek času, ochoty a sil k tomu, aby si kladli otázky a hledali odpovědi, aby chtěli pochopit, neboť pochopit znamená vyvarovat se rizikového chování? Ekonomie nevidí a ani nemůže tyto problémy plně nahlížet. Je tedy nekorektní a rizikové uplatňovat v ekonomickém vzdělání princip nekritické interpretace standardních učebnic, v nichž se množství zjednodušení a abstrakcí ztrácí v rasanci na nich postavených tvrzení.

Lpění na bezmyšlenkovitém dogmatismu není jen zcela nepřijatelné z hlediska kteréhokoli oboru lidské činnosti, ale také velmi nebezpečné tam, kde se jeho prvky projevují, ať již jde o vědu, o způsob vnímání okolí jednotlivcem či o rys pedagogova přístupu. Mýty ve vědě i v pedagogice jsou snad kořením neformálních debat, vážně míněná slova by je však obsahovat neměla. Ekonomie aktivně pracuje hned s několika mýty, aniž by to vzbuzovalo jakékoli viditelné vzbouření rozumu. Pro ilustraci: „Hospodářský pokles je negativní ekonomický jev; stát hospodaří méně efektivně než soukromá společnost; každá nevyužitá příležitost k výnosné investici je nákladem nevyužité příležitosti“, apod. Kolik neasertivních laiků přesvědčí asertivní ekonomický expert – dogmatik, že se nemají starat o nic jiného než o prosazení své vize a o profit z toho plynoucí? Jen málo odborníků oponuje ekonomicky silným společnostem a průmyslovým lobby v tom smyslu, že dnes urvané sousto zisku obaleného exkluzivním užitkem povede k jeho snížené tvorbě a podstatně menším přídělům v budoucnu, ačkoli přírodní zdroje a prostředí jsou jako vysychající rybník s rostoucím počtem stále méně sytých rybářů na břehu. Mýty, dogmatismus a lpění na formálních znalostech a na ignoranci specialistů jsou nejen v ekonomii tím, co potenciální krizi přibližuje, ale i tím, co brání možnosti jejího překonání ve zdraví.

3.    Burzovní makléř, ekonom nebo jen moudrý člověk?

 Rád bych zde poukázal na nevděčnou roli environmentálního ekonoma, který se svého práva na přemýšlení vzdává asi stejně ochotně jako někteří nepřítomní pánové svého práva na co největší majetek. Současný svět se již delší dobu potýká, aniž si to my, lidé, plně uvědomujeme, s tím, že naše chování neodpovídá našemu poznání, které zároveň nesmí omezit svobodu jednotlivce. Vždy zde argumentuji, že právo svobodného rozhodnutí bez ohledu na úroveň poznání má každý jen do té doby, dokud jej důsledky takového rozhodnutí neoberou o život nebo pokud nepřipraví o život (a jiné užitečné věci) někoho jiného. S bohorovností a nechutí poznávat a řídit se podle toho je nejen naše společnost ohrožena něčím, co někteří tuší a jiní s odporem odmítají, totiž jakýmkoli projevem náhlé nezvladatelné a hluboké změny, na níž není prakticky nikdo připraven, protože kdo z nás, pedagogů, učí sebe i jiné opravdu to, co umožní pochopit, žít ve shodě s poznaným a přežít?

Za první krok správným směrem považuji návrat k vědecké serióznosti. Bez ní nelze korektně poznávat ani učit a tím ani mít dobrý pocit z práce, která má smysl, neboť zvyšuje naději na přežití ve zdraví. Inventuru dále potřebuje odborná terminologie, která je zanesena účelovým balastem oborové pseudoexkluzivity a odvádí od bádání na širším multidisciplinárním základě. Specializace (burzovní analytik, ekonom-scholastik…) nemá sama o sobě smysl, pokud není opřena o podpůrné mechanismy (informace či partnery pro  rozhodování) a vyvážena univerzálněji pojatým znalostním profilem (environmentální ekonom, obecný ekolog…). Neochota respektovat jiný obor a jeho představitele, často se nevyhýbající ani takovýmto fórům, je v přímém rozporu se smyslem vzdělávání a poznávání; ekonom sice ušetří na revitalizačních pracích v těžební oblasti, kontaminace a sesuvy však učiní oblast neobyvatelnou a ekonomicky i jinak mrtvou. Naopak ekolog spolu s fyzikem mohou prosadit výrobu mikroenergetických článků s použitím uhlíkové molekuly C60 s vloženým atomem lithia, spotřebují však polovinu finančních zdrojů v oblasti, kde zůstane bez zaměstnání 50% obyvatel, kteří nenašli zdroje pro podnikání ani zaměstnavatele schopného platit mzdy. Ekotechnologové pak stojí před epochálním úkolem: Dokázat méně škodit svému okolí, méně spotřebovávat přírodních zdrojů energie a zároveň více vydělat a nechat vydělávat. Je to vše vskutku reálné?

Druhým krokem je schopnost vymýšlet a prosazovat pozitivně testované koncepty a návrhy do reálného použití a také postupy demonstrovat. Učitel nemůže věrohodně přednášet teorii bez důkazů o její smysluplném využití; činíme tak ale opravdu všichni? Existuje poněkud paradoxní jev, jenž u dospělých spočívá ve značné toleranci až v projevech obdivu k ekonomicky úspěšným asociálům a u adolescentů k témuž obdivu ke kýčovitým reálným i kresleným hvězdám zábavy a volného času. Je ale možné a racionální ignorovat  všechno to, co významně posiluje fiktivní pocit možnosti žít pro sebe na cizí účet? Ohrožuje-li takové chování kohokoli dalšího, je to v rozporu s poznáním, teoriemi i selským rozumem a ignorance není namístě. Právě my pedagogové, kteří propojujeme poznání v teorii s praktickými zkušenostmi a dělíme se o ně s publikem, disponujeme potenciálem být autoritami, které na rozdíl od zkorumpované byrokracie a na leckom a lecčem závislých hvězd  hovoří nejen kultivovaně, ale i ve shodě s pravdou a s poznáním. Učitel si jen ztěží může dovolit prohlásit: Pamatujte si má slova, ale neřiďte se mým chováním!

Třetím krokem je návrat ke kořenům, ke smyslu, k obyčejné moudrosti. Smyslem lidské existence v rámci života na této planetě je snad demonstrovat možnosti částečně autoregulativního druhu Homo sapiens sapiens, pokud možno nekonfliktně ve vztahu k jiným projevům života. Je-li tomu tak, nejde o testování autodestruktivních schopností tohoto druhu, ale o test koexistence různých forem života s ovlivnitelným vývojovým potenciálem. Přežít bez použití výsledků civilizačního a technologického vývoje dnes všeobecně nelze, proto je zde k užitku schopnost ekonomické činnosti získat to, co prostředí přímo neposkytuje. Ekonomická činnost bez přírodních zdrojů není možná stejně jako nemá smysl všestranně zajištěný život se známkami degenerativních vývojových poruch. Pokud se ekonomické aspekty vývoje stanou nadále dominantním autoregulativním prvkem, je riziko krizových projevů velmi vysoké. Naopak, návrat ekonomie a ekonomiky do role služebníka bez prvků exkluzivní dispozice skýtá naději racionálního překonání možných rizik současnosti a blízké budoucnosti. To je v silách reálné ekonomie a ekonomického vzdělání, nikoli v možnostech fikcí prorostlé kreatury.

Je-li vývoj života na Zemi chaotické povahy, jak někteří individualisté tvrdí, pak přestaňme učit a pojďme se modlit. Pokud však podléhá řádu přírodních či jiných zákonů, nelze v ekonomii, právu, botanice ani v geografii vycházet z absolutizace role jednotlivce ale ze systémových priorit. Inspirativním příkladem synergií je individuální kreativita na konkurenční bázi spojená s týmovou a mezitýmovou kooperací. Emotivní projevy lidské povahy, které jsou vždy spojeny s potenciálním rizikem nezvládnutého chování, kooperativní systémový model omezuje, nikoli však degenerativně, proto lze argumentovat ve smyslu zjevných výhod alternativy k emotivně neregulovanému a systémově nestabilnímu ekonomickému i sociálnímu individualismu. Kdo by zde usilovně hledal a se zadostiučiněním objevoval snahu o potlačení individuálních svobod, kreativity a lidské diverzity, měl by se vrátit na úvod a číst pozorněji, neboť fenomén svobody jednotlivce je jedním z nejmýtizovanějších pojmů současnosti.

Nebylo cílem tohoto příspěvku podat kritický výklad standardní ekonomické teorie  ani předložit případové studie na podporu klíčových tezí. Nebylo ani cílem radit, co z pohledu ekonomie může pomoci životnímu prostředí. Jeho neskromným cílem bylo vyprovokovat rutinou zatížené uvažování nás všech k přemýšlení o realitě a o fikci, které nás obklopují a na tomto základě bez předsudků poznávat a toto poznání pravdivě zprostředkovávat.

.