6. Strategie trvalé udržitelnosti

Od ochrany prostředí k trvale udržitelnému rozvoji

Historikové ochrany životního prostředí mohou jít jakkoliv hluboko do minulosti a nepochybně najdou důkazy zájmu o ochranu té či oné složky prostředí, toho či onoho přírodního zdroje. Citují se prameny ze starého Říma a Řecka a jistě by se našly zmínky už u Egypťanů. Snahy o ochranu přírody byly od počátku poloviny minulého stoleří většinou dílem nadšených geologů, botaniků a zoologů, kteří se snažili, aby určité části jedinečné přírody byly zachovány pro budoucí pokolení jako tzv. rezervace, či později krajinné a národní parky. Např. rezervace "Žofínský prales" v jižních Čechách v Novohradských horách, založená v roce 1838, patří k nejstarším v Evropě. Jiní biologové si uvědomovali význam záchrany určitých druhů organizmů, zvláště některých ryb a tažných ptáků a přispěli k jejich ochraně návrhy mezinárodních smluv.

Od počátku našeho století počet a rozsah těchto chráněných území roste a současně s nimi vznikají i instituce ochrany přírody u ministerstev či vysokých škol. Dnešní termín životní prostředí se však začal široce používat až v šedesátých letech našeho století. Přispěli k tomu opět odvážní vědci, kteří ukazovali na skryté souvislosti mezi zdánlivě izolovanými jevy. Například americká bioložka Rachel Carsonová ve svém Mlčícím jaru (1962) dramaticky upozorňovala na neblahé důsledky neuváženého používání pesticidů, v její době to bylo především DDT.

Do čela světového úsilí o nápravu a odvrácení hrozící ekologické krize se na konci šedesátých let postavila Organizace spojených národů. Její generální tajemník U Thant ve své řeči z roku 1969 naléhavě varoval před vážným nebezpečím, jež je spojeno s ohrožením životního prostředí ve světovém měřítku a důrazně vyzval světovou veřejnost k nápravě neudržitelného stavu: "Nechci vypadat nadměrně dramaticky, ale mohu pouze konstatovat, že členové Spojených národů mají snad k dispozici ještě deset let, během nichž musejí překonat své staré různice a zahájit globální spolupráci s cílem zastavit závody ve zbrojení, zlepšit lidské životní prostředí, zvládnout populační explozi a věnovat podstatně větší úsilí rozvoji". 5. června 1972 - tento den se stal Světovým dnem životního prostředí - byla ve Stockholmu zahájena Konference Spojených národů o lidském životním prostředí, která znamenala mezník v přístupu k životnímu prostředí ve světovém měřítku. Správně označila hlavní ekologické problémy a vyzvala k okamžitým akcím na jejich řešení jak v jednotlivých státech, tak na mezinárodním poli.

Světová veřejnost vzala tuto výzvu vážně. Vznikly instituce, které byly ochranou životního prostředí specificky pověřeny. V mezinárodním měřítku byl založen program Spojených národů pro životní prostředí (UNEP), ve většině států byly přijaty zákony na ochranu složek životního prostředí a ustavila se ministerstva nebo jiné ústřední orgány, pověřené jejich uplatňováním. Byly zavedeny standardy kvality jednotlivých složek prostředí, určeny limitní přípustné hodnoty emisí škodlivin do ovzduší a vody a postupně budován systém ochrany, založený na zákonech a používající především metod tzv. příkazu a kontroly (command and control), to znamená v zásadě administrativních metod: zákazů, limitů, standardů. V sedmdesátých letech byla věnována pozornost zejména oblasti ovzduší a vod. Nápravná opatření měla většinou následný charakter: Zaměřovala se na budování čistíren odpadních vod, na filtrační zařízení u zdrojů znečištění ovzduší a jiné technologie typu "end of pipe" (na konci potrubí).

Zároveň se rozvinula vážná diskuze o hlubších příčinách ohrožení prostředí. Důležitou roli sehrála kniha Meze růstu. Její autoři (Meadows a kol. 1972) dospěli na základě matematického modelu k závěru, že žádná nápravná opatření následného charakteru nemohou řešit základní problém: exponenciální hospodářský růst takového typu, jaký byl zaznamenán po celých 70 let dvacátého století, prostě nemůže pokračovat donekonečna, protože přírodní zdroje, mezi něž patří nejen nerostné suroviny a půda, ale i absorpční kapacita ekosystémů pro odpady všeho druhu a samotný prostor naší planety jsou principiálně omezené. Proto navrhují, aby byl hospodářský růst zastaven.

Ačkoliv analýza Mezí růstu ve smyslu postižení exponenciální povahy hospodářského růsu byla v zásadě přijata, požadavek nulového hospodářského růstu byl odmítnut jako nerealistický i nežádoucí. Znamenalo by to mimo jiné natrvalo odsoudit k bídě a hladu většinu rozvojových zemí, jejichž jedinou nadějí je právě hospodářský růst. Proto byla tato otázka znova a znova zvažována a projednávána i v rámci Spojených národů. Valné shromáždění v roce 1983 ustavilo Světovou komisi pro životní prostředí a rozvoj, kterou pověřilo úkolem analyzovat vztah mezi hospodářským rozvojem a životním prostředím a navrhnout způsob, jak překonat zdánlivě neřešitelné rozpory. Komise pracovala tři roky pod vedením norské ministerské předsedkyně Gro Harlem Brundtlandové a v roce 1987 vydala svou zprávu "Naše společná budoucnost" (WCED, 1987). (Zpráva má zhruba 300 stran a v r. 1991 vyšla česky v nakladatelství Academia.) V této zprávě navrhla, aby problémy životního prostředí v celosvětovém měřítku byly řešeny nikoliv zastavením, nýbrž novým typem hospodářského rozvoje, který byl nazván rozvojem trvale udržitelným (anglicky sustainable development). Podle definice Světové komise je to takový rozvoj, který dokáže naplnit potřeby současné generace aniž by ohrozil splnění potřeb generací následujících, nebo byla na úkor jiných národů.

Heslem Stockholmské konference v roce 1972 bylo: "Pouze jedna Země". Organizátoři konference tak chtěli zdůraznit základní poselství tohoto setkání, vědomí globální povahy ohrožení životního prostředí, které překonalo hranice jednotlivých států. Zpráva "Naše společná budoucnost" navázala na toto heslo, když zvolila jako své motto "Od jedné Země k jednomu světu". "Svět" je na rozdíl od "Země", která je jevem spíše přírodním, především záležitostí lidí, je mozaikou jednotlivých států, střetávají se zde politické, ekonomické a mnohé jiné zájmy různých lidských společenství. Jakoby se vracíme zpět: Ve Stockholmu jsme uznali, že z hlediska hrozící ekologické krize jsou hranice mezi státy něčím umělým, spíše překážkou, a nyní na nich a na jiných "lidských" a zdánlivě zastaralých strukturách naopak stavíme. Přístup "Naší společné budoucnosti" však vychází z důležitého poznání: Jestliže chceme skutečně zachránit světové životní prostředí a celou biosféru, musíme nejdříve uznat, že je součástí lidského světa, světa rozporuplného, ovládaného křížícími se zájmy různých společenských skupin. Jeho základní jednotkou jsou státy, jejichž vlády se snaží svou moc a suverenitu co nejúčinněji hájit.

Valné shromáždění OSN zprávu Světové komise schválilo a konstatovalo, že ačkoliv jde o text obsažný, není plně zřejmé, jak by měl trvale udržitelný rozvoj v různých oblastech konkrétně vypadat a jakou by měl mít podobu v různých zemích. Také nebylo jasné, do jaké míry se dají převést teoretické zásady do praktických opatření a zejména zda se podaří pro tato opatření dosáhnout světového souhlasu. Proto byla na červen 1992 svolána do brazilského Rio de Janeira Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Jako připomínku přímé návaznosti na Stockholmskou konferenci bylo rozhodnuto, aby byla zahájena na její dvacáté výročí. Světová veřejnost si uvědomila, o jak závažnou věc jde, a proto byla věnována mimořádná pozornost jak procesu přípravy konference, tak i vlastnímu "Summitu Země", kterého se nakonec zúčastnilo víc než sto hlav vlád a států, asi 6 000 delegátů vlád, 8 000 novinářů a mnoho tisíc zástupců nevládních organizací.

Konference, jejíž heslo znělo "V našich rukou", se shodla na tom, že hluboká transformace společnosti směrem k trvale udržitelnému rozvoji je jediným způsobem, jak lze překonat hrozbu globální ekologické krize, jež ve velmi blízké budoucnosti může nabýt katastrofálních rozměrů. Její základní příčinou jsou trvale neudržitelné (unsustainable) vzorce výroby a spotřeby; ekonomický vývoj zatím nemá v žádné zemi ani v žádném odvětví trvale udržitelný charakter. Jedinou cestou vpřed je sladění ekonomického rozvoje s ekologickými principy. Hospodářský rozvoj musí dále pokračovat, nesmí však znamenat kvantitativní růst materiální výroby a spotřeby, nýbrž kvalitativní rozvoj, který povede ke zvýšení lidského blahobytu, aniž by ničil základnu přírodních zdrojů, dále zhoršoval kvalitu prostředí a redukoval bohatství přírody. Jenom tak lze uspokojit oprávněné materiální potřeby, zejména odstranit chudobu ve velké části světa. Strategie postupu vpřed je obsažena v rozsáhlém (800 stran) dokumentu konference, Agendě 21. Hlavní zásady stanoví Deklarace z Ria o životním prostředí a rozvoji.

Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji

Preambule

Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, která se sešla v Rio de Janeiru ve dnech 3. až 14. června 1992, potvrzujíc Deklaraci konference OSN o životním prostředí přijatou ve Stockholmu 16. června 1972, a ve snaze na tuto deklaraci navázat, s cílem vytvořit nové a spravedlivé partnerské vztahy v globálním měřítku, novou úroveň spolupráce mezi státy, klíčovými sférami společnosti a lidem, hledajíc cestu k mezinárodním dohodám, které by respektovaly zájmy všech lidí a chránily nedělitelnost globálního spojení životního prostředí a rozvoje, uznávajíc nedělitelnost a vzájemnou závislost všeho na Zemi, která je naším domovem, prohlašuje, že:

Zásada 1

Lidské bytosti stojí v ohnisku zájmu o trvale udržitelný rozvoj. Mají právo na zdravý a produktivní život, který je v souladu s přírodou.

Zásada 2

V souladu s Chartou OSN a se zásadami mezinárodního práva mají státy plné právo užívat své vlastní zdroje ve shodě s vlastní politikou péče o životní prostředí a rozvoj, a zároveň jsou zodpovědné za to, aby činnosti, které spadají pod jejich jurisdikci nebo kontrolu, nepoškozovaly životní prostředí jiných států nebo území, která pod jejich státní jurisdikci nespadají.

Zásada 3

Právo na rozvoj musí být naplňováno tak, aby odpovídalo potřebám současných a budoucích generací, pokud jde o stav životního prostředí.

Zásada 4

V zájmu dosažení trvale udržitelného rozvoje musí ochrana životního prostředí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemůže být chápána odděleně.

Zásada 5

Všechny státy a všechny národy musí spolupracovat na základním úkolu - odstranění chudoby, což je neodmyslitelný předpoklad pro trvale udržitelný rozvoj; musí spolupracovat tak, aby se zmenšovaly rozdíly v životní úrovni a aby se více vycházelo vstříc potřebám většiny lidí na zeměkouli.

Zásada 6

Obzvláštní pozornost musí být věnována zvláštnímu postavení a potřebám rozvojových zemí, především těch nejméně rozvinutých a těch, jež jsou v oblasti životního prostředí nejzranitelnější. Mezinárodní akce na poli životního prostředí a rozvoje by též měly odpovídat zájmům a potřebám všech zemí.

Zásada 7

Státy musí spolupracovat v duchu globálního partnerství tak, aby bylo možné uchovávat, chránit a obnovovat zdraví a integritu ekosystémů na zemi. Vzhledem k odlišné míře, jíž státy přispívají ke globálnímu zhoršování stavu životního prostředí, mají tyto státy společnou, ale diferencovanou zodpovědnost. Vyspělé země uznávají svou odpovědnost za snahu o trvale udržitelný rozvoj, berouce v úvahu důraz, který jejich společnosti kladou na otázky globálního životního prostředí s ohledem na technologické a finanční zdroje, které mají k dispozici.

Zásada 8

S cílem dosáhnout udržitelného rozvoje a lepší kvality života pro všechny lidi by státy měly omezit a vyloučit neudržitelné modely výroby a spotřeby a zavádět vhodná demografická opatření.

Zásada 9

Státy by měly spolupracovat tak, aby byly posíleny jejich vlastní schopnosti dosáhnout trvale udržitelného rozvoje; budou proto zvyšovat vzájemné porozumění formou výměny vědeckých a technologických poznatků, klást důraz na rozvoj, přizpůsobování, rozšiřování a transfer technologií, včetně technologií nových a inovovaných.

Zásada 10

Otázky životního prostředí se nejlépe řeší za účasti všech zainteresovaných občanů na všech úrovních. Na národní úrovni musí mít každý jednotlivec řádný přístup k informacím týkajícím se životního prostředí, které jsou v držení úřadů, včetně informací o nebezpečných látkách a činnostech probíhajících v jejich společenství; musí mít také možnost se podílet na rozhodovacím procesu. Státy musí podporovat a napomáhat rozvoji vědomí a účasti veřejnosti tím, že budou v širokém měřítku zpřístupňovat informace. Musí být umožněn efektivní přístup k právním a administrativním aktům, včetně vyrovnání a odškodnění.

Zásada 11

Státy musí vytvořit účinnou legislativu týkající se životního prostředí. Ekologické normy, cíle a priority řízení péče o životní prostředí by měly odrážet ty kontexty životního prostředí a rozvoje, ke kterým se vztahují. Normy používané v jedněch zemích nemusí být vhodné pro jiné země, především pro země rozvojové, neboť jim mohou způsobit nečekané ekonomické a sociální výdaje.

Zásada 12

Státy by měly spolupracovat s cílem vytvořit opěrný a otevřený mezinárodní ekonomický řád, který by vedl ve všech zemích k ekonomickému růstu a trvale udržitelnému rozvoji, a tím by umožnil lepší řešení problémů poškozování životního prostředí. Ekologicky cílená opatření v obchodní politice by neměla být prostředkem svévolné nebo neoprávněné diskriminace nebo skrytého omezování mezinárodního obchodu. Je třeba se vyhýbat jednostranným akcím, jejichž cílem je vypořádat se s ekologickými dopady, které jsou mimo jurisdikci dovážející země. Environmentální opatření řešící globální ekologické problémy nebo problémy přesahující hranice států by měla být pokud možno přijímána na základě mezinárodního konsensu.

Zásada 13

Státy musí vytvořit vlastní právní systém týkající se závazků a náhrad poskytovaných obětem znečištění nebo jiných ekologických škod. Státy musí také urychleně a rozhodnějším způsobem spolupracovat na dalším rozvíjení mezinárodního práva týkajícího se závazků a náhrad za negativní účinky ekologických škod způsobených oblastem mimo jurisdikci těchto států aktivitami provozovanými v rámci jejich vlastní jurisdikce nebo kontroly.

Zásada 14

Státy by měly rozvíjet účinnou spolupráci s cílem znesnadnit nebo zabránit přemisťování a přenosu aktivit a látek, které způsobují vážné ekologické škody, nebo jsou pokládány za škodlivé lidskému zdraví.

Zásada 15

Státy musí za účelem ochrany životního prostředí přijímat podle svých schopností preventivní přístupy. Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.

Zásada 16

Státní úřady by měly usilovat o to, aby výdaje na životní prostředí braly v úvahu mezinárodní souvislosti, aby byly využívány ekonomické nástroje a aby bylo dodržováno pravidlo, že náklady související se znečištěním by měl v zásadě nést znečišťovatel; přitom by měl být brán ohled na veřejný zájem a neměly by být narušovány mezinárodně obchodní vztahy a investiční aktivity.

Zásada 17

Hodnocení vlivu činností na životní prostředí (EIA) jako nástroj uplatňovaný na celostátní úrovni musí být aplikováno na ty navrhované aktivity, které by pravděpodobně mohly mít závažný negativní dopad na životní prostředí a které jsou předmětem rozhodování odpovídajících státních orgánů.

Zásada 18

Státy musí okamžitě uvědomit druhé státy o jakékoliv přírodní katastrofě, která by pravděpodobně mohla vyvolat náhlé škodlivé účinky na životním prostředí těchto států. Mezinárodní společenství musí vynaložit veškeré úsilí, aby pomohlo zemím takto postiženým.

Zásada 19

Státy musí předem a včas uvědomit a řádně informovat druhé - potenciálně postižené - státy o aktivitách, které mohou mít závažné negativní ekologické účinky přesahující hranice státu, a musí s těmito státy včas a v dobré víře věc konzultovat.

Zásada 20

Ženy sehrávají důležitou úlohu v péči o životní prostředí a v rozvoji. Jejich plné uplatnění je tedy zásadní podmínkou pro dosažení trvale udržitelného rozvoje.

Zásada 21

Tvůrčí schopnosti, ideály a odvaha mladých lidí v celém světě musí být mobilizovány s cílem vytvořit globální partnerství, jež by umožnilo dosažení udržitelného rozvoje a zajištění lepší budoucnosti pro všechny lidi.

Zásada 22

Domorodé obyvatelstvo a jeho společenství a další místní společenství hrají díky svým znalostem a tradičním zvyklostem důležitou roli v ochraně a rozvoji životního prostředí. Státy by měly uznávat a podporovat jejich identitu, kulturu a zájmy a tak jim umožnit zapojení do úsilí o dosažení trvale udržitelného rozvoje.

Zásada 23

Životní prostředí a přírodní zdroje utlačovaných, ovládaných a okupovaných národů musí být chráněny.

Zásada 24

Válečné aktivity jsou pro udržitelný rozvoj nutně destruktivní. Proto musí státy i v dobách ozbrojených konfliktů respektovat mezinárodní právo zajišťující ochranu životního prostředí a v případě potřeby spolupracovat na jeho dalším rozvoji.

Zásada 25

Mír, rozvoj a ochrana životního prostředí jsou na sobě vzájemně závislé a neoddělitelné.

Zásada 26

Státy musí řešit své spory týkající se životního prostředí mírovou cestou a vhodnými prostředky v souladu s Chartou OSN.

Zásada 27

Státy a národy musí v dobré víře a v duchu partnerství spolupracovat na plnění zásad zakotvených v této Deklaraci a na dalším rozvíjení mezinárodního práva v oblasti trvale udržitelného rozvoje.

Transformace k trvalé udržitelnosti

Srovnání přechodu k trvale udržitelnému rozvoji s průmyslovou a zemědělskou revolucí je na místě, protože jde o proměnu podobně zásadní. Tyto historické "revoluce" však probíhaly po mnoho desítek, stovek a dokonce tisíců let, zatímco přechod k trvale udržitelnému rozvoji musí zvládnout jedna či nanejvýše dvě generace. Víc času prostě není. Autoři Mezí růstu, kteří vydali svou novou zprávu s dvacetiletým odstupem (Meadows a kol., 1992) uznali, že trvale udržitelný rozvoj je skutečným řešením, avšak podle nich má lidstvo k dispozici nanejvýš dvacet let. Dosavadní trendy světového vývoje si totiž stále zachovávají exponenciální a neudržitelný charakter, i když se poněkud zpomalily.

Na začátku sedmdesátých let se konflikt mezi ekonomickým růstem a zachováním únosné kvality životního prostředí v globálním měřítku zdál nepřekonatelný. Představa růstu stála proti myšlence ne-růstu (nulového růstu). Otázka zněla zda je možno vůbec připustit hospodářský růst jako takový. Základem tohoto pojetí bylo historické zjištění úzké vazby, paralelního růstu znečištění a jiné degradace prostředí a přírodních zdrojů s růstem hospodářským. Myšlenka trvale udržitelného rozvoje je naopak založena na přesvědčení, že životní prostředí není ničeno růstem samotným, nýbrž důležitá je povaha růstu, jeho charakter. Vývojové trajektorie hospodářského rozvoje a postupné degradace prostředí, jež až dosud vykazují stejný trend, je možno oddělit, mezi ekonomickou aktivitu a její dopady na prostředí lze postavit bariéru. Otázka "zda vůbec růst" se změnila na otázku "jak růst".

Trvalé udržitelnosti se má dosáhnout především radikálním snížením ekologické náročnosti neboli zvýšením ekologické účinnosti hospodářské činnosti. Znamená to snížení objemu vstupů do technologických a všech jiných ekonomických procesů, snížení spotřeby všech přírodních zdrojů a zároveň snížení objemu veškerých výstupů, odpadů jakéhokoliv typu. Zatímco "ekologické paradigma" začátku sedmdesátých let zdůrazňovalo potřebu snížení zátěže prostředí prostřednictvím snížení materiálních nároků (a počtu) lidí, současné paradigma se zaměřuje na třetí člen "zátěžové rovnice", na ekologickou náročnost. Můžeme to vyjádřit tak, že dřívější představa vlastně pracovala jen se dvěma faktory a teprve současná koncepce doplnila třetí, který zároveň považuje za kriticky důležitý:

Největší část dosavadního textu se týkala objasnění různých aspektů zátěže prostředí. V kapitole 2 jsme se také věnovali otázkám počtu lidí. Ve zbývajícím textu se stručně budeme zabývat zbývajícími dvěma faktory, to znamená materiálními nároky lidí a ekologickou náročností, se kterou jsou tyto materiální nároky uspokojovány.

Některé směry zdůrazňují, že jedinou spolehlivou cestou záchrany před ekologickou krizí je podstatné snížení materiálních nároků lidí cestou změny hodnot a životního stylu na základě nové etiky, nové filosofie založené ekologicky. Nejznámějším takovým směrem je tzv. hlubinná ekologie (deep ecology). Spíše pragmaticky a technokraticky orientované směry zdůrazňují především nutnost zaměřit se na posledního činitele, to znamená ekologickou náročnost. (Jinými slovy můžeme hovořit o ekologické účinnosti, která je v podstatě převrácenou hodnotou náročnosti.) Nicméně i toto "pragmatické" řešení předpokládá určitou redukci materiálních nároků lidí, respektive jejich nové, poněkud změněné pojetí. Maurice Strong, generální sekretář konference v Riu, například hovoří o "sofistikované skromnosti". Nezdůrazňuje se však tolik význam nového systému hodnot, ale hlavně řešení v oblasti nových ekonomických přístupů usilujících o napravení chyb trhu, správného určení vlastnických práv a podobně. Stručně řečeno, nabízí se řešení v rámci převládajících filosofických, společenských, morálních a ekonomických představ a paradigmat současné industriální společnosti, které není třeba v zásadě opustit, nýbrž jen v jistých směrech korigovat.

Nejdůležitější zásadou trvale udržitelného rozvoje je integrace ekologických, ekonomických a sociálních aspektů. Především to znamená sladění základních koncepcí trvalé udržitelnosti ze tří zřetelů:

Z ekologického hlediska jde o zachování únosné kvality složek prostředí, dostatečné základy přírodních zdrojů, biodiverzity a stability životodárných biosférických systémů, jako je klima, hydrologický cyklus, stratosférický ozón. Nejde o konzervaci současného nebo dokonce i rekonstrukci nějakého minulého "ideálního "stavu, ale o uchování schopnosti těchto systémů udržovat podmínky života v biosféře v přijatelných mezích.

Ze sociálního hlediska jde o zachování kladných rysů stávajících sociálních a kulturních struktur, o pokračování rozvoje lidské osobnosti, o spravedlivější a mírumilovnější svět a zejména o odstranění nesnesitelné chudoby a bezprostředního ohrožení zdraví a důstojnosti života.

Z ekonomického hlediska je představa trvalé udržitelnosti založena na koncepci maximálního výnosu, přičemž stávající objem aktiv nebo kapitálu, který poskytuje tento výnos, zůstává zachován nebo se zlepšuje či rozmnožuje.

Až dosud věnovala věda o životním prostředí největší pozornost zřetelům ekologickým. Prohlédneme-li učebnice, které se zabývají ochranou prostředí, jsou psány většinou přírodovědci a týkají se různých aspektů ekologických systémů a biosféry. Je samozřejmé, že důkladné poznání přírodních zdrojů, složek prostředí, přírodního bohatství a podobně jsou jedním ze základních předpokladů úspěšné cesty trvale udržitelného rozvoje. Veškeré společenské procesy, veškeré rozhodování, technologie a další činnosti se rozhodně musí dít v souladu s ekologickými principy, s principy fungování přírodních systémů - jinak těžko mohou získat trvale udržitelný charakter. Podstatná je však znalost ekologických jevů ve vztahu k jevům společenským, pochopení jejich významnosti, relativní důležitosti a jejich nebezpečnosti, například aktuálních rizik pro lidské zdraví. Právě těchto informací je dosud k dispozici málo. Dosud neuspokojivá je rovněž úroveň kvantitativních znalostí o skutečně důležitých změnách jednotlivých přírodních systémů způsobených lidskou činností. Zejména se to týká velkých biosférických fenoménů globálního rozsahu jako je klimatický systém, systém světových oceánů, globální biogeochemické cykly důležitých chemických prvků.

Rozhodně však není pochyb o tom, že pro účinnou transformaci směrem k trvale udržitelnému rozvoji jen důkladná znalost ekologického systému planety nestačí. Je to proces, který musejí uskutečnit lidé v souladu se zákony a pravidly chování, které určují především vztahy mezi nimi samotnými, vztahy, jež jsou předmětem oborů společenských disciplín, například ekonomie, sociologie.

Již jsme zdůraznili, že klíčový význam má snižování ekologické náročnosti jednotlivých technologických postupů. Význam technických oborů je tedy naprosto zřejmý. Pro dosažení tohoto cíle však nestačí jenom vymyslet nové účinné a prostředí šetřící technologické postupy. Tyto postupy musí být přijatelné po stránce ekonomické a sociální. Znamená to například, že tomu, kdo je zavede, se jeho činnost musí vyplatit. Hovoříme o řešeních dvojího zisku, to znamená zisku ekonomického a zároveň výhody pro životní prostředí. (Známým příkladem jsou technologie účinného využití energie. Jestliže se s nevelkou investicí dosáhne stejné úrovně požadované služby s nižším množstvím energie, znamená to jednak úsporu energie, což lze vyjádřit finančně, jednak menší zátěž pro životní prostředí spojenou s energetickým hospodářstvím.) Aby se však takových řešení mohlo dosáhnout, musí existovat určité ekonomické klima, které je tvořeno souborem ekonomických pravidel, zákonů a jiných norem. Patří sem například cenová politika vlády (pokud jsou ceny závislé na rozhodnutí vládních orgánů) a daňový systém. Uvedené zavedení účinné technologie využití energie může přinést ekonomický užitek tehdy, jestliže zisk získaný úsporou převýší náklady spojené s instalací nové technicky vyspělejší, ale i finančně náročnější technologie.

Vytvořit příznivé ekonomické klima však rozhodně není jednoduchá záležitost. Ekonomický systém je součástí celého společenského systému, v jehož rámci funguje, a v demokratické společnosti závisí především na veřejném mínění, na celkové společenské atmosféře, na tom, co lidé chtějí, jak vnímají skutečnost a priority svého i společenského života. Proto neméně důležitý než aspekty ekologické a ekonomické je také aspekt sociální. Základním předpokladem úspěchu transformace k trvale udržitelnému rozvoji je totiž to, aby lidé, občané, široká veřejnost tuto transformaci vzala za své. Nelze si představit, že by se taková hluboká změna dala provést jiným způsobem, například tak, že osvícená vláda ať už jednoho státu nebo ve světovém měřítku takovou transformaci nařídí a uskuteční "shora". Zřejmě je zde základním požadavkem dostatečné vzdělání, nejen v oblasti přírodních věd, ale i věd společenských. Jedním z důležitých výsledků potřebného vzdělání je pochopení, jak konzumní zvyklosti a praxe ovlivňuje ekologický systém, jaké ekologické důsledky má každodenní činnost lidí. Od tohoto poznání se teprve může odvinout snaha po změně těchto vzorců, snaha po změně k lepšímu.

Názory blízké hlubinné ekologii zdůrazňují především etické stránky řešení ekologického problému a trvají na tom, že bez zásadní změny životního stylu, podstatného omezení osobní spotřeby nelze dosáhnout obratu k trvale udržitelnému rozvoji. Není pochyb o tom, že současné vzorce spotřebního chování nemají trvale udržitelný charakter. Na druhé straně je však třeba vidět, že právě nejbohatší země dosahují nejlepších výsledků při ochraně prostředí a projevují nejvíce porozumění pro řešení ekologických problémů nejen na svém vlastním území, ale ve světovém měřítku (obr. 84). Zdá se, že teprve určitá úroveň prosperity, míněno dosti obecně, umožňuje lidem, aby se skutečně účinně starali o ochranu životního prostředí a šetrné využívání přírodních zdrojů, o ochranu biosféry a celé planety Země. Těžko si lze představit, že se "ekologicky uvědoměle" budou chovat lidé na prahu bídy.

Ekonomie životního prostředí

Vazby mezi ekologickým a ekonomickým systémem jsou mnohostranné. Přírodní prostředí poskytuje pro ekonomickou činnost služby a statky, které můžeme rozčlenit do tří hlavních kategorií:

Tyto kategorie představují aktiva hospodářského procesu. Ekologický systém se však uplatňuje také na straně pasív: to jsou zdevastované složky prostředí a přírodní zdroje, které působí značné ekonomické ztráty, odhadované v různých zemích v rozmezí 2-13 % HDP. V tab. 17 je uveden příklad z Německa.

Pro koncept trvalé udržitelnosti z ekonomického hlediska je důležité vyjasnit základní pojem, totiž pojem kapitálu, jehož základna se musí uchovat. Můžeme rozlišit tři základní kategorie kapitálu K, kapitál vyrobený Kv (stroje, zařízení, stavby, infrastruktura, ale i organizační struktury, výrobní a jiné programy a postupy), lidský Kl (vzdělaní pracovníci, invence, aktivita lidí) a přírodní Kp(přírodní zdroje, faktory prostředí):

K = Kv + Kl + Kp = Ka + Kp

(Kv + Kl můžeme spojit do široké kategorie antropogenního kapitálu Ka.)

Otázkou je, do jaké míry je možno vzájemně nahrazovat jednotlivé kategorie kapitálu a do jaké míry je možno provádět substituce uvnitř jednotlivých kategorií. Ekonomové vycházejí z toho, že substituce je v zásadě neomezeně možná. Lze to vyjádřit také tak, že pokud je k dispozici dostatečný objem jakéhokoliv kapitálu (například ve formě hotových peněz), kterýkoliv chybějící druh kapitálu je v zásadě možno nahradit a celkový objem K zachovat. Ekologové soudí právě opačně. Tvrdí, že pokud jde o Kp, o přírodní kapitál, je substituce principiálně nemožná, a to ani v rámci této kategorie: Čistou vodu, půdu, vzduch nelze vyměnit za nic jiného, bohatství přírodních druhů se nedá zaplatit, zničenou ozónovou vrstvu nenahradí žádné množství peněz.

V extrémní podobě neplatí žádný z uvedených názorů, ale zčásti mají pravdu oba. Smířit se dají takto:

Ekologové musí připustit, že substituce přírodního kapitálu je do určité míry možná, někdy do překvapivě značné míry, pokud připustíme dostatečně široké měřítko jak časově, tak geograficky. Dokazuje to relativně dobrá kvalita prostředí v industrializovaných zemích, kde se nejen podařilo udržet většinu složek prostředí na únosné úrovni, ale v mnoha případech je zlepšit. Ekonomové na druhé straně musí uznat, že přírodní kapitál má jisté komponenty, které substituovat nelze, které je bezpodmínečně nutno zachovat, jejichž destrukci nad jistou kritickou mez, definovanou například kritickou zátěží (viz kap. 1), nelze připustit. Můžeme to formulovat takto:

K = Ka + Kp + Kp*

kde Kp* je kritický přírodní kapitál, který nelze substituovat.

Je třeba zdůraznit, že stanovení Kp* po kvalitativní i kvantitativní stránce je obtížné. Platí to jak pro energetické a materiálové přírodní zdroje, jak obnovitelné, tak neobnovitelné (u posledních jsou navrhovány různé postupy, jak zajistit jejich substituci, například investováním do rozvoje obnovitelných zdrojů, kterými je bude možno v budoucnu nahradit), tak pro životodárné biosférické systémy i služby životního prostředí.

Změny trajektorie hospodářského rozvoje směrem k trvalé udržitelnosti lze dosáhnout různými cestami, respektive kombinací různých postupů a nástrojů. Nepochybně nejdůležitější roli hraje vzdělání, informace, účast veřejnosti. Veřejné mínění vyúsťuje jednak ve spontánní, dobrovolné akce, například ve změnu chování občanů - spotřebitelů ("green consumerism") nebo podniků, které volí ekologicky přijatelné výrobní způsoby ("green capitalism"), jednak prostřednictvím demokratického procesu v zákonné a jiné normy, upravující chování občanů a zejména podniků obecně závaznými předpisy.

Tyto předpisy znamenají nástroje ekologické politiky, které jsou v zásadě dvojího typu. V převážné míře jde o nástroje typu rozkazu a kontroly ("command and control"), které mají podobu různých norem, standardů a limitů. Tyto standardy jsou vyjádřeny jako limitní hodnoty vybraných fyzických jednotek, například koncentrací škodlivin, úrovní hluku, intenzity záření, přípustné eroze půdy, ukazatelů využití půd a ploch. Mají povahu buď limitů omezujících vstupy a výstupy (většinou tzv. emisní limity, určující například maximální množství škodlivin vypouštěných do ovzduší či vod) nebo limitů prostředí, stanovujících přípustné zátěže (například maximální přípustnou výši kyselé atmosférické depozice - viz kap. 4) nebo určité meze vybraných vlastností různých složek prostředí, například nejvyšší přípustné koncentrace vybraných škodlivin v ovzduší, ve vodě nebo v potravinách.

Pokud zákony nebo jiné právní předpisy ovlivňují chování prostřednictvím ekonomické stimulace, ať už pozitivní (finanční podpory, daňové úlevy, osvobození od cel ap.) nebo negativní (zdanění, poplatky, platby) nebo jiným zapojením ekonomických mechanismů včetně tržních sil, mluvíme o ekonomických nástrojích. Ty se obecně považují za pružnější a účinnější, avšak zatím se uplatňují všude na světě jen v menší míře. Celkově se považují nikoliv za alternativu (jen ve výjimečných případech), nýbrž za doplnění nástrojů typu rozkazu a kontroly. Ty vytvářejí základní kostru "regulačního rámce", bez něhož by ekonomické nástroje mohly těžko fungovat. Zatímco uplatnění nástrojů typu rozkazu a kontroly je výrazem snahy o integraci ekologických zřetelů do formulace společenských cílů, je uplatnění ekonomických nástrojů naplněním úsilí o integraci těchto zřetelů do ekonomické politiky.

Po teoretické stránce se ekonomické nástroje opírají o rozvinutí základní myšlenky trvale udržitelného rozvoje, zdůrazňující nutnost (a možnost) postavení hradby mezi ekonomickou aktivitu a zátěž prostředí prostřednictvím změny povahy hospodářského růstu. Vychází se ze zjištění, že minulá (a dosavadní) škodlivá povaha tohoto růstu je do velké míry způsobena dvěma po výtce ekonomickými příčinami, a to několika typy selhání trhu a chybami vládní ekonomické politiky.

Trh selhává ve třech směrech:

Externalita (neboli vnější náklad) vzniká tehdy, jestliže ekonomická aktivita jednoho subjektu způsobuje dodatečné náklady nebo ekonomickou újmu jiným subjektům, aniž by jim byla poskytnuta kompenzace ze strany původce těchto nákladů. Jednoduchým příkladem je vypouštění škodliviny do řeky, což způsobuje dodatečné náklady na čištění surové vody subjektům, které chtějí čerpat vodu z téže řeky pod výpustí škodlivin. Je-li znečišťovatelem výrobní podnik, může si dovolit vyrábět své výrobky relativně levně, protože do jejich ceny nejsou promítnuty plné společenské náklady, které nesou jiné ekonomické subjekty.

Trh není vytvořen pro tak zvané volné statky, věci v obecném vlastnictví, jejichž příkladem je atmosféra. Platí to také pro "volné služby", které poskytují životodárné biosférické systémy, a do značné míry to platí i pro mnohé další přírodní zdroje, jejichž cena je dána pouze náklady na jejich získání (například štěrkopísek či voda).

Přirozené monopoly vznikají tam, kde z povahy věci je vyloučena konkurence. Typickým příkladem jsou elektrárenské, vodárenské nebo plynárenské společnosti. (V dané oblasti si lze těžko představit dvě nebo více vodárenských, plynárenských ap. soustav.)

Tato selhání trhu se dají odstranit kombinací různých způsobů. Především jde o správné určení vlastnických práv, což pomáhá vytvořit trh tam, kde zatím neexistoval. Tento postup je zvláště aktuální u nás, kde se komunistický stát záměrně a systematicky snažil odstranit samotný pojem vlastnictví a vlastnických práv, aby se největšího podílu majetku zmocnil sám. Vlastnická práva se nyní postupně přiřazují objektům, které dříve nikdo "nevlastnil" (mimo vágně definovaný a nejasně representovaný stát), a zároveň se přesně vymezují. Vlastnická práva nikdy neznamenají neomezené možnosti manipulace s vlastněným předmětem, nýbrž definovaný soubor práv a povinností (například vlastník lesa může užívat svého majetku dosti úzce vymezeným způsobem). Přesné vymezení vlastnických práv je proto velmi důležité. Vlastníci se obecně chovají ke svému majetku zcela jinak než pouzí uživatelé, snaží se jej udržovat v co nejlepším stavu s dlouhodobou perspektivou trvalého výnosu.

Nedostatky přirozených monopolů pomáhá odstranit přímé zapojení veřejnosti do rozhodovacího procesu. Například ceny elektřiny v USA jsou určovány volenými komisemi, které vstupují do dialogu s elektrárenskými společnostmi.

Cena je velmi důležitým atributem všech komerčně poskytovaných služeb a statků. Cílem snahy po odstranění selhání trhu je, aby ceny plně odrážely celkové společenské náklady na pořízení daného výrobku nebo služby včetně plné hodnoty využitých přírodních zdrojů a způsobených škod na životním prostředí. Ekonomové zemí OECD proto již v r. 1972 doporučili uplatnění principu "znečišťovatel platí" (PPP - polluter pays principle) jako základní ekonomické zásady politiky životního prostředí; stejný požadavek obsahuje zásada 16 Deklarace z Rio de Janeira. Výsledkem uplatnění tohoto principu je umožnit, aby trh poskytoval cenové signály, jež správně odrážejí skutečnou vzácnost přírodních zdrojů a ekologické náklady hospodářské aktivity. Zřejmou podmínkou pro účinné uplatnění principu "znečišťovatel platí" a dalších způsobů internalizace externalit i odstranění dalších selhání trhu je správné ocenění přírodních zdrojů a jiných hodnot přírodního prostředí na jedné straně a škod způsobených znečištěním a jinou devastací na straně druhé. Je vypracována řada metod oceňování, příkladem výsledků je tab. 18.

Údaje uvedené v tabulce ukazují, že pro stanovení celkové ekonomické hodnoty CEH fenoménů přírodního prostředí a zdrojů není důležitá jen užitná hodnota UH, ale také hodnota existenční EXH, vnitřní hodnota přírody, na člověku a jeho užívání nezávislá, kterou uznává celosvětová Úmluva o biodiverzitě:

CEH = UH + EXH

Jak je vidět, lidé staví tuto existenční hodnotu poměrně vysoko.

Ekonomická politika vlád se až dosud vyznačuje řadou rysů, které jsou z ekologického hlediska velmi škodlivé. Zvláště výrazné jsou neblahé následky dotační a daňové politiky v oblasti zemědělství a energetiky. Příkladem je ekologicky špatná nízká daň z přidané hodnoty na uhlí (5% ve srovnání s 23% u většiny výrobků) v České republice. Dotace ve velké většině ekologicky škodlivé, ovšem praktikují snad všechny vlády na světě, jejich objem se odhaduje na 5% z celkového "světového domácího produktu" neboli 1 bilion USD.

Konvenční systém daní, který zdaňuje příjmy, práci, zhodnocení surovin a jiné činnosti z ekologického hlediska příznivé, a nezdaňuje - nebo jen nedostatečně - činnosti nepříznivé, jako čerpání zdrojů nebo znečišťování, je z hlediska ekonomických zásad trvale udržitelného rozvoje pochybený. Někteří ekonomové (A.C.Pigou) navrhovali zavést daně, které by kompenzovaly společenské náklady ekologicky nepříznivých činností, již ve 30. letech. V poslední době se proto množí hlasy, volající po postupné, ale zásadní reformě daňových systémů. Nenavrhují se nové "ekologické" daně navíc, ale výnosově neutrální ekologicky orientovaná systémová změna. Podle posledních údajů OECD se už v některých státech prvky nového systému začínají uplatňovat, například v Holandsku existuje od r. 1992 daň z užívání fosilních paliv a další tzv. uživatelské daně se v této zemi připravují (z užívání podzemní vody, z ukládání odpadů na skládky a z používání uranu).

Uplatnění postupů ekonomie životního prostředí, to znamená integrace ekologických a ekonomických zásad, by mělo znamenat postupné "zlevnění" ochrany životního prostředí v rámci přechodu k trvale udržitelnému rozvoji. Až dosud však tato ochrana, do níž s v současné době ovšem počítají činnosti jako likvidace odpadů nebo monitoring, sice přináší ekonomická aktiva, ale výdaje jsou rovněž značné. Podle posledních údajů z Holandska zde činí náklady na ochranu prostředí v současné době 2,7 % HNP a do roku 2000 se předpokládá růst na 3,1% HNP (viz tab. 19). Je ovšem třeba poznamenat, že z uvedené celkové sumy pouze necelá čtvrtina (zhruba 4 mil Dfl) je hrazena z rozpočtu centrální vlády, provincií a obcí, zbytek nákladů nesou různá hospodářská odvětví a více než čtvrtina (4,5 mil Dfl) domácnosti.

Důležitým rysem ekonomické teorie je snaha po ukazatelích, indikátorech, které by umožnily srovnání různých hospodářských aktivit a jejich úspěchů i neúspěchů. Postupem doby byly zavedeny různé ekonomické indikátory, z nichž nejznámější je hrubý domácí nebo národní produkt (HNP, HDP). Ekonomie životního prostředí přichází s dalšími indikátory, především upozorňuje na to, že HDP není ideální měřítko ekonomického pokroku, protože nebere v úvahu znehodnocování přírodních zdrojů a škody na životním prostředí. Navrhuje proto zavést ekologicky upravený čistý domácí (národní) produkt, který by tyto skutečnosti zohledňoval. Postupně se zavádí ekologicko-ekonomické výkaznictví a účetnictví, například národní účty přírodních zdrojů, integrované ekologicko-ekonomické účetnictví ve formě tzv. satelitních účtů životního prostředí a podobně. Cílem těchto snah je objektivně zachytit pokrok směrem k trvale udržitelnému rozvoji pomocí spolehlivých ukazatelů, které by braly do úvahy nejen ekonomické skutečnosti - korigované z hlediska hodnoty přírodních zdrojů a životního prostředí - ale i stav složek prostředí včetně biosférických systémů a dále sociální skutečnosti, jako je rozvoj lidské osobnosti, míra svobody, uplatnění lidských práv a kvalita života.

Hospodářská odvětví a technologie

Ekologicky uvědomělá ekonomická politika, zaměřená na vytvoření ekonomického klimatu příznivého pro řešení dvojího zisku, se musí uplatnit především v jednotlivých odvětvích hospodářských činností, které jsou z hlediska interakcí mezi ekonomickým a ekologickým systémem důležité. Patří mezi ně zejména:

Energetika. Zde je situace ne-li nejhorší, tedy jedna z nejhorších. Ceny energetických vstupů (především ropy) jsou nepříznivě nízké, a ceny různých forem energie, dodávané spotřebitelům, jsou ještě navíc v mnoha zemích (například u nás) dotovány. Pouhým odstraněním dotací by se dosáhlo rovnou čtverého zisku: ušetřil by státní rozpočet, zlepšilo by se prostředí, podnikatelům i občanům by se vyplatilo šetřit a zavádět účinné technologie, a z ušetřených prostředků by se mohly podporovat užitečné programy, například výzkum obnovitelných zdrojů energie, což znamená investice do budoucnosti.

Doprava. Odvětví, kde se zatím prakticky ani nezačalo s prací na oceňování a hodnocení veškerých ekologicky záporných vlivů a na jejich internalizaci. Zdá se ovšem, že roste pochopení velmi negativních vlivů dopravy na prostředí a že se této otázce začíná věnovat mimořádná pozornost.

Zemědělství. Dotace podporující nadprodukci a směřující k degradaci přírodních zdrojů (půda, voda) a k plýtvání cennými produkty (potravinami) jsou z ekologického hlediska absurdní. Přesto je mezi industrializovanými zeměmi snad jen jeden stát, který dotace do zemědělství plně odstranil (Nový Zéland).

Lesnictví. Zájem světové veřejnosti je soustředěn na záchranu tropických lesů, ale ekonomické klima ve většině industrializovaných států "Severu" je zatím stejně málo příznivé pro trvale udržitelné využívání lesního bohatství a respektování existenční hodnoty biodiverzity z velké části vázané na lesy.

Surovinová politika. Směšně nízké ceny všech surovin, které se žádná vláda ani mezivládní instituce ani nesnaží korigovat, jsou ekologicky nesmírně devastující. Ceny všech surovin (mimo ropu) klesly ve světovém měřítku za posledních 20 let o plných 45% (ve stálých cenách), a nepředpokládá se, že by se situace změnila po příštích nejméně 10 let, nanejvýš mohou ještě více klesnout. Hlavním faktorem je neustále stoupající nabídka surovin, které jsou nejdůležitějším zdrojem příjmů většiny rozvojových států. Prosazení podstatného zvýšení cen, což je v současné době zřejmě politicky neprůchodné na národní i mezinárodní úrovni, by přineslo trojí nebo čtverý zisk podobně jako v odvětví energetiky.

Využití území. Ačkoliv toto je oblast, kde vlastnická práva mají dlouhou tradici a vedou k relativně racionálnímu užívání prostoru, ceny pozemků většinou stále neodrážejí zásadní omezenost a vzácnost tohoto přírodního zdroje (pokud nebereme v úvahu pozemky ve městech). Projevuje se to při rozhodování o projektech dopravních systémů nebo při oceňování "neplodné", "neužitečné" půdy, která dosud nemá skoro žádnou finanční hodnotu.

Turistika. Snaha o zavedení ekologicky příznivé turistiky naráží na skutečnost, že přírodní prostředí, jakkoliv vzácné, cenné a jedinečné z ekologického hlediska, je v zásadě stále volným statkem.

Průmysl. V některých odvětvích průmyslu, zvláště chemického, se ukazují nadějné signály nových přístupů, spočívajících v zavádění moderních technologií, ekologických auditů, hodnocení "životního cyklu" výrobků (life cycle assessment), plného zveřejňování informací a podobně. Zdá se, že průmysl se alespoň v některých případech začíná stávat z nepřítele a příčiny potíží spíše součástí řešení ekologických problémů.

V průmyslu a v dalších odvětvích národního hospodářství hrají zřejmě klíčovou roli nové ekologicky vhodné technologie, které potřebují minimum materiálů a energie a produkují jen málo nebo žádné odpady.

Tento koncept se vyvinul teprve v poslední době. Přibližně do konce šedesátých let mezi kritéria pro posuzování technologických postupů v zásadě nepatřilo hledisko životního prostředí. Od té doby však vlády začaly uplatňovat různá regulační opatření, která se postupně více a více stávala důležitým hlediskem. V průběhu sedmdesátých a na začátku osmdesátých let tato opatření vyvolala nutnost zavádění čisticích a jiných nápravných technologií, technologií "na konci potrubí". Patří sem filtrační zařízení, která zbavují spaliny popílku, čisticí zařízení, která odstraňují škodlivé látky z odpadních vod a podobně. Taková řešení jsou v zásadě přidáním nové technologie k technologii již existující, aniž by samotné původní zařízení bylo nějak podstatně ovlivněno.

V druhé polovině sedmdesátých let se objevil nový koncept; máloodpadové technologie. Projevila se tendence zbavit se odpadů ještě dříve než vůbec vznikly. Je to něco zcela jiného, než uvedené technologie "na konci potrubí". Od následných opatření se přechází k opatřením prevenčním. Dnes se spíše hovoří o čisté produkci, jež se týká se především výrobních procesů, kde znamená maximálně účinné využití surovin a energie, vyloučení toxických surovin, meziproduktů, odpadních produktů i výrobků a celková redukce objemu odpadů ještě dříve než opustí produkční proces. Koncepce čisté produkce zaměřuje pozornost na celý "životní cyklus" výrobků, tak zvaně od kolébky do hrobu, což znamená také sledování veškerých negativních efektů, které sebou přináší používání výrobků.

Hlavním cílem čisté produkce je především nevytvářet pokud možno žádné odpady tuhé, kapalné, nebo plynné. Tohoto základního cíle se dá dosáhnout zlepšováním technologií, stejně důležité však je základní změna stanovisek a pojetí celého výrobního procesu. Změny se uskutečňují na všech úrovních:

Na úrovni jednotlivých součástí procesů, surovin, meziproduktů.

Na úrovni jednotlivých procesů, které je třeba uzpůsobit tak, aby šetřily prostředí. Může to začínat maličkostmi jako je třeba utěsnění různých úniků, vyloučením polotovarů, které mohou mít nepříznivé vlastnosti až po celou změnu jednotlivých procesů.

Na úrovni technologických subsystémů a celých systémů.

Na hodnotové úrovni, to znamená, že se musí klást otázky o smyslu celých výrobních procesů. Na této úrovni se v praxi uskutečňuje integrace všech klíčových aspektů ekologických, sociálních a ekonomických.

Průmyslové systémy nejsou tak účinné jako systémy přírodní z hlediska recyklace odpadů. Ekosystémy jsou v tomto směru velmi dobrým příkladem pro technologické systémy. Průmyslová ekologie je novým oborem, který se snaží takovéto analogie hledat. Jedním z řešení je tvorba rozsáhlých technologických systémů, kde jednotlivé produkční systémy na sebe navazují a v úhrnu vytvářejí relativně uzavřený systém. Hovoří se o novém "průmyslovém metabolismu" (Ayres a Simonis 1993). Jak dokazuje tab. 20, má recyklace význam nejen z hlediska úspory materiálů, ale i energie. V současné době však jejímu skutečně masovému uplatnění brání ekonomické důvody. Ceny průmyslových surovin jsou velice nízké a stále klesají. Platí to jak pro suroviny z obnovitelných zdrojů, tak pro suroviny nerostné. Proto je velmi povzbudivé, že přese všechno ve světovém úhrnu roste objem recyklovaného materiálu. Některé trendy jsou zachyceny na obrázcích 85 a 86. Ještě ve větším měřítku se zřejmě uplatní teprve tehdy, až se stane součástí celkové výrobní strategie, která s recyklací bude od počátku počítat. Příkladem jsou automobily BMW, které už dnes se vyrábějí tak, aby se po dosloužení daly snadno rozebrat a jednotlivé části různým způsobem využít.

Jiným povzbudivým světovým trendem je klesající spotřeba některých klíčových materiálů ve světovém měřítku. Obrázek 87 zachycuje vývoj světové produkce oceli.

Instituce

Instituce ochrany životního prostředí jsou významnou součástí společenské struktury na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni. Ochrana životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů je rovněž předmětem značného veřejného zájmu. Při výzkumech veřejného mínění se starost o kvalitu životního prostředí i ochota věnovat poměrně značné prostředky řešení těchto problémů objevují na předních místech v žebříčku pozornosti, která se věnuje jednotlivým tématům. Snad ve všech zemích na světě je tento vážný společenský zájem institucionalizován. Vědecké instituce se věnují výzkumu otázek, jež souvisí s životním prostředím. Ekologické výchově a vzdělávání se věnují školy na všech úrovních, a také četné nevládní organizace.

Na mezinárodní úrovni existuje celá řada institucí, jež se zabývají ochranou životního prostředí, nejdůležitější jsou tyto:

Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization - FAO) - 1945, Řím

Mezinárodní úmluva o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade - GATT) - 1946, Ženeva

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (International Atomic Energy Agency - IAEA) - 1957, Vídeň

Mezinárodní mořská organizace (International Maritime Organization, IMO) - 1958, Londýn

Výchovná vědecká a kulturní organizace OSN (UN Educational Scientific and Cultural Organization - UNESCO) - 1945, Paříž

Světová zdravotnická organizace (World Health Organization - WHO) - 1948, Ženeva

Světová meteorologická organizace (World Meteorological Organization - WMO) - 1873, Ženeva

Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund - IMF) - 1944, Washington

Mezinárodní banka pro rekonstrukci a rozvoj - Světová banka (International Bank for Reconstruction and Development - World Bank) - 1944, Washington

Rozvojový program Spojených národů (UN Development Programme - UNDP) - 1966, New York

Program Spojených národů pro životní prostředí (UN Environmental Programme - UNEP) - 1972, Nairobi

Ekonomická komise pro Evropu OSN (UN Economic Commission for Europe - UNECE) - 1947, Ženeva

Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj (European Bank for Reconstruction and Development - EBRD) - 1991, Londýn

Fond pro světové životní prostředí (Global Environment Facility - GEF) - 1991, Washington

Ochranou prostředí se zabývají četné mezinárodní smlouvy a úmluvy, které v poslední době tvoří stále větší část objemu mezinárodního práva. Předmětem mezinárodního ujednání je ochrana většiny složek životního prostředí ať už se jedná o ovzduší, vody, nebezpečné odpady. Poměrně velké množství úmluv a dohod se týká ochrany přírody a jejích jednotlivých částí:

1906 - Konvence týkající se spravedlivého rozdělení vod řeky Rio Grande pro zavodňování

1909 - Smlouva o pohraničních vodách mezi Velkou Británií (jménem Kanady) a Spojenými státy

1911 - Konvence na ochranu a zachování kožešinových tuleňů

1923 - Konvence na ochranu rybolovu halibuta v severním Tichém oceánu a v Beringově moři

1931 - Konvence o regulaci velrybářství

1940 - Konvence o ochraně přírody a zachování divoké přírody na Západní polokouli

1946 - Mezinárodní konvence o regulaci velrybářství

1951 - Mezinárodní konvence na ochranu rostlin

1954 - Konvence o prevenci znečištění moří ropou

1958 - Konvence o rybolovu a ochraně živých zdrojů širých oceánů

1959 - Smlouva o Antarktidě

1963 - Smlouva zakazující zkoušky jaderných zbraní v atmosféře, v kosmickém prostoru a pod vodou

1964 - Schválené postupy na ochranu antarktické fauny a flory

1967 - Mezinárodní smlouva o zásadách, kterými se určují činnosti států při výzkumu a využití kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných těles Sluneční soustavy

1971 - Konvence o mokřadech s mezinárodním významem zvláště jako habitatu vodního ptactva (Ramsarská konvence)

1972 - Konvence na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví

1972 - Konvence o prevenci znečištění moří odkládáním odpadů a jiných látek (Londýnská konvence)

1973 - Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy živočichů (CITES)

1979 - Konvence o ochraně stěhovavých druhů divoce žijících živočichů (Bonnská konvence)

1979 - Konvence o znečištění ovzduší přecházející hranice států (Ženevská konvence)

1980 - Konvence o ochraně antarktických mořských živých zdrojů

1982 - Konvence Spojených národů o mořském právu

1985 - Helsinský protokol o snížení emisí síry nebo jejich toků přes hranice nejméně o 30 procent

1985 - Vídeňská konvence o ochraně ozonové vrstvy

1986 - Konvence o včasném informování o jaderných nehodách

1986 - Konvence o spolupráci v případě jaderných nehod nebo radiologických nebezpečných událostí

1987 - Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu

1988 - Sofijský protokol týkající se kontroly emisí oxidů dusíku nebo jejich toků přes hranice států

1989 - Konvence o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států (Basilejská konvence)

1990 - Londýnský dodatek Montrealského protokolu

1991 - Protokol o ochraně prostředí ke Smlouvě o Antarktidě

1992 - Konvence o biodiverzitě

1992 - Rámcová konvence o změně klimatu

1992 - Kodaňský dodatek k Montrealskému protokolu

Na rozdíl od ochrany životního prostředí není dosud příliš institucionalizován přechod k trvale udržitelnému rozvoji. Je zřejmé, že například na úrovni vlád není dost dobře možné pověřit specializovanou instituci (ministerstvo) tímto úkolem, protože je zřejmě v kompetenci celé vlády. Přesto v řadě zemí existují různé orgány na vládní úrovni nebo na úrovni parlamentů, které se trvalým rozvojem zabývají. Ve Spojených státech například zřídil president Clinton na jaře 1993 Radu pro trvale udržitelný rozvoj, ve které zasedají klíčoví ministři jeho kabinetu a řada dalších významných osobností z oblasti vědy, nevládních organizací a soukromého sektoru.

Na mezinárodní úrovni vznikl z iniciativy Konference Spojených národů o životním prostředí a rozvoji nový orgán OSN nazvaný Komise pro trvale udržitelný rozvoj. Je to mezivládní orgán v rámci Ekonomické a sociální rady, jehož členy jsou delegace 53 států zvolené na období 3 let. Hlavním úkolem Komise je sledovat, jak se naplňují ambiciózní cíle hlavního dokumentu z Rio de Janeira, Agendy 21, a aktivně působit na vlády všech států, aby tyto cíle byly co nejvíce naplněny.

Mimo vlády a OSN působí na národní i mezinárodní úrovni celá řada dalších institucí. Mezi velké nevládní organizace patří například Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), Celosvětový fond pro přírodu (WWF), Greenpeace. V České republice existuje velké množství nevládních zelených tohoto typu. Největší z nich je Český svaz ochránců přírody, který má zhruba 10.000 členů, další jsou Brontosaurus, Duha, Děti Země, Zelený kruh. Podniky soukromého sektoru si v poslední době velmi silně uvědomují nutnost zahrnout ochranu životního prostředí do svých vlastních hospodářských strategií. Také tyto snahy se postupně institucionalizují. Na mezinárodní úrovni je nejznámější Podnikatelská rada pro trvale udržitelný rozvoj (Business Council for Sustainable Development) se svými pobočkami v řadě zemí, také v České republice. Dále můžeme jmenovat Mezinárodní obchodní komoru, která se zabývá mimo jiné vypracováním Kodexu ekologicky přijatelného chování průmyslových a obchodních podniků.

Významnou roli hrají mezinárodní instituce vědecké, vládní i nevládní. Mezi poslední patří například rozsáhlý mezinárodní program IGBP (Mezinárodní program biosféra - geosféra) a organizace SCOPE (Vědecký výbor pro otázky prostředí), který je znám svými "reporty", zabývajícími se širokou škálou otázek prostředí (biologické i biogeochemické otázky, monitoring, účinky toxických látek i mnohé další).