Centrum pro otázky životního prostředí UK

České Budějovice, březen 1995

 Ing. Vladimír Koštoval

 Česká inspekce životního prostředí

 Oblastní inspektorát

 České Budějovice

 Zhodnocení agendy poplatků za

 znečišťování ovzduší.

Úvod

 Poplatky (úplaty) za znečišťování ovzduší jsou součástí složkového zákona na ochranu ovzduší již od roku 1967. Byl to zákon č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší, kterým byl institut poplatků za znečišťování ovzduší zaveden. Tento zákon zdánlivě zajišťoval princip "platí znečišťovatel", protože ukládal povinnost platit poplatky "znečišťovatelům". Ale vlastní definice znečišťovatele zužovala rozsah plátců poplatků na omezený okruh zdrojů znečišťování ovzduší. Navíc rozhodujícím výběrovým kritériem byla stavební výška komína zdroje ve vztahu na hmotnostní tok emisí. Tím byla jednak významně redukována účinnost poplatků jako nástroje k absolutnímu omezování emisí znečišťujících látek do ovzduší a dále byla tato konstrukce příčinou paradoxního jevu, že řada velmi významných producentů emisí se buď úplně nebo ve velké míře vyhnula placení poplatků díky dostatečné výšce komína.

 Toto stručné ohlédnutí za prvním zákonem na ochranu ovzduší zahrnujícím poplatkovou povinnost je nutné pro poznání, že stávající právní předpis upravující agendu poplatků za znečišťování ovzduší tj. zákon č.212/1994 Sb. (úplné znění zákona č.389/1991 o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování ve znění pozdějších předpisů) nepřekročil v oblasti poplatků "stín" zákona č.35 z roku 1967.

Základní principy a funkce poplatků

 Příprava nových právních norem na ochranu ovzduší po roce 1989 byla příležitostí pro volbu vhodných nástrojů k omezování emisí znečišťujících látek do ovzduší při provozu zdrojů. V případě poplatků bylo základní otázkou zachování tohoto institutu i v nové právní úpravě ochrany ovzduší. Přesto, že byly zavedeny nové účinné administrativní nástroje - institut limitů, bylo správně rozhodnuto, že poplatky budou i nadále součástí zákona o ovzduší.

 V novém ekonomickém prostředí je účinnost tohoto nástroje zvláště významná. Při správné volbě výše úplaty dává provozovateli zdroje srozumitelnou informaci o závažnosti negativního vlivu zdroje na životní prostředí. Finanční ohodnocení zatížení životního prostředí provozem zdroje znečišťování ovzduší formou poplatků je pro vlastníky zdrojů i jejich management, rozhodující na základě ekonomických stimulů, nejčitelnějším signálem důležitosti realizace opatření ke snížení emisí. Bylo by naivní se domnívat, že rostoucí "ekologické uvědomění" samo přinese "osvícení" managementu podniků. Nejlepším způsobem ekonomické motivace pro sanaci zdrojů znečišťování ovzduší je finanční profit, který po redukci emisí přinese snížení poplatků. Tyto všechny argumenty pro institut poplatků však plnohodnotně platí pouze za určitých podmínek. Tou nejdůležitější je správná výše poplatků.

Kalkulace sazeb a výše poplatků

 Jak už bylo řečeno, projevila se při konstrukci poplatků v zákoně č.389/1991 Sb. jistá setrvačnost z předcházející právní normy na ochranu ovzduší. Jde především o výši úplat. Stávající systém je spíše nástrojem k vytvoření určitého objemu finančních prostředků pro Státní fond životního prostředí než ekonomickým nástrojem stimulujícím provozovatele zdrojů znečišťování k omezování emisí.

 Základní otázkou je výše sazeb, které určují celkovou výši ročního poplatku. Pokud definujeme účel poplatků jako ekonomický nástroj motivace provozovatelů zdrojů znečišťování k omezování emisí znečišťujících látek, musí být výše sazeb odvozována od účinků těchto látek na životní prostředí a od výše nákladů potřebných na jejich odstranění.

 Je pochopitelné, že bylo nutné vyvážit v zákoně funkci poplatků a nového administrativního nástroje - emisních limitů. Zvláště pro období do roku 1998 je z hlediska omezování emisí institut emisních limitů dominantní částí zákona č.309/1991 Sb., o ovzduší. Uložení emisních limitů stávajícím zdrojům znečišťování determinovalo rozhodování o sanaci zdrojů znečišťování technicky i časově a na určitou dobu potlačilo funkci poplatků jako ekonomického stimulu chování provozovatelů zdrojů. Pro toto období byl poměr působení limitů a poplatků podpořen i upravenou výší poplatků od 30 % v roce 1992 po 100 % od roku 1997. Postupný nárůst účinnosti poplatků až po jejich plnohodnotnou funkci po vyrovnání úrovně emisních parametrů u stávajících a nových zdrojů byl volen správně. Konečná výše poplatků však byla podhodnocena a jejich stimulační účinek byl eliminován.

 Redukce emisí na úroveň limitů platných pro nové zdroje je u většiny provozů spojena s opatřeními, jejichž náklady investiční ale ve většině případů i provozní mnohonásobně převyšují výši poplatků a to nejen stávajících, upravených ale i jejich základní výši. Tak například městská teplárna o celkovém výkonu 350 MW spalující hnědé uhlí (odlučování tuhých emisí - elektrostatické odlučovače) zaplatí roční poplatek v roce 1995 4 miliony korun. Investiční náklady na odsíření včetně dalších vynucených investic však dosahují výše 1 miliardy korun. Provozní náklady na odsíření jsou 60,4 milionů Kč/rok, z toho odpisy 26,5 mil.Kč/rok. Provozovatelé zdrojů si oprávněně kladou otázku: "co se stane při nesplnění emisních limitů" ? Zvýšení poplatků o 50 % je i dlouhodobě nejméně nákladnou variantou. Z uvedeného příkladu vyplývá, že sazba poplatků pro oxid siřičitý - SO₂ je vzhledem k provozním nákladům na odsíření cca desetinásobně podhodnocena . U výše zmíněné teplárny, jako centrálního zdroje soustavy CZT pro desítky tisíc obyvatel, je zastavení zdroje nereálné. Potom může být jediným skutečně ekonomickým nástrojem sankční postih. Tím se však úplně obrací základní funkce poplatku jako dlouhodobého stimulu pro omezování emisí a pokuty jako nástroje pro postih za porušení zákona. Rozdíl mezi poplatkem a pokutou ještě zvýrazňuje skutečnost, že základní poplatek je pro provozovatele zdroje nákladovou položkou, kdežto pokuta je hrazena ze zisku.

 Nepoměr mezi náklady na omezování emisí a poplatky dokumentují i další příklady z praxe.

 Redukce tuhých emisí ze sklářské hutě se třemi tavícími agregáty instalací elektrostatického filtru včetně kontinuálního měření emisí vyžaduje investiční náklady čtyřicet milionů korun a roční provozní náklady 3 990 000 Kč . Výsledkem je dosažení emisních limitů pro olovo a arsen, tedy velmi závažných škodlivin. Tyto náklady přinesly snížení ročních poplatků o třicet tisíc korun.

 Jako další příklad lze uvést spalovny odpadů. Jsou to zdroje produkující celou škálu závažných znečišťujících látek do ovzduší a to zvláště starší zařízení bez odpovídajících technických parametrů a bez účinného čištění spalin. Spalovna o výkonu 1000 t odpadu za rok zaplatí poplatek ve výši 10 000 Kč. Je tedy na úrovni průměrného malého zdroje. Přitom každoroční náklady na stanovení emisí u této spalovny jednorázovým měřením jsou 60 000 Kč a vybavení spalovny povinným kontinuálním měřením emisí oxidu uhelnatého a kyslíku přijde provozovatele v investičních nákladech na 1 milion korun. Vybavení spalovny účinnou technologií čištění spalin je v cenové hladině roku 1995 záležitostí 20 milionů korun investičních nákladů a 4 milionů korun ročních provozních nákladů. Při těchto nákladech ušetří provozovatel na poplatcích 9 000 Kč ročně.

 Je obecně platné, že pro technologické provozy, kde je produkováno v absolutním množství méně znečišťujících látek ale z hlediska účinků závažnějších než základní znečišťující látky , je nepoměr poplatků a nákladů na provoz zařízení ke snižování emisí ještě výraznější. Například ve srovnání s SO₂ i řádově vyšší.

 Prvním krokem k nápravě tohoto stavu byla změna sazeb poplatků za malé zdroje znečišťování, která byla provedena v rámci novely zákona č.389/1991 Sb.. Horní hranice rozmezí sazeb byla u malých zdrojů zvýšena čtyřnásobně. Tím byl ale problém nízkých sazeb poplatků u velkých a středních zdrojů ještě zvýrazněn, protože nízké úplaty u řady významných zdrojů znečištění jsou srovnatelné nebo dokonce menší než sazby u malých zdrojů ( viz příklad spalovny odpadů).

Definice poplatků.

 Určitým problémem je nejednoznačná definice poplatků v zákoně. Podkladem pro stanovení roční výše poplatků u velkých a středních zdrojů znečišťování je množství vypuštěné znečišťující látky v uplynulém roce. Provozovatelé zdrojů znečišťování chápou poplatek jako platbu za znečišťění ovzduší způsobené v předešlém kalendářním roce. I kritéria pro zvýšení poplatků (přirážka ve výši 50 % za nedodržení emisního limitu) jsou založena na kontrole limitů provedené v uplynulém roce před uložením poplatků. Právně je však poplatek platbou za znečištění ovzduší způsobené v roce kdy je poplatek stanoven a vybírán.

 Tento do jisté míry schizofrenní princip způsobuje potíže zvláště v současné době, kdy dochází u zdrojů znečišťování ovzduší k rozsáhlým změnám souvisejícím s realizací opatření ke splnění emisních limitů. Tak může dojít k situaci, že zdroji, který spaluje celý rok pevná paliva a ke 31.12. ukončí provoz, nejsou stanoveny poplatky. Ani při zahájení provozu zdroje v průběhu roku nelze princip založený na bilanci emisí vypuštěných do ovzduší v předešlém roce uplatnit. Obdobné příklady lze demonstrovat pro změnu paliva v průběhu roku atd.

 Výpočet poplatků na základě bilance emisí je objektivním způsobem jejich stanovení. Výše uvedené problémy se však promítají do administrace poplatkové agendy. Proto je nezbytná jasná definice uplatněného principu a jednoznačný právní výklad.

Výběr zpoplatněných zdrojů a škodlivin

 Pro účely stanovení roční výše poplatků za vnášení znečišťujících látek do ovzduší pro velké a střední zdroje znečišťování je v příloze k zákonu č.389/1991 Sb. uveden seznam znečišťujících látek podléhajících zpoplatnění. Tyto látky jsou rozděleny na skupinu hlavních znečišťujících látek s

individuálními sazbami poplatků a ostatní, které se dělí do tří tříd s odstupňovanou sazbou.

 Se stanovením poplatků souvisí několik dalších právních předpisů. Prvním je Opatření Federálního výboru pro životní prostředí ze dne 1.10.1991 k zákonu č.309/1991 Sb., o ovzduší ve znění Optření FVŽP ze dne 23.6.1992. V příloze č.3, části B) tohoto Opatření jsou stanoveny emisní limity všeobecně platné. Emisní limity pro různé znečišťující látky jsou stanoveny na základě závažnosti účinku těchto látek, tedy obdobně jako pro účely poplatků. Přesto jsou v zařazení některých znečišťujících látek v obou právních normách určité rozpory. Například etylenoxid a propylenoxid jsou v Opatření FVŽP zařazeny v 1. skupině látek s karcinogenním účinkem (3. podskupina), ale v Příloze k zákonu č.389/1991 Sb. jsou ve III. třídě s nejnižší sazbou 1 000 Kč. Podobně trichloretylen je v Opatření FVŽP zařazen ve 4. skupině, 1. podskupině, tedy mezi organické plyny a páry s nejpřísnějším limitem. V Příloze k zákonu č.389/1991 Sb. je trichloretylen rovněž ve III. třídě, tedy ve skupině látek s nejnižší sazbou poplatků.

 Škála zpoplatněných látek je široká. Při stanovení poplatků je však v řadě případů, především u technologií, velmi obtížné

stanovit kvalitativní i kvantitativní složení emisí. Výsledkem nákladných měření je při současných sazbách poplatků úplata ve výši několika set korun. Do budoucna není nutné revidovat seznam znečišťujících látek. Revize je nutná u sazby poplatků a zařazení znečišťujících látek do tříd. Přehodnocen by měl být rozsah zpoplatněných zdrojů.

 Selekci zpoplatněných zdrojů by měla zajistit příloha č.2 Opatření FVŽP - Kategorizace zdrojů znečištění. Zde jsou začleněny zdroje do skupiny "velkých" nebo "středních" a tím je určeno placení poplatků i příslušný orgán,který poplatky stanoví.

 Čtyřletá zkušenost s uplatňováním nových právních předpisů na ochranu ovzduší umožňuje vyhodnotit jejich účinnost i uplatnění v praxi . Je důležité aby korespondovaly předpisy o poplatcích, emisních limitech a stanovení emisí měřením. Například - technologie je zařazena mezi velké nebo střední zdroje, tzn. má stanoven emisní limit. Ale tento limit nelze kontrolovat, neboť nelze provést měření v souladu s vyhláškou č.270/1993 Sb.. Tím ale nelze ani stanovit hmotnostní tok znečišťující látky, tj. stanovit množství emisí jako podklad pro stanovení poplatků. Takové zdroje jsou např. velkochovy hospodářských zvířat (velké i střední zdroje), čistírny odpadních vod (střední zdroje), malé lakovny bez vzduchotechniky (střední zdroje) a další. Naopak nejsou v Kategorizaci zdrojů znečišťování uvedeny některé technologie s velkou produkcí škodlivin, např. zpracování lnu - tírny (vysoká produkce tuhých emisí), impregnace dřeva (produkce VOC), potravinářské technologie s velkými energetickými výkony (velké pekárny) atd. U některých technologií je třeba použít i kritéria objemu výroby k rozdělení zdrojů do kategorií. Například u lakoven, kde již byly odděleny velké a střední zdroje, je nutné zavést i kategorii malých zdrojů. Podobné je to u drobné dřevovýroby a pod.

Kritéria pro zvýšení poplatků

 Toto téma přímo navazuje na předcházející část. Současná úprava stanoví, že v případě, kdy zdroj znečištění nedodržuje emisní limit se k základnímu poplatku připočte přirážka ve výši 5O %. Ten kdo stanoví poplatky tak řeší otázky :

- stanoví se přirážka na celý kalendářní rok bez ohledu kdy bylo  měření provedeno ?

- nebo platí přirážka na dobu než bude měřením prokázáno opětovné  dodržení limitu, tedy od měření do měření ?

 Emisní limity jsou stanovovány u spalovacích procesů pro "zařízení". Za zařízení se považují skupiny kotlů v určité technologické jednotce, jejichž jednotlivé tepelné výkony jsou nižší než 50 MW. V praxi jsou často jednotlivé kotle zaústěny do komína samostatně, tudíž i měření emisí musí být provedeno samostatně pro každý kotel. To už samo navozuje otázku jak vyhodnocovat dodržení emisního limitu při překročení limitní koncentrace určité znečišťující látky u některého z kotlů. A obdobná otázka je, jak určit přirážku k základnímu poplatku - zda pouze k základnímu poplatku "nadlimitního" kotle nebo k základnímu poplatku za danou škodlivinu pro celé zařízení.

 Za nedodržení emisního limitu je v současné době připočtena přirážka k základnímu poplatku a dále je uložena pokuta podle § 18 odst.6 písm.a) zákona č.211/1994 Sb. U řady případů je výše pokuty výrazně vyšší než vlastní nárůst poplatků.

Kritéria pro snižování sazeb

 Odklad placení poplatků po dobu realizace opatření ke snížení emisí je jedním z nejméně vydařených ustanovení části zákona č.212/1994 Sb. o poplatcích. Obecná formulace tohoto ustanovení dává příležitost k různým způsobům výkladu a umožňuje provozovatelům zdrojů "zkoušet" kvalifikovanost státních orgánů kompetentních pro stanovení poplatků. Chybí preciznější legislativní specifikace přiznání odkladu platby dle § 8 odst 5) zák. č.212/1991 zejména z hlediska "prokazatelného zahájení" u různých typů staveb, dále z hlediska termínu "po dobu realizace" a z hlediska přiznání odkladu v průběhu roku. U zvýšení poplatků je přirážka odvozována ze základního poplatku a vyjadřuje tak v podstatě i míru překročení emisního limitu, protože zvýšené koncentrace znečišťující látky znamenají vyšší hmotnostní tok, který je základem kalkulace základního poplatku. V případě snížení poplatků po dobu realizace opatření ke snížení emisí je úplně jedno zda cílové snížení bude o 1 % nebo o 99 %. Vždy je snížení poplatků dáno paušální sazbou 40 %.  Samotný mechanizmus odkladu poplatků, od ověření skutečné realizace opatření ke snížení emisí přes stanovení podmínek až po rozhodnutí o prominutí povinnosti poplatek doplatit, je komplikovaný. Logické by bylo umožnit provozovatelům zdrojů vložit poměrnou část nebo celou částku určenou na poplatky do realizace sanačních opatření a to úměrně k efektu realizovaného opatření. Kritéria, stanovená podle typu zdroje, by byla založena na dosaženém efektu snížení emisí. Situace, kdy provozovatel odevzdává finanční částku poplatků, byť sníženou o 40 %, do Státního fondu životního prostředí a zároveň žádá o podporu z tohoto Fondu směřuje spíše k vyššímu zatížení státní správy než k nižšímu zatížení životního prostředí.

Využití výnosu poplatků

 Poplatky provozovatelů velkých a středních zdrojů jsou příjmem Státního fondu životního prostředí. Poplatky provozovatelů malých zdrojů jsou příjmem rozpočtu příslušné obce.

 Způsob nakládání s výnosem poplatků za znečišťování ovzduší velkých a středních zdrojů nelze oddělit od ostatních úplat v životním prostředí. Přerozdělování výnosu těchto úplat jak územě, tak složkově prostřednictvím Státního fondu životního prostředí je neprůhledné. Při rozdílných podmínkách zdrojů znečišťování i rozdílných kvalitách životního prostředí v regionech nemůže centrální orgán objektivizovat naléhavost jednotlivých opatření ani stanovit priority řešení. Při dobře stanovené výši sazeb poplatků je celkový výnos ročních poplatků za znečištění dané složky životního prostředí i mírou kvality této složky v regionu a potažmo tak odráží i naléhavost potřeby její nápravy. V regionu je i vysoká přímá, nikoliv zprostředkovaná, znalost reálného stavu zdrojů znečišťování a jejich podílu na zátěži životního prostředí. Proto je i větší předpoklad objektivního rozhodování o podporách poskytovaných z výnosu poplatků.

Administrativní stránka poplatků

Zjišťování emisí

 Nejvýznamnějším souvisejícím předpisem je z hlediska poplatkové agendy Vyhláška MŽP ČR č.270/1993 Sb., o způsobu zjišťování množství emisí a o technických prostředcích pro jejich měření u velkých a středních zdrojů znečišťování. Tento předpis sám o sobě má řadu slabých míst a v praxi přináší problémy i z hlediska stanovení poplatků.

 Tato vyhláška ukládá provozovatelům zjišťovat (prokazovat) emise jednorázovým měřením (kromě vybraných zdrojů, kteří je zjišťují měřením kontinuálním). Podkladem pro stanovení ročního

poplatku tak je dvanácti resp. šestihodinové měření jedenkrát za kalendářní rok, u středních zdrojů dokonce jedenkrát za tři kalendářní roky.

  Podmínky vytvořené v době měření tak ovlivňují bilanci emisí za celý rok. U velkých zdrojů je větší předpoklad, že inspekce při kontrolní činnosti ověří zda podmínky v době měření odpovídají normálnímu provoznímu stavu a zda v průběhu roku nedochází k významným změnám ovlivňujícím produkci emisí. U středních zdrojů není vzhledem k jejich počtu takové ověření reálné. Navíc poplatky pro střední zdroje stanoví Okresní úřady, které kontrolu zdrojů neprovádějí a mají tak malé předpoklady pro zhodnocení souladu výsledků měření s reálným provozním stavem zdroje znečišťování.

 Tyto otázky úzce souvisejí s uplatňováním vyhlášky MŽP ČR č.205/1993 Sb., kterou se stanoví požadavky na vedení provozní evidence velkých a středních zdrojů znečišťování a rozsah dalších údajů poskytovaných jejich provozovateli orgánům ochrany ovzduší v praxi. Rozsah stálých a proměnných údajů tvořících provozní evidenci, z nich pak zvláště údaje o jakosti a spotřebě paliva, údaje o technologii a údaje o komínech a emisích by měly dostatečně doplnit výsledky měření na soubor dat poskytujících úplné podklady pro stanovení poplatků.

 Je však třeba objektivně konstatovat, že praktické uplatnění Vyhlášky č.205/1993 Sb. je tristní. U velkých zdrojů ji v podstatě nahrazuje systém REZZO. Ten nebyl do vyhlášky 205/1993 začleněn i když ona sama je jeho věrnou kopií a zůstal tak paradoxně mimo zákon. Přitom je zatím jediným fungujícím informačním systémem o zdrojích a emisích.   U středních zdrojů znečišťování je předpoklad praktického uplatnění Vyhlášky č.205/1993 Sb. velmi malý. Je to především z důvodů, že provozovatelé těchto zdrojů nedisponují personálem s kvalifikací, která by vedení tak rozsáhlé a na sledování a kontrolu náročné evidence zaručovala.

Správa poplatků

 Správa poplatků za znečišťování ovzduší je rozdělena podle kategorií zdrojů mezi :

- Českou inspekci životního prostředí - velké zdroje

- Okresní úřady - střední zdroje

- Obecní úřady - malé zdroje

 I když se poplatky u velkých a středních zdrojů stanovují na stejném principu, je zarážející, že dosud nebyl zpracován a zaveden jednotný formulář pro oznámení o poplatcích, platný jak pro velké, tak pro střední zdroje znečišťování. Souvisí to s formou zpracování údajů i operacemi s jednotlivými složkami poplatků za danou znečišťující látku (včetně hodnocení pro překročení emisního limitu nebo takového detailu jakým je zaokrouhlování částek). Tyto nesrovnalosti jsou zřejmé zejména při srovnání postupů Okresních úřadů (střední zdroje) a České inspekce životního prostředí (velké zdroje).

 Termín 15. únor kalendářního roku je pro velké zdroje znečišťování termínem oznámení výpočtu poplatků České inspekci životního prostředí. Ke stejnému termínu jsou provozovatelé povinni předávat souhrnné vyhodnocení údajů provozní evidence za předcházející kalendářní rok a do třetice ke stejnému termínu předkládají i výkazy systému REZZO. Ve všech těchto podkladech se opakuje řada údajů a data, jak provozní evidence podle Vyhlášky č.205/1993 Sb., tak systému REZZO, jsou dostatečná pro stanovení poplatků. Jak pro provozovatele zdrojů tak i pro ČIŽP je tento stav neúnosný a je bohužel obrazem neschopnosti koordinace právních předpisů v rezortu životního prostředí. Vzhledem k délce historie poplatkové agendy i systému REZZO je tento stav nepochopitelný.

 Techničtí pracovníci 0I ČIŽP jsou tak v období leden - - březen každého roku paralyzováni administrativním zpracováním poplatkové agendy, agendy REZZO a v případě funkčnosti Vyhlášky č.205/1993 mnohonásobně rozsáhlejším souborem údajů provozní evidence. A to vše při nezměněných nárocích na základní úkoly kontrolní a další odborné činnosti. V případě poplatků jde přitom z velké části o práci z oblasti administrativní, ekonomické popř. právní.

 Obdobná situace je u poplatků pro střední zdroje. Zde se opět opakuje k datu 15. února souběh agendy poplatků zajišťované Okresními úřady a předání souhrnného vyhodnocení údajů provozní evidence za předcházející kalendářní rok podle Vyhlášky č.205/1993 Sb.

 Jak už bylo dříve uvedeno je u velkých zdrojů funkce provozní evidence určitým způsobem suplována systémem REZZO. Protože nebyla k Vyhlášce č.205/1993 vydána ani prováděcí směrnice ani poskytnut výklad některých ustanovení není do dneška jasné kdo provádí kontrolu předaných souhrnných vyhodnocení. Mají být předávány České inspekci životního prostředí i Okresním úřadům a dle § 4 odst. 3 Vyhlášky č.205/1993 Sb. mají být ČIŽP a okresním úřadům k dispozici k ověření správnosti výpočtu poplatků za znečišťování ovzduší. Okresní úřady však nemají možnost ze zákona postihovat nesplnění povinnosti předložení souhrnných vyhodnocení provozní evidence.

 Stanovení poplatků pro energetické provozy, které tvoří podstatnou část zdrojů znečišťování ovzduší, je z technického hlediska dnes zvládnutou záležitostí. Problémy vznikají při bilanci emisí a následné kalkulaci poplatků u technologických provozů. U velkých zdrojů je díky platnosti vyhlášky o měření (Vyhláška č.270/1993 Sb.) a odborné kvalifikaci pracovníků ČIŽP oblast emisí z technologických provozů postupně precizována. Kategorizací zdrojů v Opatření FVŽP je však řada technologií zařazena do kategorie středních zdrojů. Zde je situace horší. Okresní úřad musí u těchto zdrojů komunikovat s méně kvalifikovanými partnery a ani jeho vlastní agenda ochrany ovzduší není vzhledem ke kompetencím OkÚ v ochraně ovzduší zabazpečována na takové úrovni jako agenda vody a odpadů.

 O poplatcích za malé zdroje znečišťování rozhodují orgány obce. Povinnost platit poplatky se nevztahuje na fyzické osoby provozující malé zdroje znečišťování o tepelném výkonu do 50 kW, pokud takovýto zdroj není užíván k výkonu podnikatelské činnosti.

Vyčlenění domácností - lokálních topenišť z poplatkové povinnosti by mělo být zachováno i do budoucna. Volba způsobu vytápění je zde limitována dostupností jednotlivých druhů paliv a energií a pro provozovatele těchto zdrojů tak nejsou zajištěny rovnocené podmínky. U této skupiny zdrojů by měly být používány prostředky pozitivní ekonomické motivace tj. zvýhodnění těch systémů vytápění, které nejméně zatěžují životní prostředí. Velký ohlas a zájem o příspěvek z Programu ozdravění ovzduší České republiky potvrzují tento názor.

Návrhy na úpravy poplatkové agendy

Základní funkce a princip -

- základní funkci poplatků je nutné jednoznačně deklarovat. Touto  základní funkcí musí být ekonomická motivace provozovatele  zdroje znečišťování ovzduší k redukci emisí znečišťujících  látek do ovzduší.

- nejpodstatnější změnou v institutu poplatků by měla být změna  definice (principu) poplatků na :

 "za znečišťování ovzduší jsou povinni provozovatelé zdrojů

 platit poplatky za množství a druh vypuštěných znečišťujících  látek v uplynulém kalendářním roce".

 Provozovatel zdroje by zaplatil zálohově ve splátkách poměrnou  část poplatků úměrně k výši poplatků v předcházejícím roce.  K 15. únoru následujícího roku by předložil oznámení o  znečišťování ovzduší a výpočet poplatků za uplynulý kalendářní  rok . Na základě stanoveného poplatku by doplatil odpovídající  částku do stanovené výše poplatků. V technickém způsobu  stanovení roční výše poplatků by nedošlo k žádné změně.  Administrativní zpracování poplatkové agendy včetně snížení  nebo zvýšení poplatků a zahrnutí změn u zdrojů znečišťování by  bylo jednoznačné a jednodušší.

Výše poplatků -

- aby byla funkce poplatků naplněna, musí být založena na  principu ekonomické výhodnosti. To znamená v první řadě, že  musí být správně stanovena výše poplatků. Sazby poplatků by  měly být propočítávány z nákladů na omezení emisí na úroveň  platných limitů a s ohledem na toxicitu znečišťující látky.  Sazba poplatků by měla zajistit i motivaci provozovatele  snižovat emise i výrazněji pod úroveň platných emisních limitů,  pokud se objeví technicky dostupná a ekonomicky únosná metoda.  V současné době probíhá u všech typů zdrojů znečišťování  realizace opatření ke snížení emisí na úroveň zákonem stanových  limitů. Lze tedy získat technické i ekonomické podklady pro  revizi sazeb poplatků.

 Emisní limity a poplatky za znečišťování ovzduší budou  dlouhodobě základními nástroji pro omezování znečišťování  ovzduší. Ministerstvo životního prostředí by mělo ustavit stálý  orgán pro tuto agendu zvláště s ohledem na aktuálnost  harmonizace limitů s předpisy EU. Provozovatelé zdrojů i  výrobci technologií by měli znát předpokládaný vývoj limitů  a poplatků a mít tak možnost plánovat investice do technologií  se zahrnutím těchto dlouhodobých trendů (viz limity emisí pro  mobilní zdroje v USA) .

Kritéria pro zvýšení poplatků -

- tato kritéria musí být stanovena v zákon. předpisu jednoznačně.

 Zvýšení poplatku by si mělo zachovat vazbu na dodržování  emisních limitů včetně rozšíření o možnost limitovat ve  specifických případech celkový roční hmotnostní tok  znečišťujících látek ze zdroje. Další určitý rozsah navýšení by  měl být v kompetenci regionů (navazuje na část o regionálním  řešení). Toto navýšení by umožňovalo zohlednění územních  kritérií.

Kritéria pro snížení poplatků -

- snížení poplatků by mělo umožnit odstupňované, až stoprocentní  využití výnosu poplatků pro investice do snižování emisí.  Kritériem pro rozsah snížení by byla účinnost realizovaných  opatření a celkový efekt snížení emisí. Kontrolu podkladů pro  snížení poplatků a stanovení jeho míry by na základě jasně  definovaných kritérií zajišťovala technická složka ČIŽP.  Využití prostředků nerealizované části platby poplatků, která  by byla účelově vázána u provozovatele zdroje na realizaci  akcí ke snížení emisí, by kontroloval a adnministrativně  zajišťoval odborný útvar pro poplatkovou agendu (viz správa  poplatků - regionální řešení).

Jednoduchost nástroje -

- je nutné zjednodušit způsob stanovení poplatku a to i ve vztahu  k navazujícím předpisům (limity, měření, provozní evidence).  Základem pro stanovení poplatku by se měl stát sjednocený  informační systém založený na předepsané provozní evidenci. Je  nutné revidovat rozsah i systém sběru dat u zdrojů  znečišťování. Podkladem by mělo být vyhodnocení využitelnosti  požadovaných dat a možnost jejich odborné kontroly příslušnými  orgány státní správy ochrany ovzduší.

Správa poplatků - regionální řešení

- o výši poplatků podle kategorie zdroje rozhoduje inspekce,  okresní úřad nebo obec. Souběžně jsou v odděleních odpadů OI  ČIŽP stanovovány úplaty v odpadovém hospodářství a u správců  toků úplaty za vypouštění odpadních vod (do budoucna rovněž  ČIŽP). Správa poplatků by měla být soustředěna do jednoho  odborného útvaru ("oddělení ekonomických nástrojů ČIŽP"), který  by zajistil ekonomické a právní náležitosti poplatkové agendy.  Techničtí odborní pracovníci - inspektoři by zajišťovali agendu  po stránce kontroly a stanovení dat o znečištění v jednotlivých  složkách životního prostředí. Vlastní administrativní složku  agendy by zajištoval tento odborný útvar, a to regionálně.  S tím souvisí návrh na regionální řešení správy poplatků  a využití výnosu poplatků.

 Pokud jde o poplatky je dnes stanovení poplatků regionální  (OI ČIŽP, OkÚ, obce), výběr poplatků rovněž - finanční úřady v  místě sídla OI ČIŽP. Pouze soustředění výnosu poplatků je u  velkých a středních zdrojů centrální - do SFŽP ČR. Rovněž první  fáze rozdělování prostředků ze SFŽP je na regionální úrovni  - prostřednictvím doporučení OI ČIŽP a vyjádření OkÚ.

 Jak už bylo řečeno v 1. části - rozboru současného stavu, má  centrální převod výnosu poplatků do SFŽP a následné  přerozdělování prostředků řadu nevýhod. Hodnocení žádostí  o podporu ze SFŽP probíhá v regionech, rozhodování je  centrální. Administrace žádostí o podporu je složitá.

 Řešení :

- převedení správy poplatků na regionální úroveň

- zřízení odborného útvaru pro poplatky ve všech složkách  životního prostředí (např. u OI ČIŽP) na základě jednotného  systému úplat (ekologických daní)

- rozdělování výnosu úplat v regionech ( v návaznosti na

 regionální pracoviště MŽP ČR, SFŽP a ČIŽP a budoucí  administrativní členění státu.

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu webmaster@czp.cuni.cz.
Copyright © 2003 Centrum pro otázky životního prostředí UK
Naposledy změněno: 18. 05. 2005