 |
Centrum pro otázky životního prostředí UK |
||
|
|
|
Projekt UNDP č. CEH/93/007/99 "Ekonomické informace, účetnictví a nástroje pro ochranu životního prostředí v ČR". HÚ 04-Mikroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Posuzování efektivnosti ekologických projektů na úrovni průmyslových podniků.
Ing. Miroslav Hájek
(Upravená verze po zapracování připomínek z oponentského posudku)
Obsah 1. Úvod ............................................................................................................. 3 2. Podniky v období transformace ekonomiky................................................... 4 3. Problematika efektivnosti ekologických projektů.......................................... 5 4. Posuzování efektivnosti opatření na úrovni podniku...................................... 9 5. Závěr .............................................................................................................. 16 6. Literatura ........................................................................................................ 17
1. Úvod
Působení nástrojů ekologické politiky na ekonomiku podniků je předmětem soustavného sledování a analýz, ze kterých vyplývá, že současné chování podniků neodpovídá představám při schvalování nových zákonů k ochraně životního prostředí. Prováděné analýzy se proto zaměřují na zjištění příčin tohoto přístupu podniků, tzn. zda-li se jedná o skutečně nedostatečné zákony, nebo jejich nepochopení či nerespektování ze strany podniků. Tato studie je spíše zaměřena na druhou alternativu posuzování, tzn. na metodiku systematického sledování vlivu zákonů k ochraně životního prostředí na ekonomiku podniků, konkrétně při zvažování realizace ekologických projektů. V období transformace ekonomiky se průmyslové podniky mění na nezávislé podnikatelské subjekty, které se postupně přizpůsobují tržnímu prostředí a normám stanoveným státem. V průběhu privatizačního procesu získaly podniky svého majitele a mají vytvořeny po stránce vlastnické všechny základní předpoklady pro budoucí rozvoj podniku a jeho samostatné rozhodování. Ekonomické aktivity podniků se však z obecného pohledu nekryjí se zájmem o ochranu životního prostředí. Je třeba konstatovat, že se nejedná o problematiku, která by byla jednotlivými podniky výrazně sledována či přímo dobrovolně podporována. Správné ekologické chování podniků proto musí být výrazně usměrňováno prostřednictvím státní politiky, která vytváří příslušnými legislativními předpisy klima pro ekologicky příznivé chování. V procesu transformace navíc přistupuje určité zpoždění uvědomění si zodpovědnosti podniků za ochranu životního prostředí za čistě ekonomickým přístupem, který vychází z podnikatelského cíle, tj. maximalizace zisku a přes existenci řady nástrojů ekologické politiky si podniky jen pozvolna začínají uvědomovat působení těchto nástrojů na ekonomiku podniku a tudíž nevyhnutelnost orientace k „ekologičtějšímu“ chování. Pokulhávání ochrany životního prostředí za ekonomikou na úrovni podniků lze spatřovat především v těchto důvodech: · převážně se jedná o činnosti přinášející minimální nebo žádný zisk · právní předpisy v ochraně životního prostředí jsou nedostatečné · na úrovni podniků jsou prováděny nedostatečné ekonomické rozbory z hlediska vlivu výrobní činnosti na životní prostředí · není vytvořen podnikový ekomanagement · spoléhá se na pomoc státu při řešení ekologických problémů atd. Realizaci tzv. malé ekologické politiky, tj. uvnitř jednotlivých podniků, nelze stavět čistě na zájmu nebo nezájmu managementu podniku o otázky spojené s ochranou životního prostředí. Je to spíše otázka času, kdy si manegement sám uvědomí na základě finančních analýz nutnost věnovat se těmto otázkám a využívat efektivní cesty k jejich řešení. Na druhé straně nelze očekávat ze strany státu výrazné zásahy do vnitřního řízení podniků formou např. nařízení ekologických auditů, zakládání ekomanagementu, výstavbu zařízení na odstranění znečištění nebo změnu technologie. Od státu lze očekávat pouze stanovení ”mantinelů chování” a eventuelně metodického postupu ke způsobu řešení ekologických problémů a jejich průběžného sledování.
2. Podniky v období transformace ekonomiky
Ve vztahu ke vlivu procesu transformace na řešení ekologických otázek uvnitř podniku je důležité uvědomit si současný stupeň přeměn, které v podnicích nastaly a to jak z pohledu ekonomického, tak majetkového. Proces transformace ekonomiky probíhá v České republice poměrně rychle. Byly provedeny zásadní kroky transformačního procesu jako liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu, restrikce státního rozpočtu, kupónová privatizace. Stejně jako v ostatních zemích střední a východní Evropy byl průvodním jevem zejména prvních let transformace pokles některých ekonomických aktivit. Úspěch transformující se ekonomiky těsně souvisí zejména se změnami v chování jednotlivých podniků. Jejich reakce však není vždy adekvátní podmínkám vytvořeným vládou pro podnikatelské aktivity. Proč nedošlo k rychlejšímu postupu v podnikové sféře? Důvodů bylo více. Stačí připomenout například nedostatečné finanční rezervy, dochází k zadluženosti vůči bankám, omezování růstu mezd a zvyšování úrokových měr aj. Pokles produktivity zejména v prvních letech transformace byl způsoben zejména tím, že budoucnost firem byla nejistá, přerušil se tok investic do kapitálového vybavení, postupně se utváří trh práce, zmenšený prostor pro odměňování v důsledku vládní regulace mezd ap. Privatizace se stala základním kamenem transformace. Prostřednictvím privatizace došlo k alokaci zdrojů a změně mechanismu stimulace na podnikové úrovni. Noví vlastníci mají zájem o prosperitu podniků a efektivní využívání zdrojů. Lze konstatovat, že se v posledních letech výrazně snížil přímý vliv státu na podniky a současně se posílila nepřímá regulační politika. Na základě vytvořených podmínek pro rozvoj podniků v tržním hospodářství lze očekávat, že postupně dojde v závěrečné fázi transformace ke změně orientace managementu podniků na efektivitu a rizikovost, kde by jako doprovodná součást řízení podniku měl být i finanční management orientující se mj. i na otázky ochrany životního prostředí.
3. Problematika efektivnosti ekologických projektů
Ekologické projekty jsou pro účely této studie chápány v širším smyslu, tzn. jako investice i jako neinvestiční opatření. Znamená to, že předmětem posuzování jsou veškeré aktivity sloužící ke snížení dopadu výrobní činnosti podniku na životní prostředí. Sledování efektivnosti ekologických projektů ze strany podniků je vedle klasických způsobů posuzování založeno na tom, jak produkce nebo spotřeba zboží ovlivňuje náklady třetí osoby (bez kompenzací), tzn. jak velké jsou externí náklady, ze kterých musí každý správný manager podniku vycházet (mít je zmapovány) a zahrnout z nich vyplývající náklady do ekonomických či finančních kalkulací podniku. Je však nutno předpokládat, že vláda nějakým způsobem tyto náklady internalizovala do ekonomiky podniku, neboť v opačném případě by tyto kalkulace byly z vnitropodnikového pohledu nepotřebné. Při posuzování efektivnosti na úrovni podniku proto odpadá samostatné sledování celospolečenských užitků z realizace projektu. Je zvažována realizace čistě po ekonomické stránce. Na základě konkrétních případů zjišťování efektivnosti lze potom posuzovat, zda jsou ze strany státu externí náklady dostatečným způsobem internalizovány, nebo zda současně uplatňované nástroje ekologické politiky dostatečně nepůsobí na ekonomiku podniků. Při internalizaci nákladů stát přitom z obecného pohledu vychází z rovnovážného stavu naznačeném v grafu č.1.
Graf č.1: Internalizace nákladů spojených se zajištěním celospolečenských užitků.
N ..... náklady MN .. marginální náklady a užitky NU .. užitky nezahrnující celospolečenské užitky CU .. celkové užitky Q .... kvalita životního prostředí
Na grafu č. 1 je zvýrazněna oblast, ve které stát musí působit na internalizaci nákladů ve prospěch realizace celospolečenských užitků. Odpoutáme-li se od makroekonomického pohledu, budeme zkoumat vliv státní regulace na ekonomiku podniku, tzn. na vztah nabídky a poptávky v závislosti k určitému množství výroby, neboť zde lze nejvíce pozorovat zkreslení dosažené působením externích nákladů nebo užitků, tzn. sektoru, který není přímo ovlivňován tržním vztahem kupujícího a prodávajícího. V případě výskytu externích (mimotržních) nákladů dochází k tomu, že křivka nabídky produkce nezahrnuje všechny náklady, které souvisí s výrobou zboží a promítá pouze náklady podniku související přímo s výrobou (viz přímka N v grafu č.2).
Graf č.2: Korekce externích nákladů v ekonomice podniku.
C ... cena Q ... produkce P ... poptávka N ... nabídka EN .. působení ekonomických nástrojů při internalizaci externích nákladů N1 .. nabídka po internalizaci externích nákladů
Z hlediska regulačních opatření státu rozlišujeme několik možností jak zajistit korekci externích nákladů či efektu přelévání nákladů. Externí náklady jsou regulovány s cílem jejich internalizace do ekonomiky příslušných znečišťovatelů. Podstata jednoho z možných způsobů regulace je znázorněna na grafu č. 2. V podstatě jde o uplatnění ekonomických nástrojů (Pigouovy daně). Dalším možným způsobem regulace jsou administrativní nástroje či opatření, tj. zákazy a limity znečištění. Existují i řidčeji aplikovatelné, spíše teoretické způsoby. Jedná se například o převod vlastnictví majetku, na který působí externí náklady znečišťovatele do vlastnictví znečišťovatele, což je prakticky uskutečnitelné pouze ve výjimečných případech a zřejmě ve velmi malém měřítku. Z tabulky č.2 je zřejmé, že internalizací externalit dochází ke zvýšení cen výrobků při zachování úrovně jejich užitné hodnoty. Z tohoto pohledu klesá konkurence schopnost výrobku, i když na druhé straně to lze chápat jako vyrovnání na trhu výrobků v porovnání s těmi, kteří provozují ekologicky čistější technologii. Internalizací externalit dochází u daného podniku téměř vždy ke snížení poptávky a snížení produkce (s výjimkou monopolních výrobců). Výsledkem internalizace externalit je přechod podniků k ekologickému chování a neboť odpadne výhoda z toho, že jsou výrobní náklady nižší (o ekologická opatření) a podnik musí investovat do technologie tak, aby mohl konkurovat obdobným výrobkům na trhu, které splňují požadavky ochrany životního prostředí. Tím se dostávají ke spotřebitelům výrobky méně ekologicky závadné. Nutnost regulace externalit se však projevuje v méně početných případech i z hlediska celospolečensky žádaných užitků (pozitivní externality). K regulaci užitků, či dosažení celospolečenských užitků je ze strany státu využíváno tří způsobů. Z grafu č.3 je zřejmé, že křivka poptávky souvisí s nabídkou podniku, tzn., že by bylo realizováno bez státní regulace pouze množství výroby Q0, které by nepřinášelo užitky na životním prostředí požadované společností.
Graf č.3: Zabezpečení užitků prostřednictvím zvýšené poptávky.
Zvýšení poptávky vyžaduje podporu ze strany státu, kterou lze realizovat například formou státní zakázky. Dalším možným způsobem regulace pozitivních externalit je snížení ceny nabídky, které vede ke zvýšení produkce a k uspokojení potřeb společnosti. Snížení ceny nabídky lze přitom dosáhnout formou dotací, které budou zaměřeny na podporu pozitivních externalit. Graf č. 4: Zabezpečení užitků prostřednictvím snížení ceny nabídky.
Třetím způsobem jak uspokojit celospolečenskou poptávku je prostřednictvím státem zřízené organizace, která bude zajišťovat služby uvedené ve zřizovací listině, a to s přiměřeným ziskem, nebo jako neziskové organizace. Jde však v praxi o krajní řešení, které nepřipouští (z různých důvodů) řešení ve smyslu předcházejících příkladů.
4. Posuzování efektivnosti ekologických projektů na úrovni podniků
Míra realizace ekologických projektů na úrovni podniků je vlastně odrazem úspěšnosti státní regulace ve vztahu ke znečišťování životního prostředí a čerpání přírodních zdrojů. V chování podniků se projevuje míra internalizace externalit, tzn. do jaké míry se podařilo státními zásahy zavést takové nástroje, které působí na ekonomiku podniku v zájmu ochrany životního prostředí. Kdyby ke státním zásahům v této oblasti nedocházelo, nebyla by řada činností na úrovni podniků realizována pro jednostranný dopad do nákladů podniku (např. čistírny odpadních vod, odlučovače popílku, plynofikace aj.) byla by podniky prováděna pouze ekologická opatření mající vliv na zvýšení zisku. Řešení ekologických problémů na úrovni podniků směřují v podstatě do dvou způsobů řešení · snížení znečištění produkovaného výrobním procesem prostřednictvím např. dodatečné investice (end-of-pipe), · snížení znečištění prostřednictvím změny technologie. Z charakteru těchto řešení vyplývá jednoznačně, že je výhodnější z hlediska celospolečenských nákladů i řešení uvnitř podniku je druhá varianta a tomu by měly být také přizpůsobeny nástroje ekologické politiky. Vzhledem k tomu, že na provedení prvního opatření mají vliv především administrativní nástroje (zákazy, limity s časovým omezením), je třeba ze strany státu hledat cestu v implementaci vhodných ekonomických nástrojů, které by stimulovaly k zavádění ekologicky šetrných technologií. Ve vlastním rozhodování podniku vlastně chybí používání pojmu ekologický-neekologický a nastupuje klasická finanční analýza. Souvislost přijímaných opatření s výrobními investicemi je jednoznačná a ani rozhodovací proces se výrazně neliší. Sledování dopadu činnosti podniku na životní prostředí (např. formou ekoauditu) neslouží přímo v procesu rozhodování o realizaci ekologických projektů, ale slouží k posouzení vlivu podniku na životní prostředí z hlediska dodržování platných zákonů k ochraně životního prostředí a k eventuelní žádosti o podporu ze státních finančních zdrojů. Ekologické opatření v podniku není vlastně nic jiného než vyhovění podmínkám stanoveným určitými normami (zákony) k ochraně životního prostředí a v podstatě se jedná o výrobní investici, která určitým způsobem odráží podmínky ochrany životního prostředí. Nezáleží přitom na charakteru vlastního opatření, které může představovat změnu technologie bez možnosti vyčíslení nebo charakteristiky konkrétního ekologického opatření (i když celkový efekt přijetí nové technologie bude vedle zvýšení výrobní kapacity znamenat snížení dopadu na životní prostředí) až po zařízení, které má pouze funkci k ochraně životního prostředí. Rozhodovací proces je proto uplatňován v obecné poloze, tj. hmotném provozním a ekonomickém posouzení záměru. Z hlediska používaných metod investičního rozhodování rozlišujeme čtyři základní typy: · srovnávací propočty různých možností řešení · statické rozbory cash flow · dynamické rozbory cash flow · simultánní modely investičních programů. Metoda srovnávacích propočtů vychází z porovnání nákladů, výnosů a zisku. Otázka je, jak přitom nakládat s posuzováním vlivu různých variant navrhovaných opatření na životní prostředí. Nelze zcela souhlasit s obsahem článku ”K hodnocení efektivnosti ekologických investic ve výrobních podnicích ” [Machač, Obršálová, 1993], neboť se zde vychází z hodnocení ekologických investic a dochází se k závěru, že je možno ekologické investice posuzovat · spolu s výrobní investicí, · jako samostatnou investici, přičemž se autoři přiklání ke druhé variantě. Zároveň však konstatují, že v současné době ”není účelné usilovat o souhrnné ekonomické ocenění škodlivých vlivů na životní prostředí”. Navrhují pořadí naléhavosti ekologických investic (z titulu malých finančních možností). Toto řešení není vhodné. Problematiku vlivu činnosti podniku na ochranu životního prostředí je třeba řešit po ekonomické stránce, standardními postupy a společně s výrobní investicí. Jediným předpokladem je přesvědčit se, že ekonomické posouzení zahrnuje veškeré ekologické náklady i přínosy, například poplatky za znečištění, kalkulaci náhrad škod, včetně případného zastavení provozu (při absolutním zákazu) aj. Věcný rozbor vlivů připravovaných ekologických projektů na životní prostředí skutečně nemá zásadní význam pro vlastní finanční rozhodování uvnitř podniku ale pro posouzení vhodnosti ve vztahu k zákonům k ochraně životního prostředí a eventuelní žádosti o podporu z veřejných rozpočtů, kde se provádí důsledný rozbor přínosů pro společnost, což je v závěru výše zmíněného článku připomenuto. Nicméně to nemá nic společného s postupem rozhodování uvnitř podniku. Navíc podnik může počítat s podporou státu pouze ve výjimečných případech vesměs na předem vyhlášené programy. Z hlediska obecného požadavku je kritériem efektivnosti dosažení maximálního zhodnocení vlastního kapitálu, tzn., že efektivní investice nesmí zhoršovat v dlouhodobém časovém horizontu výkonnost vlastního kapitálu podniku. Podnik má proto zájem realizovat pouze ty investice, které jsou pro něj efektivní. Podstatou hodnocení investic je porovnání nákladů na investici s výnosy, které investice přinese. Jde v podstatě o rozpočtování jednorázových (investičních) nákladů a ročních výnosů za období životnosti investice. Výnosem z investice je přírůstek čistého zisku a přírůstek odpisů, které se vrací podniku v ceně prodaných výrobků (cash flow). Konečným výsledkem rozpočtování je rozhodnutí, zda investici (projekt) uskutečnit. Do hodnocení investice se v podniku zapojuje velký počet manažerů a to nejen z oblasti informací o budoucím trhu a nákladech na investice a výrobní náklady, ale také s oblasti ochrany životního prostředí, tj. posuzování předpisů k ochraně životního prostředí, tj. posuzování předpisů k ochraně životního prostředí a jejich vývoj do budoucna. Při hodnocení ekologických projektů se postupuje podle následujících obecně používaných kroků: · určení nákladů na projekt, · odhadnutí budoucích výnosů, které investice ponese, popř.rizika, · určení „nákladů na kapitál“ vlastního podniku, · výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů (cash flow). Odhad je obvykle poměrně přesný u investičních nákladů na stroje a výrobní zařízení. Náklady se skládají z nákupní ceny, dopravného a nákladů na instalaci. Odhad ostatních nákladů, hlavně nákladů stavebních nebo nákladů na výzkum a vývoj, již tak přesný nebývá. Hlavními položkami výnosů jsou čistý zisk a odpisy, které plynou z investice. Jejich výpočet předpokládá odhad budoucích tržeb, nákladů a to v rozdělení na náklady fixní a proměnné včetně tzv. nákladů oportunitních. Oportunitními náklady rozumíme výnos z nejlepší alternativy, který nemohl být získán, protože zdroje byly vynaloženy na danou investici. Ušlý zisk proto připočteme k nákladům analyzované varianty. Investice obvykle vyvolává přírůstek zásob všeho druhu a předpokládaný růst tržeb zvyšuje pohledávky. Růst obou položek aktiv vyvolává potřebu dodatečných zdrojů (pasiv). Rozdíl mezi přírůstkem provozních aktiv a přírůstkem provozních pasiv je změna čistého provozního kapitálu. Je-li kladná, ukazuje to, že jsou nutné dodatečné finanční zdroje. Toto vše se projeví v rozpočtu cash flow. Při propočtu budoucích výnosů je třeba vycházet z následujících položek: 1. tržby a ostatní výnosy 2. náklady celkem, z toho odpisy 3. snížení nákladů v důsledku úspor ekologických nákladů 4. zisk 5. daň ze zisku 6. čistý zisk 7. cash flow 8. cash flow přepočtené na současnou hodnotu 9. přepočtené cash flow celkem. Nejpodstatnější z hlediska hodnocení efektivnosti ekologických projektů je započítání úspor ekologických nákladů (případně ekologických užitků). Ekologické náklady se přitom skládají z a) preventivních nákladů b) nákladů na korekci výrobního procesu c) náklady na čištění vypouštěného znečištění (end-of-pipe) včetně nákladů na monitoring d) interní náklady vzniklé v důsledku produkovaného znečištění e) externí náklady (externality) vyjádřené v poplatcích za znečištění, pokutách, náhradě škod ap. Výše poplatků a pokut (přeneseně internalizovaných externích nákladů) za znečišťování životního prostředí nebo čerpání přírodních zdrojů je stanovena následujícími zákony: · Nařízení vlády ČSSR č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství (ve znění nařízení vlády č. 91/1988 Sb., úplné znění nařízení vlády č. 2/1989 Sb.) ve znění zákona ČNR č. 281/1992 Sb.). · Zákon ČNR č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, ve znění zákona č. 211/1993 Sb. a zákona č. 158/1994 Sb., (úplné znění č. 212/1994 Sb.). · Zákon ČNR č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů. · Zákon č.211/1993 Sb., o zákazu výroby, dovozu a užívání látek poškozujících nebo ohrožujících ozónovou vrstvu Země a výrobků takové látky obsahujících. · Zákon ČNR č.334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (jak vyplývá ze změn a doplňků zákona ČNR č. 10/1993 Sb.). · Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), (ve znění zákona ČNR č. 541/1991 Sb., ú.z. pod.č. 439/1992 Sb. s působností pro ČR) a změny vyplývající ze zákona ČNR č. 10/1993 Sb. a zákona č. 168/1993 Sb. Kapitál stejně jako ostatní výrobní činitelé má své náklady. S těmi se musí počítat při hodnocení investice. Financuje-li firma celou investici vlastním kapitálem, pak nákladem je požadovaný výnos z kapitálu (vyjádřený např. v dividendách). Je-li investice financována plně úvěrem (cizími zdroji), pak nákladem je úrok z úvěru. V tomto případě kdyby podnik nedosáhl zhodnocení investice alespoň v této výši, pracoval by se ztrátou. Z nákladů by se měla odečíst případná státní nebo jiná podpora směrovaná k ochraně životního prostředí. Zatímco jednorázové náklady na investici jsou vynaloženy v poměrně krátké době, očekávané výnosy z investice plynou po řadu let. Musíme proto přepočítat výnosy na stejnou časovou bázi. Tou bývá rok pořízení investice. Jako přepočítací koeficient použijeme sazbu kapitálových nákladů (diskontní sazbu firmy). n SHCF = Cft . (1+k)-t t=1 SHCF ... současná hodnota cash flow v období t Cft ... očekávaná hodnota cash flow období t (t=1 až n) k ... kapitálové náklady na investici (diskontní sazba) n ... očekávaná životnost investice v letech t ... období 1 až n K hodnocení efektivnosti investic můžeme použít několik standardních metod: 1. metoda doby splacení (doby návratnosti) 2. metoda čisté současné hodnoty 3. metoda vnitřního výnosového procenta Dobou splacení je obvykle takové období, za které proud výnosů (cash flow) přinese hodnotu rovnající se původním nákladům na investici. Jsou-li výnosy v každém roce životnosti investice stejné, pak dobu splacení zjistíme dělením investičních nákladů roční částkou očekávaných výnosů. Čím je kratší doba splacení, tím je investice lepší. Srovnáme-li pomocí doby splacení investiční varianty, pak (jsou-li jinak varianty stejné), vybereme tu, jejíž doba splacení je kratší. Nevýhodou této metody je to, že neuvažuje výnosy po době splacení. Metoda doby splacení nemůže proto být všeobecnou mírou pro posuzování investic. Poskytuje však důležitou informaci o riziku investice (doba splacení 2 roky je menším rizikem než doba 10 let) a o likviditě investice (ukazuje, jak dlouho bude původní kapitál v investici vázán). Podstata metody současné čisté hodnoty byla vysvětlena při výpočtu současné hodnoty očekávaných výnosů. Čistá současná hodnota představuje rozdíl mezi současnou hodnotou očekávaných výnosů (cash flow) a náklady na investici. Metoda čisté současné hodnoty se doporučuje jako základní a prvotní metoda hodnocení efektivnosti investic. Námitka, že zpřesnění investičních propočtů pomocí diskontování hodnot, když vstupní údaje jsou často nepřesné, neobstojí, protože přesná metoda na byť i nepřesná čísla dá vždy lepší výsledky než použití metody nepřesné nebo chybné. Metoda vnitřního výnosového procenta je rovněž založena na koncepci současné hodnoty. Spočívá v nalezení diskontní míry, při které současná hodnota očekávaných výnosů z investice (cash flow) se rovná současné hodnotě výdajů na investici. Hodnotí-li se investiční možnosti podniku, potom nejprve musíme zjistit investiční nároky každé investiční akce, náklady na kapitál (podnikovou diskontní míru) a diskontované výnosy (cash flow) za dobu životnosti investice. Použijeme metodu čisté současné hodnoty nebo vnitřního výnosového procenta. Použijeme-li metodu čisté současné hodnoty investice, pak rozhodujeme takto: 1. máme-li přijmout nebo zamítnout určitou akci (investici, projekt), pak ji přijmeme tehdy, když její čistá současná hodnota je větší než nula a zamítneme ji tehdy, je-li menší než 0. 2. máme-li z řady srovnatelných vzájemně se vylučujících akcí, z nichž všechny mají čistou současnou hodnotu větší než 0 vybrat pouze jednu akci, pak vybereme tu, která má největší čistou současnou hodnotu. Máme-li v určitém roce několik investičních možností a přitom naše kapitálové zdroje jsou omezeny tak, že stačí jen na některé z nich, vzniká problém, které možnosti realizovat. Není-li tato situace příliš složitá, můžeme postupovat jako při hodnocení jednotlivých investic nebo zaměnitelných variant. Pro každou investiční možnost vypočteme základní ukazatele - vnitřní výnosové procento, čistou současnou hodnotu, popř. index výnosnosti. Podle vnitřního výnosového procenta stanovíme pořadí investičních možností, podle něhož vybíráme a realizujeme investiční akce. Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba chápat rozhodování podniků zcela v oblasti ekonomické a nespoléhat na jejich jakési sebeuvědomění či samoregulaci, že například v případě negativního vlivu na životní prostředí sami uskuteční kroky ke snížení znečištění. To, jak se budou podniky chovat k životnímu prostředí plně záleží na regulačních opatřeních státu. Stát při rozhodování o výši ohodnocení znečištění či čerpání přírodních zdrojů musí co nejpřesněji určit výši plateb (poplatků, daní ap.) podniků, neboť při nízkých platbách bude efektivnost investic záporná a podnik nebude investovat do snížení znečištění. V opačném případě mohou být podniky motivovány příliš a budou realizovat ekologické investice na úkor rentability podniku, což může vést až k jeho případnému bankrotu.
5. Závěr
Uvedená studie řeší problematiku efektivnosti ekologických projektů s pohledu standardního posuzování efektivnosti investic při zohlednění některých specifik ochrany životního prostředí. Zejména při používání standardních metod finanční analýzy je třeba znát veškeré náklady, eventuelně přínosy, které souvisí s realizací ekologického projektu. Upozornění na kalkulace včetně ekologických nákladů a přínosů vyplývá nejen z teoretického posuzování této problematiky, ale také praktických poznatků u podniků, kde začíná pracovat ekomanagement, který působí na vedení podniku argumentací založenou na znalosti všech souvislostí ekonomiky podniku se zákony k ochraně životního prostředí a nástrojů státní ekologické politiky. Úspěchy ekomanagementu potom těsně souvisí s finanční analýzou „posílenou“ těmito přístupy. V současné době při dokončování privatizačního procesu vedou již argumenty ekomanagementu jednoznačně k prosperitě podniků a nejsou podceňovány jako jakési představy „zelených“ na počátku transformace, kdy vedení bývalých státních podniků mělo zcela jiné zájmy než starost o jeho prosperitu a úspěšný rozvoj. V každém případě by bylo vhodné otázky spojené s posuzováním efektivnosti ekologických projektů na úrovni podniků i průběžně finančně-ekonomické hodnocení podniku s aspektem ochrany životního prostředí více publikovat a poukázat tím na důležitost existence ekomanagementu v podnicích. Bez úsilí o metodickou podporu podniků k chápání působení zákonů k ochraně životního prostředí a nástrojů ekologické politiky nemůže stát účinně regulovat veškeré činnosti spojené s ochranou životního prostředí, neboť nezjistí zásadní změny v chování podniků. Je proto v tomto smyslu v zájmu jak podniků, tak státu prohlubovat součinnost při stanovení metodiky pro posuzování efektivnosti ekologických projektů.
6. Literatura
1. A Primer for Financial Analysis of Pollution Prevention Projects. American Institute for Pollution Prevention, 1993, 32 s. 2. Diependaal, M.J., de Walle, F.B.: A Model for Environmental Cost for Corporations (NEC). Waste Management & Research 12, 1994, s. 429-439. 3. Dvořák, A.“ Investice na ochranu životního prostředí. Národní hospodářství č.10, 1993, s. 16-20. 4. Europe´s industries play dirty. The Economist č. 7758, 1992, s. 89. 5. Hashi I.,-Emadi-Moghadam M.: Chování podniků v transformující se ekonomice. Politická ekonomie, 1993, č. 6, s. 766-778. 6. Machač, O., Obršálová, I.: K hodnocení efektivnosti ekologických investic ve výrobních podnicích. Ekojournal č.5, Praha 1994, s. 4-5. 7. McConnell, C.R., Brue, S.L.: Microeconomics. McGraw-Hill Publishing Company, USA, 1990, 544 s. 8. Pearce, D.W., Warford, J.J.: World without End. Oxford University Press, Washington, D.C., 1993, 440 s. 9. What Price Posterity? The Economist č. 7699, 1991, s.81. 10.Wicke, L., Haasis, H.D., Schafhausen, F., Schulz, W.: Betriebliche Umweltekonomie eine praxisorientierte Einfuhrung. Verlag Franz Vahlen Munchen, 1992, 716 s. 11.World Development Report 1992. Development and the Environment. Oxford University press, New York, 1992, s. 308. |
Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo
komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu
webmaster@czp.cuni.cz.
|
