Ing. František Šedivý, AQUAFIN Praha

Analýza rizik souvisejících s kvantifikací sazeb poplatků za vypouštění odpadních vod do vod povrchových

Úvod

Tato studie byla zpracována na základě objednávky Centra pro otázky životního prostředí University Karlovy. Cílem studie bylo posoudit rizika spojená s kvalifikací poplatkových sazeb navržených v "Zásadách zákona o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových", zpracovaných MŽP ČR v roce 1994.

Placení poplatků by mělo znečišťovatele stimulovat k výstavbě čistíren odpadních vod nebo k realizaci opatření zabezpečujících snížení produkce odpadních vod anebo míry jejich zatížení znečišťujícími látkami. Současný návrh poplatkových sazeb byl proto analyzován z hlediska této základní funkce ekonomického nástroje při řešení problému ochrany vod před znečištěním.

Další významnou funkcí ekonomických nástrojů v životním prostředí je zajištění prostředků k podpoře realizace ekologických staveb. Výše poplatkových sazeb byla proto částečně posouzena i z tohoto aspektu.

1. Obecné přístupy k poplatkům a historie jejich uplatňování

Ve všech evropských zemích se ochrana vod před znečištěním zabezpečuje výkonem státní správy dle platných legislativních předpisů. K vypouštění odpadních vod je třeba licence, v níž vodohospodářský orgán stanoví podmínky vypouštění, zpravidla údaje určující množství vypouštěných odpadních vod a jejich jakost. Zatím jen v některých zemích se v oblasti ochrany vod uplatňují také ekonomické nástroje. Většinou jde o poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových. Mezi tyto státy patří také Česká republika.

V oblasti ochrany vod jsou dnes uplatňovány tyto tři základní typy poplatkových systémů:

a) poplatky jsou stanoveny ve výši výrobních nákladů potřebných k odstraňování zpoplatněného druhu znečištění. Jde o poplatky "nákladového typu";

b) poplatky jsou odvozeny od výše škod, které vypouštěním odpadních vod v povrchových vodách vznikají, resp. výše poplatků je stanovena podle míry škodlivosti jednotlivých polutantů;

c) poplatky jsou stanoveny v takové výši, aby výnos poplatků pokryl potřebu finančních prostředků potřebných k výstavbě čistíren odpadních vod.

Poplatky určené prakticky podle míry škodlivosti zpoplatněných ukazatelů znečištění byly např. zavedeny ve Spolkové republice Německo. U nás bylo placení poplatků za vypouštění odpadních vod uplatněno již v roce 1967. Poplatky nazvané "náhradami", později "úplatami" (dále jen poplatky) byly vždy odvozovány od výrobních nákladů potřebných k odstraňování zpoplatněného druhu znečištění. V případě ukazatele rozpuštěné anorganické soli byly sazby stanoveny na základě výše nákladů na opatření ředící vody (nákladů na vybudování a provoz fiktivní vodní nádrže). Jde tedy evidentně o poplatky "nákladového" typu. Přitom v odborných kruzích bylo vždy dbáno o to, aby čištění odpadních vod bylo pro znečišťovatele ekonomicky výhodnější než placení poplatků. Z toho důvodu platí znečišťovatelé základní poplatky (ty by měly zhruba odpovídat výši výrobních nákladů) a přirážky k nim. Zatímco placení základních poplatků by mělo odstraňovat ekonomickou výhodu těch znečišťovatelů, kteří své

odpadní vody nečistí, přirážka by měla stimulovat znečišťovatele k výstavbě čistírny odpadních vod. Placení přirážky by mělo zároveň minimalizovat riziko neúčinnosti poplatkového systému souvisejícího s tím, že je nereálné stanovit poplatkové sazby tak, aby jejich výše odpovídala výši výrobních nákladů ve všech případech široké palety druhů odpadních vod a velikosti znečišťovatelů.

Motivačního účinku placení poplatků se ovšem po většinu platnosti poplatkového systému vinou decizní sféry nedosáhlo. V centrálním řízení hospodářství to nebylo ani možné. Nedostatkem bylo hlavně to, že výše poplatků nebyla zvyšována v závislosti na růstu cen čistíren odpadních vod a nákladů souvisejících s jejich provozem. Lze říci, že tento nedostatek byl odstraněn až zákonem ČNR č. 281/92 Sb., kterými se poplatkové sazby zvýšily na dvojnásobek. Nicméně analýzy zpracované v poslední době ukazují, že hlavně v důsledku růstu cen čistíren odpadních vod znovu dochází k situaci, že pro velkou skupinu znečišťovatelů je již dnes ekonomicky výhodnější platit poplatky než zabezpečit čištění odpadních vod. Tento závažný nedostatek by měl být odstraněn připravovanou novelou poplatkového systému. 2. Zásady nového poplatkového systému

Pro zpracování novely poplatkového systému byly navrženy tyto zásady:

a) Poplatky se budou platit za tyto druhy znečištění

- CHSK ( ukazatel organických látek)

- nerozpuštěné látky

- rozpuštěné anorganické látky (RAS)

- nepolární extrahovatelné látky (NEL)

- fosfor celkový (P_celk)

- adsorbovatelné organicky vázané halogeny (AOX)

_- dusík amoniakální N-NH₄

- těžké kovy (Hg, Cd, Pb, Cr, NL, Cu)

b) Místo za BSK₅ se budou poplatky platit za CHSK. Tím se zpoplatní i biologicky těžko odbouratelné organické látky, které se považují za škodlivější.

c) Za jednotku znečištění budou všichni znečišťovatelé platit stejnou sazbu; její výše se určí podle výrobních nákladů na odstranění znečištění na charakteristické velikosti standardní ČOV. V případě, že toto nebude možné, stanoví se poplatková sazba podle míry škodlivosti zpoplatněného znečištění.

d) Poplatky budou platit všechny právnické a fyzické osoby, tj. i rozpočtové organizace, které ve svých vypouštěných odpadních vodách překračují spodní hranice zpoplatnění (koncentraci znečištění a roční látkové množství).

e) Poplatek se bude, stejně jako dosud, skládat ze základního poplatku odpovídajícího výrobním nákladům na odstranění znečištění a přirážky k němu. Výše přirážky by měla být závislá na míře překročení ukazatelů stanovených nař. vlády ČR č. 171/1992 Sb. a ne na míře zhoršení jakosti vody v toku, jak je tomu dnes. Upouští se tedy od regionálního pojetí poplatků.

f) Přirážku k základnímu poplatku nebudou platit ti znečišťovatelé, kteří provozují ČOV a dodržují ukazatele přípustného znečištění vod. Pokud nejsou ukazatele stanoveny, budou směrodatné ukazatele stanovené poplatkovým předpisem (suplující ukazatele).

g) Poplatky se budou platit za množství znečištění skutečně vypuštěné v kalendářním roce.

h) Poplatky se nebudou platit za znečištění obsažené v odebrané vodě. Množství znečištění v odebrané vodě musí prokázat znečišťovatel.

ch) Znečišťovatelům, kteří zahájili práce na výstavbě čistírny odpadních vod nebo zařízení ke snížení vypouštěného znečištění bude, stejně jako dosud, poskytovat úlevu (odklad platby 80 % poplatků).

3. Postup odvození poplatkových sazeb z výrobních nákladů na odstraňování znečištění

Z předchozího popisu vývoje poplatkového systému vyplývá, že motivačního účinku placení poplatků lze dosáhnout jen tehdy, jestliže poplatkové sazby jsou navrženy kvalifikovaně, tj., že se odvodí od správně vykalkulovaných výrobních nákladů potřebných k odstraňování znečištění a že se zajistí jejich permanentní valorizace.

Stanovení výrobních nákladů je nesporně složitou záležitostí. Je to dáno jednak tím, že existuje celá řada různých druhů odpadních vod a i celá řada způsobů odstraňování znečištění z odpadních vod. Výrobní náklady pro odvození obecně platných poplatkových sazeb proto lze prakticky stanovit na základě přijetí řady zjednodušení. To ovšem ve svém důsledku může znamenat určitou míru nebezpečí, že motivační funkce

poplatkového systému se nedosáhne.

Na druhé straně nelze vyloučit ani druhou krajnost, tj., že placení vysokých poplatků by mohlo ekonomicky nepřiměřeně tvrdě zatížit některé skupiny znečišťovatelů. Dále je třeba také přihlížet k celkovému výnosu z placení poplatků. Tento výnos by neměl být vyšší, než je suma finančních prostředků potřebná k podpoře výstavby čistíren odpadních vod tempem odpovídajícím výkonností naší ekonomiky. Část finančních prostředků na výstavbu ČOV si musí opatřit znečišťovatelé sami, jinak nelze vyloučit plýtvání s finančními prostředky.

3.1. Principy stanovení výrobních nákladů

Výrobní náklady tvořící základ pro odvození poplatkových sazeb, byly až dosud vždy stanoveny s použitím toho kalkulačního vzorce, který byl v době jejich zpracování ve vodním hospodářství používán. Zjednodušeně lze říci, že do celkových výrobních nákladů byly vždy zahrnuty náklady provozní (variabilní náklady) a odpisy ČOV podle platného předpisu. Do provozních nákladů patří náklady spojené s provozem, údržbou a opravami ČOV. Stejně se postupovalo i při stanovení výrobních nákladů , jejichž výše byla použita ke stanovení poplatkových sazeb v návrhu nového poplatkového systému. Jde tedy o náklady zabezpečující provoz ČOV a její reprodukci.

Uvedený postup stanovení výrobních nákladů je předmětem řady diskuzí. Byly vysloveny názory, že správnější by bylo považovat čištění odpadních vod za standardní "podnikatelskou činnost" a do výrobních nákladů zahrnout i tyto položky:

- úroky z úvěrů na výstavbu ČOV

- přiměřený zisk.

Je navrhována i další varianta řešení problému založená na tom, že do výrobních nákladů by byla zahrnuta anuita úvěru s výhodnou úrokovou sazbou a dlouhou dobou splácení. Skladbu výrobních nákladů podle těchto variant řešení ukazuje graf l.

Z orientačního posouzení jednotlivých variant vyplynulo, že zahrnutí úroků z úvěrů nebo anuity úvěru do výrobních nákladů by vedlo k jejich podstatnému zvýšení. Míra zvýšení by byla odvislá od předpokládané úrokové sazby a době splatnosti úvěru. Nelze vyloučit, že v době splácení úvěru by se výrobní náklady zvýšily až na dvojnásobek dnes uvažované výše.

K problému je třeba poznamenat, že v současné době si znečišťovatelé vypůjčují finanční prostředky na výstavbu ČOV od bank jen v omezeném rozsahu. To proto, že řada velkých městských ČOV je financována ze Státního rozpočtu a výstavbu menších ČOV finančně podporuje Státní fond životního prostředí. Dotace nepodnikatelským subjektům se poskytuje až do výše 40 % nákladů na ČOV, vyjimečně až 80 %, a úroková sazba u půjček až do 80 % investičního nákladu ČOV činí 1 až 0 %. U podnikatelských subjektů lze poskytnout ze SFŽP jen půjčku s úrokovou sazbou 9 - 1 %. Část investičních prostředků získávají znečišťovatelé také tím, že se jim po dobu výstavby ČOV odkládá placení 60 % poplatků vyměřených podle platného poplatkového předpisu. Odkladem získávají znečišťovatelé většinou 5 až 15 % potřebných investičních prostředků.

Proto lze konstatovat, že dosud uplatňovaný způsob kalkulace výrobních nákladů vede ke stanovení poplatkových sazeb v takové výši, že placení poplatků je pro znečišťovatele méně výhodné než odpadní vody čistit. To ovšem v žádném případě neopravňuje k tomu, aby názory, že do výrobních nákladů by měly být zahrnuty také úroky z půjčky eventuelně i přiměřený zisk, byly apriorně odmítnuty. Spíše by měly být tyto názory podrobněji analyzovány a výsledky využity při další úpravě poplatkových sazeb, k níž bude nutno pravděpodobně přistoupit v poměrně krátké době. Vždy bude ale třeba přihlížet k dotační a k úvěrové politice SFŽP jakož i k dotační a úvěrové politice státu v oblasti ekologických staveb vůbec.

K tomu je třeba poznamenat, že dotace a půjčky s výhodným úrokem se poskytují na čistírny odpadních vod i v nejvyspělejších zemích. Jinak by výstavbu ČOV v malých obcích nebylo možno prakticky realizovat. Je třeba si uvědomit, že investiční náklad na kapacitu ČOV pro 1 obyvatele činí dnes u malých obcí 7 000 až 10 000 Kč a náklady na kanalizaci činí až trojnásobek. Obec s 500 obyvateli tedy potřebuje na výstavbu ČOV s kanalizací zhruba 14 až 20 mil Kč. Je evidentní, že bez dotací a výhodných půjček nelze stavbu ČOV v obci této velikosti vybudovat.

3.2 Výrobní náklady u provozovaných, připravovaných a modelových ČOV

V souvislosti se stanovením výrobních nákladů pro odvození poplatkových sazeb vzniká otázka, zda výrobní náklady mají být odvozeny z nákladů na stávajících, připravovaných ČOV anebo z ČOV odpovídajících výhledovým požadavkům. Význam tohoto aspektu byl u nás v minulosti podceněn a tak se stalo, že poplatkové sazby navržené v nař. vlády ČSFR č. 35/1979 Sb. byly stanoveny ve výši výrobních nákladů u provozovaných ČOV. I přesto, že se přihlíželo ke vztahu velikosti nákladů na velikosti ČOV, došlo k tomu, že v době vstoupení poplatkového předpisu v platnost, byly poplatkově sazby nižší, než činily výrobní náklady u těch ČOV, které byly právě uváděny do provozu.

Dodatečně provedeným rozborem bylo prokázáno, že výrobní náklady rostou jednak v důsledku růstu cen a jednak zvyšováním technické úrovně ČOV a požadavků na čistící efekt. Odvozování výrobních nákladů z nákladů u provozovaných ČOV je proto nutno považovat za metodickou chybu, kterou nelze napravit ani valorizací. Požadavek některých representantů znečišťovatelů, aby poplatkové sazby byly odvozovány ze současného stavu výrobních nákladů na provozovaných čistírnách, je proto nutné zásadně odmítnout. Rozdíl mezi skutečnými výrobními náklady a náklady u připravovaných ČOV je zřejmý z tab. l.

Tab. 1. Výše výrobních nákladů u ČOV s kapacitou pro 20 000 EO

_________________________________________________________________

	Výrobní náklady
Nákladová položka	ČOV v provozu		ČOV ve výstavbě*
	tis Kč/r	%	tis Kč/r	%
Provozní náklady	3 985,1	79,9	5 132,0	58,4
Odpisy	999,2	20,1	3 652,5	41,6
Výrobní náklady	4 984,3	100,0	8 789,5	100,0

*dle kalkulace

Z tab. 1 je zřejmé, že hlavní rozdíl ve výši výrobních nákladů u obou ČOV je v odpisech. Je to dáno tím, že provozovaná ČOV byla uvedena do provozu v roce 1984, kdy investiční náklady na ČOV byly několikanásobně nižší než dnes. Příklady prokazují, že nutnost odvozovat výrobní náklady z modelových ČOV je zcela evidentní.

3.3. Kalkulace výrobních nákladů u modelové ČOV

Mají-li se stanovit výrobní náklady u modelové ČOV, je nutno tuto modelovou ČOV definovat. Ve smyslu platného zákona o vodách by to měla být taková ČOV, která zabezpečí čištění odpadních vod způsobem odpovídajícím současnému stavu technického pokroku. Tento obecný požadavek je prakticky specifikován nař. vlády ČR č. 171/1992 Sb., jímž se stanoví ukazatele přípustného znečištění vod. Modelová ČOV by tedy měla být navržena tak, aby koncentrace zbytkového znečištění na odtoku z ČOV byly nižší než jsou hodnoty ukazatelů znečištění stanovené citovaným předpisem.

V souladu s uvedenými atributy byla za modelovou ČOV zvolena mechanicko-biologická ČOV všeobecně navrhovaná pro čištění odpadních vod odváděných veřejnými kanalizacemi. Jde o ČOV se zařízením mechanického předčištění bez primárního usazováku, aktivací s dlouhou dobou zdržení, nitrifikací a denitrifikací, aerobní stabilizací kalu, odvodněním kalu na pásových filtrech a jejich využitím v zemědělství. Tato ČOV zabezpečuje čistící efekt podle BSK₅ 90-95 %, podle CHSK 75-88 %, což znamená zbytkovou BSK₅ do 20 mg/l a zbytkovou CHSK do 80 mg/l. K tomu je třeba uvést, že nař. vlády ČR č. 171/1992 Sb. jsou stanoveny nejpřísnější hodnoty zbytkové BSK₅ ve výši 25 mg/l a CHSK ve výši 90 mg/l. Zvolená modelová ČOV zabezpečuje i nepřekračování ukazatele N-NH₄. Proto je tato modelová ČOV z hlediska požadovaného efektu pro odvození poplatkových sazeb vhodná a riziko nerepresentativnosti výsledků je zanedbatelné.

Za diskutabilní lze považovat předpoklad, že kaly z ČOV budou využity v zemědělství. Pokud by je bylo nutno z důvodu obsahu škodlivých látek, např. těžkých kovů, spalovat nebo skládkovat na zabezpečené skládce, potom se výrobní náklady zvýší. Vyšší náklady by bylo nutno vynakládat i v případě anaerobní stabilizace kalu (vyhnívání kalu). Diskuze může být vedena také o tom, zda je správné, že se u modelové ČOV předpokládá automatické řízení jejího provozu počítačem, čímž se

počet obsluhujícího personálu minimalizuje. To se promítá i do mzdových nákladů.

Skladbu a celkovou výši výrobních nákladů u modelové ČOV s kapacitou pro 5000 EO ukazuje následující přehled:

Nákladová položka	Výrobní náklady
	tis Kč/r	podíl v %
l. Přímý materiál	59 500,-	2,5
2. Přímé mzdy	96 000,-	4,1
3. Ostatní přímé náklady	1 070 150,-	45,5
4. Přímé náklady celkem	1 225 650,-	52,1
5. Režie	36 770,-	l,6
6. Odpisy	1 092 000,-	46,3
7. Výrobní náklady celkem	2 354 420,-	100,0

Pokud bychom uvažovali modelovou ČOV řízenou obsluhou, u které by byl kal skládkován, potom by se výrobní náklady zvýšily asi o 350 tis Kč/r, tj. asi o 15 %. Tento rozdíl lze považovat za hranici přesnosti všech ostatních nákladových položek a tedy i celkového výrobního nákladu.

4. Vliv zavedení jednotných poplatkových sazeb na účinnost poplatkového systému

4.1. Zdůvodnění změny ve stanovení poplatkových sazeb

U platného poplatkového systému se u hlavního zpoplatněného ukazatele znečištění BSK₅ vychází důsledně z principu odvozujícího poplatek z výrobních nákladů. (Poplatky za BSK₅ činí zhruba 85 % celkové výše poplatků za všechny zpoplatněné ukazatele znečištění.) U ostatních ukazatelů podléhajících zpoplatnění je princip dodržen jen částečně nebo vůbec.

Základní poplatky za BSK₅ se vypočítávají podle rovnice

Ú = 43 . Z^0,8265 (l)

kde Ú .... celkový základní poplatek v tis Kč/r

Z .... množství BSK₅ v tunách za rok.

Za jednotku znečištění tj. za 1 kg BSK₅ se tedy dnes platí nejvíce u malých zdrojů znečištění a nejméně u velkých zdrojů znečištění. Roční poplatek za znečištění od 1 obyvatele v obci se 300 obyvateli činí zhruba 700 Kč a ve větším městě jen zhruba 200 Kč.

Tento stav v placení poplatků lze interpretovat také tak, že znečištění vypouštěné z malých zdrojů znečištění je 3,5 x závažnější, resp. škodlivější či nebezpečnější než stejné znečištění vypouštěné z velkých zdrojů znečištění, ačkoli jak z globálních tak i místních zájmů je tomu právě naopak. Za této situace poplatkový systém více stimuluje výstavbu malých čistíren odpadních vod. Tyto jsou však investičně a provozně velmi nákladné a jejich efekt pro zlepšování jakosti vody v tocích je malý. To vedlo k tomu, že v novele poplatkového systému bylo navrženo zavést jednotné poplatkové sazby pro všechny znečišťovatele bez ohledu na množství vypouštěného znečištění. Analýza postupu je uvedena v dalších kapitolách.

4.2. Závislost výše měrných výrobních nákladů na velikosti ČOV

Poznatek, že měrné investiční náklady a měrné výrobní náklady jsou v nepřímé závislosti na velikosti ČOV je všeobecně znám. Tyto měrné náklady jsou závislé také na požadovaném čistícím efektu resp. na koncentraci zbytkového znečištění. Zvyšování čistícího efektu nad zhruba 90 % znamená růst nákladů podle strmé exponenciální křivky.

Závislost měrných investičních a výrobních nákladů se u nás nejčastěji vyjadřuje rovnicí

MN = a . Z^-b (2)

kde MKN .... měrný náklad v Kč/kg znečištění

Z ...... množství znečištění v t za rok

a,b .... koeficienty (b je menší než l)

Koeficienty a) a b) lze získat matematickým vyhodnocením údajů souboru vybudovaných nebo modelových ČOV. Závislost měrných výrobních nákladů na velikosti ČOV stanovenou na základě údajů velikostní řady modelových mechanicko-biologických ČOV vyjadřuje tato rovnice:

MVN = 61,8 Z^-0,2556 (3)

kde MVN .... měrný náklad v Kč/kg BSK₅

Z ...... množství BSK₅ v t/r.

Čáru závislosti charakterizovanou rovnicí (3) ukazuje graf 2 na němž je také nakreslena čára jednotkových základních poplatků ve výši stanovené zákonem č. 281/1992 Sb.

K rovnici (3) a grafu 2 je třeba uvést, že vyjadřují výrobní náklady u čistíren odpadních vod odváděných veřejnými kanalizacemi v cenové úrovni roku 1991.

Graf 2

Z grafu 2 je zřejmé, že v posuzované oblasti velikostí modelových ČOV byly v roce 1991 výrobní náklady prakticky nižší, než odpovídající jednotkové základní poplatky. U středních a velkých ČOV byl rozdíl natolik velký, že lze oprávněně předpokládat, že placení poplatků mělo motivační účinek. U malých ČOV byly ovšem již v roce 1991 výrobní náklady vyšší než jednotkové poplatky.

5. Riziko související se zavedením jednotných poplatkových sazeb

Ústup od stanovení poplatkových sazeb na základě exaktně stanovené závislosti výrobních na velikosti ČOV považují někteří experti za nekoncepční. Proto je dále přinesen rozbor tohoto problému. Z posouzení rizik souvisejících se zavedením jednotných sazeb u jednotlivých ukazatelů znečištění vyplynulo toto:

5.1. CHSK

Z analýzy závislosti výrobních nákladů na velikosti ČOV je zřejmé, že tato závislost je silně degresivní. Pokud se tedy uplatní jednotná poplatková sazba odpovídající výrobním nákladům na ČOV určité velikosti, potom dojde k tomu, že znečišťovatelé se rozdělí do dvou skupin. Jedna skupina bude platit základní poplatky nižší než je výše výrobních nákladů a proto placení poplatků u této skupiny nebude mít stimulativní účinek. Na druhé straně vznikne skupina znečišťovatelů, kteří budou platit poplatky vyšší než činí výrobní náklady. U této skupiny znečišťovatelů se naopak stimulativní účinek placení poplatků výší. Stav, který placením jednotné poplatkové sazby vznikne ukazuje graf 3.

Pokud by se tedy za CHSK platila jen sazba základního poplatku ve výši výrobních nákladů u ČOV s kapacitou pro 5000 EO (viz návrh novely poplatkového systému) potom by k výstavbě ČOV nebyli stimulováni znečišťovatelé s produkcí znečištění od méně než 5000 EO. Problém absence stimulativního účinku u menších znečišťovatelů ovšem řeší placení přirážky k základnímu poplatku. Je to zřejmé z grafu 4, který prokazuje, že stimulace se dosáhne již při přirážce ve výši 25 %. K tomu je třeba uvést, že podle posledního návrhu by přirážka naměla být limitována, což znamená, že u nečistěných odpadních vod činila minimálně 50 % základního poplatku. Podle dřívějších návrhů se měla výše přirážky limitovat, např. 20 % základního poplatku, graf 4.

Graf 3

Graf 4

To, že velcí znečišťovatelé by platili poplatky vyšší než je třeba vynakládat na čištění odpadních vod lze považovat za positivní, neboť by to mělo přispívat k prioritnímu zabezpečení čištění odpadních vod u velkých průmyslových závodů a měst. Tím se také zajistí, že finanční prostředky věnované na výstavbu ČOV a jejich provoz přinesou největší ekologický efekt.

Je však žádoucí znovu posoudit, zda stimulativní účinek u větších znečišťovatelů nebude příliš velký. Např. znečišťovatel s 50 000 EO by podle posledního návrhu platil celkový poplatek ve výši 49 932 tis Kč/r, když výrobní náklady na provoz čistírny a poplatky za zbytkové znečištění by činily 26 688 tis Kč/r.

5.2. N-NH₄ a celkový fosfor

Výrobní náklad na odstranění jednotky amoniakálního dusíku (1 kg N-NH₄) byl stanoven stejně jako náklad u CHSK u modelové ČOV s kapacitou pro 5 000 EO. Na rozdíl od CHSK riziko neúčinnosti placení základních poplatků za N-NH₄ u malých zdrojů znečištění prakticky neexistuje, neboť spodní hranice zpoplatnění u tohoto ukazatele znečištění je stanovena na mezi znečištění odpovídající 5200 EO. To odpovídá nynější koncepci ochrany vod před znečištěním promítnuté do nař. vlády ČR č. 171/1992 Sb., jímž se stanoví ukazatele přípustného znečištění vod.

Za stavu, kdy kolem 85 % celkového dusíku se dostává do vodních toků ze zemědělských půd se totiž požaduje, aby amoniakální dusík byl odstraňován z odpadních vod cíleně jen u větších zdrojů znečištění. U malých zdrojů znečištění by se měl dusík z odpadních vod odstraňovat zatím jen spíše výjimečně, např. u zdrojů znečištění v povodích vodárenských nádrží. A v těchto

případech by měl rozhodnout vodohospodářský orgán, aniž plnění jeho rozhodnutí bude podpořeno ekonomickým nástroje.

Obdobně jako u N-NH₄ prakticky neexistuje riziko neúčinnosti jednotné poplatkové sazby u celkového fosforu. I u tohoto ukazatele byl výrobní náklad odvozen z modelové čistírny menší velikosti než je spodní hranice zpoplatnění (7200 EO). Všichni znečišťovatelé, u nichž se odstraňování fosforu požaduje, budou tudíž platit poplatek vyšší, než by odpovídalo výrobním nákladům.

5.3. Vybraná skupina těžkých kovů

Poplatkové sazby za těžké kovy Cr, Ni a Cu byly odvozeny z výrobních nákladů vykalkulovaných u velikostní řady modelových ČOV sestávajících z neutralizační stanice doplněné o zařízení k odstraňování zbytkových koncentrací těžkých kovů iontoměničovou technologií. Za základ pro odvození poplatkových sazeb se vzaly výrobní náklady ČOV s kapacitou 10 m³ za směnu. Průměrné náklady v cenové úrovni roku 1991 na odstranění 1 kg Cr, Ni a Cu činí u ČOV dané velikosti zhruba 650 Kč. U největší posuzované ČOV (kapacita větší než 100m³ odpadních vod za směnu) byl výrobní náklad vyčíslen ve výši 208 Kč/kg těžkého kovu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že i u ČOV k odstraňování těžkých kovů existuje mezi měrnými výrobními náklady a velikostí ČOV významná degresivní závislost. Z toho také plyne, že placení základních poplatků za Cr, Ni a Cu by nestimulovala k výstavbě ČOV znečišťovatele s produkci odpadních vod nižší než 10 m³ za směnu. Podle odborného odhadu tvoří ovšem skupina těchto znečišťovatelů asi 15 % celkového počtu znečišťovatelů produkujících odpadní vody s obsahem těžkých kovů, když podíl jejich odpadních vod činí méně než 2 % celkového množství tohoto druhu odpadních vod. Stimulativní působení placení poplatků za těžké kovy Cr, Ni a Cu by mělo být zabezpečeno placením přirážky a to zhruba v takovém rozsahu jak je uvedeno u CHSK.

Zásada, že poplatková sazba by měla být stejná nebo mírně vyšší, než je výše výrobních nákladů nebyla v návrhu nového poplatkového systému dodržena u rtuti, kadmia a olova. U rtuti se tak stalo proto, že vyčíslení výrobních nákladů by bylo velmi složité už proto, že problematická by byla volba technologie odstraňování rtuti z odpadních vod. Proto vzhledem k vysokému stupni škodlivosti rtuti (jde o prvek toxický) byla poplatková sazba navržena ve výši dvacetinásobku výrobních nákladů vykalkulovaných u Cr, Ni a Cu. Obdobně se postupovalo i u olova a kadmia. Poplatkové sazby byly stanoveny tak, že průměrné výrobní náklady vyčíslené u ČOV na odstraňování Cr, Ni a Cu byly vynásobeny koeficienty. S přihlédnutím k míře škodlivosti byl zvolen u kadmia koeficient 5,0 a u olova koeficient l,6.

V nově navrženém poplatkovém systému za vypouštění odpadních vod byly tedy uplatněny i prvky poplatkového systému založeného na tom, že poplatkové sazby se odvozují z kriterií škodlivosti jednotlivých druhů znečištění. K tomu je třeba poznamenat, že tato kombinace "nákladového" poplatkového systému se systémem "škodlivostním" může nesporně zvýšit stimulativní účinek placení poplatků. Při stanovení vysokých poplatkových sazeb za rtuť a kadmium bylo přihlédnuto i k názorům těch odborníků, kteří se domnívají, že placení poplatků za tyto toxické kovy by se nemělo vůbec zavádět, neboť to prokazuje špatné fungování státní správy ve vodním hospodářství.

Z rozboru je evidentní, že riziko neúčinnosti placení poplatků za těžké kovy prakticky neexistuje. Navržené poplatkové sazby jsou spíše vysoké,např. Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem by za rtuť platil celkový poplatek asi 31 mil Kč/r.

5.4. Nerozpuštěné látky (NL), rozpuštěné organické soli (RAS) a nepolární extrahovatelné látky (NEL)

Výrobní náklady na odstraňování NL, RAS a NEL z odpadních vod byly naposledy analyzovány v roce 1987 v rámci přípravy tehdejší novelizace poplatkového systému (nař. vl. ČSSR č. 91/1988). Protože analýza nebyla dovedena k jednoznačným závěrům, bylo nakonec přijato řešení, že poplatkové sazby za tyto ukazatele znečištění budou zvýšeny stejným nárůstovým koeficientem, který byl zjištěn u nárůstu výrobních nákladů na odstraňování BSK₅. Stejně se postupovalo i při valorizaci poplatkových sazeb zákonem ČNR č. 281/1992 Sb. A tento postup byl prakticky uplatněn i při koncipování nově navrženého poplatkového systému. U všech těchto ukazatelů bylo přistoupeno prakticky jen k tomu, že byly navrženy jednotné poplatkové sazby, a to na základě dnes platných sazeb. K tomu se uvádí toto:

a) za NL by měli platit poplatky jen ti znečišťovatelé, kteří by neplatili za CHSK, anebo ti, kteří vypouštějí v odpadních vodách více NL než 5ti násobek množství CHSK. Poplatky za NL by se tedy měly platit prakticky za vypouštění odpadních vod z uhelných elektráren, závodů upravujících uhlí, štěrk, kaolin apod. Vesměs jde tedy o nerozpuštěné látky anorganické.

Podle platného předpisu se za 1 kg NL platí poplatky ve výši 0,5 až 2,6 Kč (výpočet podle rovnice vyjadřující nepřímou závislost mezi sazbou a množstvím vypouštěných NL). Za základ pro stanovení sazby pomocí koeficientu byla vzata nynější sazba v případě vypouštění 500 t NL za rok, tj. 1 Kč/kg NL. Poplatková sazba pro rok 1996 potom vychází ve výši l,5 Kč/kg NL. K posouzení, zda tato sazba bude stimulativní nejsou podklady. Lze jen konstatovat, že z hlediska škodlivosti se výše sazby považuje za přiměřenou.

b) za 1 kg RAS se dnes platí poplatek 0,24 až l,2 Kč, a to v závislosti na vodnosti vodního toku, do něhož se odpadní vody vypouštějí. Pro stanovení jednotné sazby pomocí koeficientu vyjadřujícího cenový růst byla vzata nynější sazba placená v případě vypuštění odpadních vod do toku s průtokem Q₃₅₅ v rozmezí od 0,01 do 0,1 m³/s. Jak již bylo vpředu uvedeno, sazby za RAS byly kdysi odvozeny z nákladů na opatření vody,

kterou by se odpadní vody s vyšší koncentrací solí ředily (náklady na výstavbu a provoz fiktivní vodní nádrže). Tento postup byl tehdy zvolen proto, že odstraňování solí z odpadních vod se u nás tehdy neprovádělo. Obdobná situace je i dnes. Odstraňování solí se obecně nepožaduje a realizace zařízení ke snížení solí v odpadních vodách byla u nás realizována prakticky jen v jednom případě. Je tomu tak proto, že dosažitelný efekt není úměrný vynakládaným nákladům. Ty jsou tak vysoké, že jejich využití pro odvození poplatkové sazby je nereálné. Proto byl navržen základ pro odvození poplatkové sazby za RAS tak, aby její výše spíše stimulovala provádět opatření ke snižování obsahu solí úpravou technologií výroby. Bylo přihlédnuto i k tomu, aby dopad placení poplatků nebyl pro některé znečišťovatele příliš tvrdý. Jde např. o ty znečišťovatele, kteří v zájmu minimalizace jiných druhů znečištění používají vodu v technologii výroby v cirkulaci (např. celulózky).

c) Při stanovení poplatkové sazby za NEL se postupovalo podobně jako u stanovení sazby za RAS s tím rozdílem, že za základ se vzala dnes nejvyšší placená sazba tj. 400 Kč za 1 kg NEL (sazby jsou v rozmezí 120 - 400 Kč/kg NEL. K této volbě vedla i skutečnost, že placení poplatků se týká jen zhruba desítky znečišťovatelů a že dopady placení poplatků na tyto znečišťovatele lze považovat za přiměřené.

Ke způsobu stanovení základů pro odvození poplatkových sazeb za NL, RAS a NEL je třeba poznamenat, že se postupovalo pragmaticky. Riziko, že placení poplatků za tyto ukazatele bude neúčinné je podle provedeného rozboru relativně malé. Neúčinnost lze očekávat jen u malých znečišťovatelů. Nicméně je třeba přiznat, že placení poplatků za NL, RAS a NEL má význam spíše z hlediska výše finančního příjmu SFŽP.

5.5. Adsorbovatelné organicky vázané halogeny

AOX jsou polutanty, které se vyskytují jak v průmyslových odpadních vodách tak i odpadních vodách odváděných veřejnými kanalizacemi. Spodní hranice zpoplatnění byly ovšem navrženy tak, že placení poplatků by se mělo týkat jen odpadních vod průmyslových. Tomu odpovídá i zvolený postup stanovení základu pro stanovení poplatkové sazby za tento ukazatel znečištění. Vycházelo se z předpokladu, že poplatky za AOX budou platit jen podnikatelské subjekty (průmysl) a že jejich počet bude malý - podle provedeného průzkumu půjde maximálně o 10 znečišťovatelů.

AOX se z odpadních vod na speciálních ČOV prakticky neodstraňují. Proto stanovení výrobních nákladů na odstranění AOX z odpadních vod není možné. I u tohoto polutantu se při úvaze o výši poplatkové sazby vycházelo z cíle, aby placení poplatků stimulovalo znečišťovatele ke snižování znečištění v technologii výroby. Základ pro stanovení poplatkové sazby za AOX byl proto stanoven komparativní metodou, bylo přihlédnuto ke škodlivosti těchto látek. Východiskem byla i relace poplatkových sazeb za jednotky škodlivin uplatňované ve SRN. Tím se dospělo k tomu, že základ pro stanovení poplatkové sazby za AOX byl navržen o 25 % vyšší, než základ u NEL. To lze interpretovat také tak, že škodlivost AOX je o čtvrtinu větší než škodlivost NEL.

Na základě vyhodnocení dopadu placení poplatků za AOX lze očekávat, že pro velké producenty AOX bude výhodnější realizovat opatření ke snížení tohoto druhu znečištění než platit poplatky. Jde např. o podniky SEPAP Štětí nebo o Spolek pro chemickou a hutní výrobu Ústí nad Labem.

5.6. Shrnutí výhod i nevýhod zvoleného postupu stanovení poplatkových sazeb a rizik souvisejících s jejich uplatňováním

Z předchozích subkapitol je zřejmé, že v novém poplatkovém systému se navrhuje uplatnit zásadně jednotné poplatkové sazby, které byly odvozeny buď z výrobních nákladů na odstraňování znečištění na ČOV určité velikosti a typu anebo podle míry škodlivosti jednotlivých druhů znečištění. Tento postup má řadu výhod, ale i některé nevýhody. Zavedení jednotných poplatkových sazeb pro všechny znečišťovatele bez ohledu na množství jimi vypouštěného znečištění má např. tu výhodu, že agenda spojená s vyměřováním a placením poplatků se zjednodušuje. Větší význam lze ovšem spatřovat v tom, že placení poplatků zabezpečuje větší stimulaci středních a velkých znečišťovatelů k výstavbě ČOV nebo k realizaci opatření směřujících k nižší produkci odpadních vod či míře jejich znečištění. Naopak nevýhodou jednotných poplatkových sazeb je, že placení poplatků nebude stimulovat k výstavbě ČOV malé znečišťovatele. Lze ovšem říci, že to je v souladu s koncepcí ochrany vod zakotvené do nař. vlády ČR č. 171/1992, jímž se stanoví ukazatele přípustného znečištění vod a s prioritami v oblasti výstavby ČOV vůbec.

Zvolený způsob stanovení poplatkových sazeb znamená, že se upustilo od striktního určování poplatkových sazeb podle výše výrobních nákladů potřebných k odstraňování zpoplatněných druhů znečištění na ČOV. U polutantů, které se na ČOV cíleně neodstraňují byly základy pro odvození poplatkových sazeb stanoveny podle míry jejich škodlivosti s využitím zahraničních zkušeností. Pokud nebude tento postup znečišťovateli napaden, účinnost celého poplatkového systému se nesporně zvýší. Vzrostou samozřejmě i finanční příjmy SFŽP.

Z analýzy kvantifikace poplatkových sazeb vyplynulo hlavně toto:

a) Poplatkové sazby za CHSK, N-NH₄, P_celk a těžké kovy Cr, Ni a Cu byly odvozeny z výrobních nákladů v cenové úrovni roku 1994. Lze očekávat, že placení poplatků podle těchto sazeb spolu s přirážkou zabezpečí jejich stimulativní působení prakticky na všechny znečišťovatele.

b) Při odvozování základů pro stanovení poplatkových sazeb za Hg, Cd a Pb se přihlíželo k míře jejich škodlivosti; do jejich výše byla zahrnuta i určitá rezerva. Nebezpečí, že pro znečišťovatele by bylo výhodnější platit poplatky než realizovat opatření ke snížení znečištění je nepravděpodobné. To ovšem neznamená, že tyto látky lze odstranit z odpadních vod beze zbytku.

c) Kvantifikace základů pro odvození sazeb za NL, RAS, NEL a AOX byla provedena pragmaticky. Riziko neúčinnosti tímto způsobem stanovených sazeb není možno proto vyloučit. Lze však soudit, že nebude velké.

d) Stimulativní funkce poplatků u větších znečišťovatelů bude všeobecně podstatně větší, než u malých znečišťovatelů. To lze považovat za správné,neboť cílem poplatkového systému by mělo být podněcovat k výstavbě ČOV ty znečišťovatele u nichž se dosáhne maximálního ekonomicko-ekologického efektu.

6. Význam placení přirážky k základnímu poplatku

Z předchozích rozborů vyplývá, že základní poplatkové sazby u většiny ukazatelů znečištění byly v novele poplatkového systému stanoveny tak, že jejich výše odpovídá prakticky průměrnému výrobnímu nákladu u ČOV určité velikosti. Toto řešení vpodstatě znamená, že pro určitou skupinu malých znečišťovatelů, by placení základních poplatků bylo výhodnější než čištění odpadních vod. Tato výhoda se redukuje nebo zaniká v těch případech, kdy znečišťovatel dostane od Státního fondu životního prostředí finanční podporu - dotaci.

Ještě větší význam pro odstranění rizika, že placení poplatků nebude část znečišťovatelů stimulovat k výstavbě ČOV má placení přirážky k základnímu poplatku. Opatřením, že u nečištěných odpadních vod by měli znečišťovatelé platit přirážku ve výši 20 % základního poplatku, se totiž riziko absence motivační funkce poplatků významně snižuje. Jestliže bylo odhadnuto, že v případě placení základních poplatků by se stimulačního účinku poplatků nedosáhlo u znečišťovatelů, kteří vyprodukují asi 15 % znečištění, potom lze předpokládat, že placením základních poplatků a přirážky by se počet znečišťovatelů bez motivace k výstavbě ČOV snížil tak, že jejich produkované znečištění by činilo méně než 5 % celkové produkce znečištění (posuzováno podle ukazatele CHSK).

Motivační funkce přirážky se dále zvyšuje tím, že z hlediska daňového zákona jde o výdaj, který nelze pro daňové účely uznat. Toto ustanovení daňového zákona se často interpretuje tak, že přirážka se platí z čistého zisku. To je nepřesné. Přirážku musí znečišťovatelé zaplatit bez ohledu na to, zda mají zisk nebo jsou ztrátoví. Pokud znečišťovatelé nemají zisk, zaplatí výběrčímu poplatků jen základní poplatek a přirážku.

Jinak je tomu u znečišťovatelů, kteří mají zisk. Ti musí přirážku započítat do bilančního zisku (rozdíl nákladů a výdajů), který tvoří základ pro výpočet daně.

Příklad: Znečišťovatel je povinen zaplatit výběrčímu poplatků základní poplatek 25 mil Kč/r a přirážku ve výši 5 mil Kč/r. Protože přirážku nemůže zahrnout do svých nákladů, dostane se její výše do základu daně.

Při sazbě 42 % z daňového základu zaplatí znečišťovatel příjemci daní v důsledku placení přirážky 5 mil Kč x 0,42 = 2,1 mil Kč/rok.

Z příkladu je patrno, že přirážka potom nečiní 20 % nýbrž 28,4 % základního poplatku. To lze považovat z hlediska stimulativní funkce přirážky za významné.

Z tohoto hlediska by měla být posuzována i horní hranice výše přirážky. Přijetí návrhu, aby přirážka nebyla limitována lze považovat za neprůchodné. Znamenalo by to, že někteří znečišťovatelé by za některé ukazatele znečištění platili přirážku i ve výši několika set procent. Např. SEPAP Štětí by za AOX platil přirážku ve výši 1200 %. Vzhledem ke způsobu stanovení základních poplatků, postupu stanovení přirážky a jejího významu z hlediska daňového zákona lze považovat za přiměřené, aby horní hranice přirážky byla stanovena ve výši 20 až 25 % základního poplatku.

Horní hranice přirážky jsou v dosud platném poplatkovém systému stanoveny takto:

- vodárenské toky 200 %

- ostatní toky 100 %

Taková diferenciace se v novele poplatkového systému nenavrhuje. Jedním z důvodů je neobjektivnost rozlišování. Jsou i názory, že rozdílná výše přirážky by nebyla v souladu s vytvářením stejných podmínek hospodářské soutěže na celém území ČR, či stejných podmínek pro rozvoj obcí a měst.

7. Diskuze k navrženým poplatkovým sazbám a poplatkovému systému

Výsledky rozborů uvedené v předchozích kapitolách prokazují, že poplatkové sazby v navrženém poplatkovém systému jsou stanoveny tak, že placení poplatků by mělo stimulovat k výstavbě ČOV prakticky všechny znečišťovatele, kteří vypouštějí významné množství znečištění. S tímto pojetím poplatků zásadně nesouhlasí Vitha (6). Podle jeho názoru plošná motivace znečišťovatelů nezabezpečuje ekonomicko-ekologickou efektivnost v ochraně vod, a to i ve vztahu k hrubému domácímu produktu. Vitha navrhuje, aby poplatky byly stanoveny tímto postupem (interpretováno volně):

a) Za základ poplatků vzít celkové roční náklady které se rovnají součtu provozních nákladů a anuity investičních nákladů.

b) Reálné poplatkové sazby odvodit z potřeby investičních prostředků na realizaci střednědobých cílů v ochraně vod. Vše by se mělo stanovit na základě makroekonomického rozboru s přihlédnutím k finanční politice SFŽP.

c) Poplatkové sazby stanovené podle bodů a) a b) by měly být stanoveny do roku 2000 s upozorněním znečišťovatelů, že pro další období budou stanoveny sazby odpovídající novým prioritám.

d) Celkový roční objem poplatků by se měl zhruba rovnat roční účasti SFŽP v ochraně vod.

K postupu uvádí Vitha příklad: Pro objem výstavby v ochraně vod v ČR v roce 1996, odhadnutém na 7,2 mld Kč včetně kanalizace (bod b), by celkový příjem SFŽP měl činit kolem 2,15 mld Kč (účast SFŽP 30 %). Proto celkový objem poplatků by se měl rovnat zhruba 2,15 mld Kč /body b) a d)/.

K příkladu je třeba ještě dodat představu o způsobu stanovení reálných poplatkových sazeb. Ty by se odvodily z poměru potřeby investičních prostředků a nákladů stanovených podle bodu a).

Příklad: Potřeba investičních prostředků by činila 2,15 mld Kč/r a náklady podle bodu a) celkem 3,0 mld Kč/r. Reálné sazby by potom byly stanoveny ve výši 72 % sazeb vypočtených z nákladů ve výši 3 mld Kč/r (2,15 : 3,0 . 100).

Koncipování poplatkového systému podle uvedeného postupu je podmíněno:

a) stanovením střednědobých cílů v ochraně vod a potřeby objemu investičních prostředků k jejich realizaci

b) určením roční účasti SFŽP na krytí investičních prostředků potřebných k realizaci ČOV.

Zásadní otázkou je, kdo a na základě jakého legislativního předpisu cíle na úseku ochrany vod při respektování ekonomicko-ekologické efektivnosti stanoví? Je třeba si uvědomit, že o termínech postupného snižování znečištění až na úroveň stanovenou nař. vlády ČR č. 171/1992 Sb., a tím i o termínech výstavby ČOV bylo vodohospodářskými orgány prakticky u všech významnějších znečišťovatelů již rozhodnuto ( 6 cit. nař. vlády). Bylo tedy prakticky již rozhodnuto o střednědobých cílech v ochraně vod a prioritách na tomto úseku, a to v souladu s platnými předpisy. Že ne ve všech případech bylo přihlíženo k ekonomicko-ekologické efektivnosti je jistě chybou, ale to se nedá už změnit. Je třeba vzít v úvahu, že v právním státě nemá nikdo právo vodohospodářským orgánům přikázat, aby svá rozhodnutí upravily tak, aby byla respektována ekonomicko-ekologická hlediska. Ty musí být zakotveny v legislativních předpisech. Tím se ovšem nevylučuje, že vodohospodářské orgány mohou v obecném zájmu svá rozhodnutí v jednotlivých případech změnit.

Představu, že priority v ochraně vod lze stanovit pro celé území ČR a na základě těchto priorit odvozovat výši poplatků lze označit za iluzorní. Je to představa blízká centrálnímu plánování v ochraně vod a proto nereálná. Dnešní postup, kdy o termínech výstavby ČOV rozhodují příslušné vodohospodářské orgány na základě výsledků správního řízení, na nichž se přihlíží i k ekonomickým možnostem znečišťovatelů a ke stanoviskům správců toků, lze považovat za správný. Je samozřejmé, že tempo výstavby ČOV bude odvislé od výše finanční podpory poskytované SFŽP. Navržená účast SFŽP ve výši 30 % IN na ČOV se jeví nedostatečná. U ČOV, jejichž priorita je nesporná by účast SFŽP měla být rozhodně vyšší.

Jestliže Vitha uznává, že z hlediska výše HDP je přiměřené, aby na výstavbu ČOV a kanalizací bylo v roce 1996 vynaloženo 7,2 mld Kč a že SFŽP by se na této částce měl podílet 2,15 mld Kč, potom jeho obavy z plošné motivace znečišťovatelů jsou prakticky bezpředmětné. To proto, že podle poslední kvantifikace výnosu poplatků by celkový příjem SFŽP z poplatku za odpadní vody v roce 1996 měl činit zhruba 2,04 mld Kč. tato částka byla odvozena z celkových poplatků vypočtených na základě množství znečištění a poplatkových sazeb při respektování práva znečišťovatelů placení 80 % poplatků v době výstavby ČOV odložit (celkové vypočtené poplatky by měly v roce 1996 činit 3,62 mld Kč).

Pokud jde o názor, že poplatkové sazby by měly být odvozeny z výrobních nákladů rovnajících se provozním nákladům a anuity investice, je třeba uznat, že jde o jednu z možných variant řešení, jak je vpředu uvedeno. Výše poplatkových sazeb by se uplatněním tohoto návrhu zvýšila nejméně o 20 %. Je možno souhlasit i s potřebou časového náběhu poplatkových sazeb. Tím lze ovlivnit i vynakládání racionálních objemů finančních prostředků na ČOV. Některých cílů navrhovaných Vithou lze dosáhnout tím, že SFŽP bude při posuzování žádosti o podporu více než dosud přihlížet ke kriteriím ekonomicko-ekologické efektivnosti.

8. Závěry

Byla analyzována rizika související s kvantifikací poplatkových sazeb za vypouštění odpadních vod do vod povrchových s těmito závěry:

a) Odvození poplatkových sazeb z výrobních nákladů potřebných k odstranění znečištění na ČOV zabezpečuje objektivní výsledky; výši sazeb lze logicky zdůvodnit. Dosud používaný způsob kalkulace výrobních nákladů zhruba odpovídá současným podmínkám financování ČOV. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky se rychle mění, bude třeba přístup ke kalkulaci výrobních nákladů v blízké době upravit. Bude nutno více přihlížet k výši podpory poskytované SFŽP a i k tomu, že výstavbu ČOV bude nutno financovat ve větší míře než dosud z úvěrů.

b) Rizika související s kvantifikací poplatkových sazeb existují, ale nejsou z hlediska fungování poplatkového systému významná. Rizika lze omezit hlavně správnou volbou typu a kapacity ČOV, u níž se výrobní náklady stanoví. Z hlediska správného fungování poplatkového systému má však větší význam permanentní valorizace poplatkových sazeb. Proto by bylo účelné, aby zvyšování poplatkových sazeb bylo v pravomoci vlády ČR.

c) Poplatkové sazby navržené v "Zásadách nového poplatkového zákona" zabezpečují, že k výstavbě ČOV by měla být stimulována většina znečišťovatelů. Pokud se vezme v úvahu i vliv finanční podpory poskytované SFŽP na ČOV, potom lze říci, že prakticky pro všechny znečišťovatele v ČR by mělo být výhodnější odpadní vody čistit, než platit poplatky. Přitom nebezpečí, že placení poplatků povede k nepřiměřeně rychlému budování ČOV nehrozí.

O b s a h

Úvod

l. Obecné přístupy k poplatkům a historie jejich uplatňování

2. Zásady nového poplatkového systému

3. Postup odvození poplatkových sazeb z výrobních nákladů na odstraňování znečištění

3.1. Principy stanovení výrobních nákladů

3.2. Výrobní náklady u provozovaných, připravovaných a modelových ČOV

3.3. Kalkulace výrobních nákladů u modelové ČOV

4. Vliv zavedení jednotných poplatkových sazeb na účinnost poplatkového systému

4.1. Zdůvodnění změny ve stanovení poplatkových sazeb

4.2. Závislost výše měrných výrobních nákladů na velikosti ČOV

5. Rizika související se zavedením jednotných poplatkových sazeb

5.1. CHSK

5.2. N-NH₄ a celkový fosfor

5.3. Vybraná skupina těžkých kovů

5.4. Nerozpuštěné látky (NL), rozpuštěné organické soli (RAS) a nepolární extrahovatelné látky (NEL)

5.5. Adsorbovatelné organicky vázané halogeny

5.6. Shrnutí výhod i nevýhod zvoleného postupu stanovení poplatkových sazeb a rizik souvisejících s jejich uplatňováním

6. Význam placení přirážky k základnímu poplatku

7. Diskuze k navrženým poplatkovým sazbám a poplatkovému systému

8. Závěry

Použitá literatura

l. Nař. vlády ČSFR č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů.

2. Nař. vlády ČR č. 171/92 Sb., kterými se stanoví ukazatele přípustného znečištění vod.

3. Zásady zákona o poplatcích ve vodním hospodářství za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, MŽP ČR, 1994

4. Šedivý Fr., Rozbory poplatkových systémů, AQUAFIN 1994,

5. Kovář Jar., Poplatkové systémy, 1993

6. Vitha O., Přístup k výběru prioritních opatření a návrh úprav legislativních a ekonomických nástrojů v ochraně vod, VÚV TGM, Praha 1994