Jana Dlouhá, Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze
Vážení kolegové,
konferenci s podtitulem „Fórum vysokoškolských učitelů“ jsme uspořádali především proto, abychom mohli společně vyslechnout široké spektrum názorů, zkušeností a informací od odborníků velmi povolaných. Témata, která jsme vybrali, mohou (o tom jsme přesvědčeni) obohatit jak výuku různě zaměřených vysokých škol, tak současně (dle principu akce a reakce) praktické aktivity týkající se životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje na všech úrovních. K účasti na setkání jsme si dovolili pozvat zástupce prakticky všech (vysokoškolsky pěstovaných) oborů týkajících se životního prostředí, ale také představitele státní správy, důležitých institucí a nevládních organizací. Chceme tak umožnit dialog co nejširší, a to o problémech, se kterými si (v rovině teoretické a především aplikační) nedokážeme sami poradit. Jsou zásady TUR důležitou součástí znalostí opravdu všech studentů – v případě, že ano, v jaké formě? Má-li být tato oblast poznání rozvíjena na vysokých školách, nelze pravděpodobně opakovat poučky převzaté ze zahraniční literatury – musí tedy probíhat nějaký výzkum? Pokud ano, tak v kterém z celé šíře oborů „přednostně“? (či jak koordinovat výzkum probíhající souběžně ve více oborech?) Nebo je hybatelem poznání v tomto případě praxe – a složitá úřední jednání vedená na mezinárodní úrovni jsou daleko v předstihu před tím, co jsme si ochotni třeba jen teoreticky připustit? Dospěli jsme snad do stavu, kdy „zdravý selský“, lidský rozum nahlas vyjadřovaný četnými spolky a občanskými sdruženími je – jako jediný – schopen vidět nahotu, odvrácenou stranu nádhery a bezpečí současné civilizace; veškeré (dokonce i vědecké) aktivity vycházejí tedy „zdola“? Znamenají snad předchozí úvahy, že propast mezi reálnou potřebou poznání a zavedenými vědeckými disciplinami se spíše rozšiřuje?
Mnohé z odpovědí na tyto (a další důležité) otázky lze nalézt jen v konkrétních souvislostech společenského života a také systému školství. Budou jiné v případech, kdy jsme nastaveni na kvantitativní výrobu a užívání hmotných statků; a člověk je téměř ztotožněn s technickým prostředkem produkce. Jiné by byly tehdy, kdy by samotným duchovním hodnotám byl přisouzen základní význam a školství by bylo vyňato z koloběhu praktických činností, určeno pouze pro pěstování lidských duší, jejich vedení k ideálu (i když poplatnému dané době). Liší se, pokud chceme studenty pod jakoukoli záminkou vyčlenit ze života společnosti, jinak se náš přístup ke vzdělání bude utvářet v prostředí, kdy jim poskytneme příležitost sdílet naše (praktické i teoretické) problémy. V závislosti na těchto okolnostech se utváří nejen naše představy, co budeme mladé lidi učit, ale také, jak jim vzdělání zprostředkujeme: Povedeme je k samostatnému uvažování a následnému demokratickému řešení konfliktů vzniklých z názorové nejednoty? Nebo je spíše naučíme vytvářet a dodržovat složitou spleť předpisů, které počítají s každou situací? Necháme je proniknout do hlubin poznání skrytých souvislostí? Nebo je pro nás důležité, aby se uměli aktivně postavit drobným každodenním problémům, vypořádat se s nimi „pozitivně“, tedy dovést řešení k širšímu než jen vlastnímu prospěchu? Společenské změny posledního desetiletí dokázaly, že školství se s podobnými praktickými výzvami bylo pod různými tlaky nuceno vyrovnávat - učinilo tak způsobem, poplatným nejen měnícímu se politickému prostředí, ale i názorovému obzoru jednotlivých ministrů.
Vzdělání by však mělo být do určité míry konstantou, nezávislou na momentálním ideálu mravnosti a jakési „inteligenční zdatnosti“. Nebude-li takové, bude vždy ohroženo zneužitím pro zájmy dostatečně mocensky silných skupin (myslím, že si všichni ještě pamatujeme ideologicky pojatou výchovu sovětsky střiženého socialismu). Vzdělanost by měla být zárukou reprodukce kulturních (a samozřejmě i materiálních) hodnot dané civilizace, ale také by se – v našem překotně se měnícím světě – měla vyvíjet, a to způsobem do určité míry výběrovým a také „trvale udržitelným“. Způsobem, který by platné hodnoty stále ověřoval a doplňoval, a současně vedl mladé lidi k lásce k tradičnímu poznání, protože ono dovede zprostředkovat pochopení jevů tohoto světa, života. Ale také způsobem, který by stav tohoto světa stále reflektoval a pomáhal ho spoluvytvářet. Tedy způsobem současně dostatečně flexibilním a živým, který by studentům od samého začátku zajišťoval jistou spoluúčast (a také spoluodpovědnost) na veškerém – duchovním i materiálním – dědictví.
Přesvědčili jsme se už, že – do určité míry - idealistické aktivity zarámované do ovzduší, ale i systému založeného na materialistické skepsi, nefungují. My ekologové s tím máme dlouholeté zkušenosti - naše dobře míněné rady jsou ve světě tvrdých ekonomických skutečností příliš často předmětem posměchu! Avšak podobná situace je i ve školství – mnohé programy zaměřené na rozvoj osobnosti člověka neobhájily své právo na život v konkurenci tvrdého výkonnostního učení, systému nastaveného na plnění požadavků při zkouškách (které jsou mimochodem stále spíše prostředkem, jak odsunout jedince nesplňující nároky na okraj společnosti). Nejistoty posledních let (především hrozba nezaměstnanosti) posunují zájem studentů k oborům, které mohou zaručit holé ekonomické přežití. Je však jisté, že bez určitého duchovního základu narazí vzdělání jedince velmi brzy na jeho vlastní osobní limity – podobně, jako ekonomický rozvoj narazí na bariéry tehdy, když nebude mít dostatečnou „ekologickou“ základnu. Ukazuje se, že idealismus ve smyslu hájení „nadosobních“, obecných cílů proti zájmům úzce účelovým a sobeckým je pro přežití a vývoj lidí nezbytností. Platí to na úrovni jedince (ve smyslu zachování jeho jedinečnosti) a také libovolně velkého společenství. Vzdělávací systém by si tuto skutečnost snad měl uvědomit mezi prvními a spíše se snažit o vychýlení pomyslné střelky na stupnici hodnot k utváření mírně idealistických (než čistě ekonomicky spočitatelných) postojů. Je pro nás trochu smutné, že k mnoha podobným závěrům (přinejmenším v oblasti environmentální) nás přivádí až kritický pohled mezinárodního společenství.
Je samozřejmě možné, že se ekonomům různých oborů podaří nakonec po dlouhých letech vypočítat, že komplexní – nikoli momentálním dílčím účelem vázaný - pohled na jevy tohoto světa se „vyplatí“. Podobně jako vědci třeba pochopí, že úzké hranice příliš specializovaných oborů mohou někdy vést do slepých uliček – kdežto mezioborový pohled pootevírá dveře novému poznání a objevům. Je však jisté, že do té doby budou některé šance (přinejmenším pro naši generaci) ztraceny. Prostá myšlenka je v některých případech rychlejší a „spravedlivější“ než složitá kalkulace – navrhuji, abychom se jí občas řídili.
Těšíme se, že na naší konferenci některé takové myšlenky zazní. Aby byly uvedeny v život, bude zapotřebí také Vaše pomoc a spolupráce. Proto prosíme, nepodceňujte naše další aktivity například v oblasti informatiky – jsou naším užitečným pomocníkem. Ulehčují práce administrativního charakteru. Jejich prostřednictvím jsme Vás mohli oslovit; budou nám pomáhat s distribucí závěrů konference i samotných konferenčních materiálů všem, kteří z jakýchkoli důvodů nemohli přijet osobně. Čistě technické prostředky tak vytvoří prostor pro výměnu názorů mezi různými sférami společenského života (školství a praxe, státní správa a občanská společnost atd.) a umožní i Vám navazovat důležité pracovní kontakty po skončení konference.
Je samozřejmé, že průkopnické myšlenky jsou nejdůležitější a bez nich by vlastně nebylo o čem hovořit; v demokracii je však nezbytná také široká diskuse a tedy také prostředky k jejímu účinnému vedení. Pro tento dialog chceme poskytovat určité zázemí – Vás prosíme, abyste v (pro Vás) přijatelné míře odpovídali na naše dotazy a výzvy, které napomáhají naší činnosti.
Děkujeme všem, kteří věnují svůj čas a přijedou přednášet, diskutovat nebo jen vyslechnout zajímavé referáty. Věříme, že výměna názorů a užitečných informací mezi různými sférami bude i nadále v různých formách pokračovat.
Jana Dlouhá
